Vadnou moje bílé květy – všechno s nimi pro mne vadne,

Jiřík Luděk Moravský

Vadnou moje bílé květy – všechno s nimi pro mne vadne, Vadnou moje bílé květy – všechno s nimi pro mne vadne,
a pro jejich uzdravení neznám v světě rosy žádné.
Klamával jsem sama sebe, když jsem tušil, co se dálo: ale srdce míti chtělo, proto věřit nepřestalo. Tak jsem opil svoji hlavu, dal se cestou stokrát kletou uzavřený před myšlénkou, že mé květy nedokvetou. Tak jsem se dal cestou klamů – ach, jak šlo se po ní lehce! – až konečně musí přece srdce znát, v co věřit nechce, a co dřív jsem tušit nechtěl, nahlas musím v duši říci, když jsem přistih’ svoje květy plakající při měsíci, že mi všechny – všechny svadnou, že mi všechno s nimi svadne: vždyť i já, jenž tolik doufal, neznám pro ně rosy žádné. 9