PLANÉ MÁKY.
Ba, smutně žijem, bezútěšně taktak,
že není pouhou skepsí onen mrak,
jenž teď už nesnáší se ani s čela.
Den za dnem táhne šedý, šedý, šedý – – –
a čekámečekáme, kdy přijde naposledy,
jak slední kapka, jež se s nebes schvěla
a ve vlas padla, zachytla se v řase.
Ta krůpěj nejde. Člověku jen zdá se,
že pak snad všem by přec jen lépe bylo,
když na stichlé by srdce lehla zem,
jež ožila by mladým trávníkem,
a na kterou by slunce zasvítilo.
A jdeme sami. Ti, kdož táhnou kolem,
se usmějí nad naším „světobolem“
a unaveně odvrátí svůj zrak
od pohledu, jenž maní na ně padl,
když – zbitý pes – se kolem plotu kradl
a nezakryl svůj krví psaný znak
té přítelkyně, která čeká – Smrti.
Snad dojde brzy – samota nás zdrtí.
Nač říkat to – a věru komu, komu – – –?
Co necítí, to nezná nikdo měřit.
Jen nechtějte nám ze soucitu věřit!
46
My půjdem raděj hezky zticha domů.
Na koberci se hlasitý krok tlumí,
a mrtvé stěny, třeba nerozumí,
se jistě pohrdlivě neusmějí,
když do strhaných zaplane nám zraků
z těch smutných loží záhon planých máků,
že duše nad ním zalká hlasitěji.
Ba, plané máky! Ohněm v duši padá
ten zážeh jejich, nikdy neuvadá
jich rudý kalich, skrývající jedy,
a krůpěj zvolna střádá za krůpějí,
jež jistě ničí, třeba pomaleji,
a nápoj spánku podá naposledy.
Tak asi dále půjdem sám a sama,
jen lože planých máků pod mohamanohama,
svých smutků pečeť trpkou na svých rtech – – –
Kdes v dálkách budou dětské pláče zmírat,
my zatím v křečích smutnou rukou svírat
to němé, hluché prázdno na ňadrech – – –
47