Rudě žhavý kotouč slunce po obzoru tiše táh’,
Rudě žhavý kotouč slunce po obzoru tiše táh’,
prosáklý prach rudým světlem hebký lehal na cestách...
S rtoma bolem sevřenýma ukřižován tiše sténá...
A ta ruka mramorová chví se černě probodená,
bolestí se třesou údy, trhá se ta líce bledábledá,
na níž v skvrnu začernalou stydlá krev se z rány ssedá.
Rudě žhavý kotouč slunce po obzoru tiše táh’,
prosáklý prach rudým světlem hebký lehal na cestách...
Pod křížem se kostra krčí, chřestí hnátem, a se šklebí
na člověka, jemuž pavouk dlouhé sítě táhne lebí,
na tisíc jich v chvíli trhá – zase tisíc nových přede,
že ten člověk umučený zapomenout nedovede.
Pod křížem smrt hnátem chřestí, ušklíbá se zas a zas,
a krev s čela v pruze stéká, barví hnědě každý vlas,
do té skvrny začernalé po kapkách se stydlá ssedá
a ten člověk umučený ani hlavy nepozvedá.
Kolem hlavy rozžhavené tichý vítr slabě věje,
o Kristově umučení dlouhou píseň zticha pěje.
Bijí tři... A hodin dutý letí volně krajem hlas.
Pod křížem smrt hnátem chřestí, ušklíbá se zas a zas,
na jednu jen ránu čeká – až se stemní bledým bokem.
Člověk zvedá těžkou hlavu se semknutým, haslým okem.
Lehá prach a na obzoru rudý kotouč slunce hasne –
její oči....oči... Ach ty oči, k zešílení oči krásné...
21