Oči.

Oči.
Na cestách, kudy v hodinách mrazu i úpalu chodím, mně kyne věčnosť bytostí tisícem tváří a říz, já ruce své duše ve pěnách života brodím a dýchám vůni nebeských oblak i hnilobu z ran a hlíz. Dnes vidím kol sebe jen oči a oči a oči......oči... Jdou zástupy plemen a rodů od půlnoci v jih, ten očima křičí, ten hltá, ten výská, ten mračně se bočí, ty oči svítí, ty hojí, ty pálí, ty řežou i bijí do očí mých. Hle očí dvé protivných, jak vlažná, špinavá voda, jdou tupě údolím květů kol slavičích hnízd, ó pro tyto oči Slunce a duhových barev věčná je škoda, jsou slepy a báseň Života nebudou číst. Hle oči, v nich trčí klepeta štíra a drápy vlčí, jak řeřavé plameny lízají zmrhanou krev, za zády kořisti plíží se a mlčí, v těch skalních doupatech hnízdí jen Pomsta a Hněv. Hle oči mladého muže! V nich dobrá úroda zraje, vstříc oblakům vzpíná se orlích perutí vzmach, v nich sladěná hudba tuš vítězný hraje ku pochodu tužeb a k útoku snah. 10 Znám oči jedny, jež vlídným, zádumným steskem prohřály mé údolí tiché uprostřed skal, v nich ozářen posvátných hromnic stříbrným leskem na křišťálném trůně plá svatý můj Graal. A oči mé matky! V těch svadlých, podzimních sadech pláč zdrojů léčivých večerem vlahým se chví, z těch zahrad v mou duši van líbezný zadech’, když výhružně bušilo na brány mé – Zoufalství. 11