Stará melodie.
Nad hrobem mé báby bílé teskně šumí kalina,
v jarních nocích rozvíjí se na něm fial modrý květ...
A když večer za soumraku hlava moje vzpomíná,
z dálky slyším milou bábu svadlým hlasem píseň pět –
a mně v šumném žití víru nelze, nelze zapomnět
na tu píseň divné krásy, plnou dumné lahody,
o myslivci a děvčeti, jež hledalo jahody.
Vála z písně hořká vůně růží svadlých u cesty,
smutná vůně svadlé myrty v bílých rukou nevěsty,
vála z písně vůně fial zmrzlých v ruce hýřivé,
narcissových mrtvých květů, plných vůně dusivé.
Snad, snad, bábo, když tu píseň za šera jsi zpívala,
duše tvoje v dálném kraji mladosti se toulala,
snad jsi pěla divý smutek a ten žhavý srdce plam,
srdce, které dobrovolně v oběť dává čistý chrám,
smutek ženy, pod srdcem jež poupě nové bídy nosí,
a pak tiše kříž svůj nese lánem sprahlým a bez rosy...
12