Pohádka zimní noci.

Pohádka zimní noci.
I.
Jak budka skřítků v tmavém lesa klínu tlí stará krčma z dřeva sroubená, v čas Vesny sladkou píseň kukaččinu sem přes skaliska nosí ozvěna. Teď mrtvo zde. Jak těžké baldachýny se kloní k chatě smrčin ramena, a v jizbě pláč jen slyšíš Meluziny, když chatu kryje sněžná halena. V té krčmě jednou chtěl bych odpočíti, když Východ hoří, žalmy hlaholit, o Ráji snít, když luna krovem svítí... Kdys královské zde poselstvo se staví, až skalní stezkou půjde k Městu Slávy – k těm poutníkům bych chtěl se připojit! II.
V tom lese krčmářem přec chtěl bych býti! Jsou půlnoční zde hrůzy velkolepé, 72 od kouta v kout se plazí Ticho slepé, na peci divý kocour okem svítí. Slyš! vrzla vrátka... po tichu kdos vkročil, jde k ohnisku – komínem vítr duje – to děd můj, uhlem dýmku připaluje, teď s kolovratem bábu též jsem zočil. Ó vítejte, vy besedáři tiší, váš tklivý pozdrav duše dobře slyší, že kdesi v hrobě tlíte – nevěřím. Když vichor hvízdá haluzemi v lese, u krbu, dušičky mé, ohřejte se, rád lásky chléb já s vámi večeřím! III.
Sem přijďte všichni, moji nejmilejší, kdo v písčinách jste žízní zhynuli, když z dálky věže měst nám kynuly, kam zval nás Vládce nejslavnější. Kdož podali jste umdlenému ruku, a jež jsem cestou příkrou ztratil kdes, pod plášťěmpláštěm noci spějte v tento les, vás obejmu a ztiším touhy muku. Číš ohnivá hle na stole se pění, tou ztuhlá krev zas proudit v žilách počne a hnáty budou chřestit v písni skočné! 73 Proč otálíte? Volám, prosím slze! Jsem samoten. – Hle východ rdí se v mlze a ve vsích zazvonilo kůropění....kůropění... 74