Stará melodie.

Jan Karník

Stará melodie.
Nad hrobem mé báby bílé teskně šumí kalina, v jarních nocích rozvíjí se na něm fial modrý květ... A když večer za soumraku hlava moje vzpomíná, z dálky slyším milou bábu svadlým hlasem píseň pět – a mně v šumném žití víru nelze, nelze zapomnět na tu píseň divné krásy, plnou dumné lahody, o myslivci a děvčeti, jež hledalo jahody. Vála z písně hořká vůně růží svadlých u cesty, smutná vůně svadlé myrty v bílých rukou nevěsty, vála z písně vůně fial zmrzlých v ruce hýřivé, narcissových mrtvých květů, plných vůně dusivé. Snad, snad, bábo, když tu píseň za šera jsi zpívala, duše tvoje v dálném kraji mladosti se toulala, snad jsi pěla divý smutek a ten žhavý srdce plam, srdce, které dobrovolně v oběť dává čistý chrám, smutek ženy, pod srdcem jež poupě nové bídy nosí, a pak tiše kříž svůj nese lánem sprahlým a bez rosy... 12