Jarní nálada.
Veselé dubnové poledne. Ve dvorech špinavých výskají děti šíleně. Paprsky z výhně života splétají pupence snivé zeleně. Protivné město! Chtěl bych mít tisíc tisíců perutí, běl čistých, svěžích a silných křídel panenských labutí, při písni skřivánčí a při mdlé hudbě včel koupat se v oblacích nad vrchy, doly, ssát mírnou, chlebovou vůni rozlitou nad vlny polí, – pak do hnízda kopretin smavých a sedmikrás klesnout u pustého mlýna, té staré své Bábě, zázračně mladnoucí s radostným křikem se vrhnout do klína. 9

Oči.
Na cestách, kudy v hodinách mrazu i úpalu chodím, mně kyne věčnosť bytostí tisícem tváří a říz, já ruce své duše ve pěnách života brodím a dýchám vůni nebeských oblak i hnilobu z ran a hlíz. Dnes vidím kol sebe jen oči a oči a oči......oči... Jdou zástupy plemen a rodů od půlnoci v jih, ten očima křičí, ten hltá, ten výská, ten mračně se bočí, ty oči svítí, ty hojí, ty pálí, ty řežou i bijí do očí mých. Hle očí dvé protivných, jak vlažná, špinavá voda, jdou tupě údolím květů kol slavičích hnízd, ó pro tyto oči Slunce a duhových barev věčná je škoda, jsou slepy a báseň Života nebudou číst. Hle oči, v nich trčí klepeta štíra a drápy vlčí, jak řeřavé plameny lízají zmrhanou krev, za zády kořisti plíží se a mlčí, v těch skalních doupatech hnízdí jen Pomsta a Hněv. Hle oči mladého muže! V nich dobrá úroda zraje, vstříc oblakům vzpíná se orlích perutí vzmach, v nich sladěná hudba tuš vítězný hraje ku pochodu tužeb a k útoku snah. 10 Znám oči jedny, jež vlídným, zádumným steskem prohřály mé údolí tiché uprostřed skal, v nich ozářen posvátných hromnic stříbrným leskem na křišťálném trůně plá svatý můj Graal. A oči mé matky! V těch svadlých, podzimních sadech pláč zdrojů léčivých večerem vlahým se chví, z těch zahrad v mou duši van líbezný zadech’, když výhružně bušilo na brány mé – Zoufalství. 11

Stará melodie.
Nad hrobem mé báby bílé teskně šumí kalina, v jarních nocích rozvíjí se na něm fial modrý květ... A když večer za soumraku hlava moje vzpomíná, z dálky slyším milou bábu svadlým hlasem píseň pět – a mně v šumném žití víru nelze, nelze zapomnět na tu píseň divné krásy, plnou dumné lahody, o myslivci a děvčeti, jež hledalo jahody. Vála z písně hořká vůně růží svadlých u cesty, smutná vůně svadlé myrty v bílých rukou nevěsty, vála z písně vůně fial zmrzlých v ruce hýřivé, narcissových mrtvých květů, plných vůně dusivé. Snad, snad, bábo, když tu píseň za šera jsi zpívala, duše tvoje v dálném kraji mladosti se toulala, snad jsi pěla divý smutek a ten žhavý srdce plam, srdce, které dobrovolně v oběť dává čistý chrám, smutek ženy, pod srdcem jež poupě nové bídy nosí, a pak tiše kříž svůj nese lánem sprahlým a bez rosy... 12

Studentský koncert.
Naslouchám zmámen junácké písni. Sto žhavých jisker plápolá v zraku bujaré chasy, vzňaly mou duši! Rozmilí hoši, vímvím, vaše srdce rozpuklo právě, jak jarní pupen plno je mízy, měkkosti, vůně. Naslouchám zmámen junácké písni. A věřím s vámi, svět že pln vnady, že v stinném háji Princezna bloudí, na mne že čeká, královský purpur a zlaté žezlo pro mne jen chrání, korunou slávy ozdobí čelo. S vámi zas věřím, že není bídy pod stlelým krovem v začoudlé jizbě, že nejsou města bílené hroby, a že jak šťastný hrdina římský v triumfu skvělém ozdoben palmou, za zpěvu dívek sličných a sladkých 13 Člověk již kráčí výsluním blaha....blaha... Ne! Není zrady, mozolů není! V Ráji je dosud Eva i Adam! 14

Po smrti dědově.
Mha padá z oblak špinavých, a pusto je v mrtvé řadě domů v mraky trčící. Čtu otcův list. Náš děda týden dřímá u kostí bábiných pod šedou zvonicí. – Dojista sousedům, již otevřeli dříve tu bránu, za níž mizí slzavý náš svět, svým kamarádům, s nimiž kdysi býval gardistou udatným, když mužnou silou kvet’, dnes na věčnosti věrně vypravuje, co nového v tom koutku naší planety, kde spolu v starodávné počestnosti městskými statky moudře vládli před lety. A rmoutí jistě staré měštěníny ty úřady a školy, kterých nebylo... „Přirážky obecní jsme neplatili, oves byl v ceně, za len víc se tržilo!“ 15

Křížové dny.
Je jitro květnové. Slyš, v města šum jak ptačí píseň toužně jásá....jásá... Naslouchám dojat, v duši plane mi hor našich prostá krása. Kol město vře a stříká rmutný kal – já polí lány vidím prosté....prosté... Tam z Boží milosti pro bědný lid kus chleba v potu tváří roste. Dny křížové... V zelený za vsí luh jde starý farář s křížem Krista, lid prosí: „Bože Abrahamův, dej, ať je ta skýva chleba jista! Ať ctíme jméno Tvé a zemský důl ať v míru podobá se nebi....“nebi...“ Zpěv důvěřivě zní – a kolem jda Žid lichvář jizlivě se šklebí. 18911891.
16

Náš lid.
Sehnut nad svým lánem, sehnut v dusné šachtě, sehnut i když vonné seno nese v plachtě, sehnut od svítání, sehnut v poledne – zda ho aspoň večer vzhůru pozvedne? – Večer? Juchú! Juchú! Byla výplata – honem do židovny, honem do blata! 17

Ulice chudých.
Jak sirotci v klín vdovy ustarané se k zemi krčí hlouček baráků. Zde Bída stezičky má vyšlapané, Hlad vyje zde a loví v stínech soumraku. Dým ze smrčí se vzduchem plazí tady jak kolem rakve vůně kadidel, střech nízké hřebeny – toť hrobů řady, zář rudá v okénkách – jak oči strašidel. V komůrce vlhké světlo bliká plaše a teskně líbe dětských čtvero hlav – ten tkadlec jak by tkal jen na rubáše, tak smutnou, smutnou notou rachotí mu stav! Zvon vzdálený když v půlnoci se chvěje, všem bludným duchům pozdrav dávaje, Smrt bělokřídlá tichounko sem spěje a souchotivá těla nosí do Ráje... 18

Českým jarmarkem.
Tím českým jarmarkem chodil jsem rád – jen když si vzpomenu, musím se smát! Co jsem tam viděl – ač není to novým, přec vám to povím. Panenky buclaté na mne se smály, na nohách dřevěných pitomě stály, v objetí lákaly, jak se kdo kouk’, kolem se točily, jak vítr fouk’! Husárků na koni viděl jsem dost, do trubek vřeštěli, až jsem měl zlost. Panáčky dřevěné, hloupičké, hloupé, z kterých se banálnost jak slupka loupe, loupe se den co den – na duši sprosté nová hned roste. Ať jsem šel kamkoli vrchem i dolem, pár němých oveček páslo se kolemkolem, kam beran zaměřil, všecky se hnaly, bít do svých kožichů den ze dne daly, vlny jim stříhali rok co rok víc, a – dobré ovečky neřekly nic. – – – Skoro by mne bylo k pláči zarmoutilo: na jarmarce málo pěkných srdcí bylo! 19 Všude zřel jsem ozdobené skvělým leskem pozlátka s malým očkem přimhouřeným – pokladničky prasátka. V rodinách vždy v úctě byly, každý měl je rád, kořil se jim na mou věru i sám magistrát. Do cesty se všude pletly, i kde Musy pělypěly, pokladničky zlata zvukem rády zadrnčely; každý koncert pokazily hrubým hlasem – kop’ jsem do nich časem. – – – Šel jsem domů po jarmarce, hasla slunka zář... usadil se na pekelci, a chyt’ slabikář. 20

Z denníku dělníkova.
1.
Do večera od rána, ruka na krev sedrána, robotuju za groš bídný v těžkém jařmu dny a týdny. Pro svůj mozol nereptám, poslední krev pánu dám, leč když berou jazyk dětem – budu rvát se s celým světem! 2.
Léta ubíhají, v cizím žiju kraji, a na hrobě soudruhů mých kvítka doma rozkvétají. Cizí tváře kolem, sám jsem se svým bolem, větrem drán jak svadlé listí nad sežatým polem. 21 Však ani těch větrů van nevěje od našich stran – a přec skončit’ tu svou dráhu chtěl bych na tom země sáhu, kde jsem se svou matkou pohádku žil sladkou, u rodného prahu. 3.
Jak zlatý háv čaroděje hvězdami se nebe skvěje, v rukou božích dřímá ves; jenom naším nad komínem srší jiskry s rudým dýmem, včera, zítra – jako dnes. V noční ten klid divukrásný dvanáctou kdes troubí hlásný, od myslivny zaštěk’ pes; a já – pták lapený v kleci – bdím u rozžhavené peci, včera, zítra – jako dnes. Leč až jednou Kristus vlídný pokyne, by trup můj bídný potem, krví zbrocen kles’, věřím, že mi rozbřeskne se jasný den u věčném plese, včera, zítra – jako dnes. 22 4.
V nekonečný strojů ruch olejem čpí těžký vzduch, řemen větrem svistí, – venku sváží snopy zlaté, zrají slívy boubelaté, žloutne první listí. A jak stojím při prácipráci, oknem duch se vytrácí, zatoulá se v pole, vidím otce kosou síci, děti kol se batolící a já v jejich kole. Marno tím se těším snem! Otec dávno pod drnem, cizím klasy zrají – a zde místo písně ptačí hřídele jen teskně pláčí, stroje smutnou hrají. 5.
Kadeřemi větřík hrával, když jsem z mlada v svět se brával, probloudil jsem vesel světa půl, za kloboukem kytku, v ruce hůl. 23 Ze světa jsem dones’ tvrdé mozoly, v srdci jizvu, která časem zabolí, poměnek pár z hrobů druhů milených, a několik grošů v potu nadřených. Mateří ty douško, kde tvá vůně jest, kterou dýchalas mi tenkrát do mých cest, a kde křídla sklonils, jarní skřivánku, jenžs mne budil ze sna v ranním červánku. Mateří ta douška dávno uvadla, léta mého mládí za mnou zapadla; netoužím juž v širý cizích světů lán – jedna jen mi kyne cesta do věčného míru Města, k večeru chci dojít k prahu rajských brán! 6.
Noční když chmůry se za hory ztrácí a zlatý paprsek políbí svět, Pane, mé ruce dej poctivou práci, bych svého chleba kus v poledne jed’. Večer když do moře slunéčko padá a rouchem smutečním šatí se lada, Pane, mé hlavě přej tichý kdes kout, umdlené ruce nech odpočinout. Mine den, mine noc, a život plyne, tajemná věčnost nám na cestu kyne: až půjdem z roboty z tohoto kraje, kéž se nám rozhoří červánky Ráje! 24 7.
K lesům i dědinám, k oblačným výšinám za šera hlaholí kovový hlas, z ráje k nám nese se, radost v něm chvěje se, že nastal posvátný rorátů čas. V měsíce pocelu k vesnímu kostelu brodí se závějí farníků tlum, pro všední trampoty, práce a lopoty sílu jdou načerpat z nadhvězdných dum. Na kraji vesnice jak Ježibabice ohnivý kouř soptí tovární saň; – smutné zde roráty, pode jho zepjatý tajně jen k nebesům pozvedám dlaň! Zatím co v kostele důvěrně, bez žele, duše se vznášejí na rajský prah, 25 ve strojů rachotu cítím svou nicotu, o chleba, o život kruší mne strach! 8.
Hromový kol rachot a hřídelů kvil rozdrcených kostí praskot utlumil, když tvé mladé tělo v žhavých bolestech krutě dotrpělo v stroje čelistech. Stojíme zde němi, v žilách stydne krev, nad hlavami vlaje Smrti korouhev. A my v žalné muce líbáme tvůj vlas, rány na tvé ruce – byl jsi jeden z nás! Co tak odpočíváš ve svic plápolu, na márách zří každý svoji mrtvolu. Stroje svraští brvy, hromem třesknou zas – 26 a juž bude krví zbrocen kdosi z nás... Smrtí ukrutnější dávných mučidel, tichá oběť práce, ze světa jsi šel. Kdopak nyní bude, když’s tak náhle zhas, tvoje děti chudé chránit ve zlý čas? Jenom milý Pán Bůh, jenž tě povolal, nahradí tvým dětem, co jim v tobě vzal. I tvé bolné skráně zhojí rajský vzduch, budeš v říši Páně mučedníků druh. 9.
Jak když v kotli vody var hučí bublinami par, před fabrikou lidu dav, hotov krví hájit práv. V prostřed vztýčen z Vídně pán, navoněn a načesán, špatně láme naši řeč – ale na pány jak meč! 27 Div se komín neshroutí, jak se řečník kohoutí; slovy jeho divě spit pěstmi pánům hrozí lid. A jak řečník dopoví – honem všichni k židovi... Kde je vztek a kde je hněv? Kořalka jim chladí krev. 10.
V květném hávu lípa voní, plna hudby včel; umíráčkem klasům zvoní, jimiž mák se rděl. Noc když vlahá na kraj padá, od hor hučí hrom, tichým mírem dýší lada – z práce jdeme dom. Čarovnému rovna sadu země tiše sní, tovární jen komín vzadu jako ďábel ční! Je to radost do pšenice z rána s kosou jít – hůř je nám, jenž ve fabrice budem lopotit. 28 Ale letní večer sladký patří také nám! Usednem na prahu chatky, vzhlédnem ku hvězdám... 11.
Do stodol juž svezen klas, bude zima, bude mráz! Obujeme teplé škorně, by nás cestou k lidomorně ranní mrazík neroztřás’. Kraj když kvete růžemi, či závěje na zemi – stejnou naše stroje hrají, stejně žíly nabíhají, pot se třpytí perlemi. Jenom Bůh dej síly dost, dokud synek nedorost! Až on bude v muže zráti, rád se budu stěhovati k odpočinku – na věčnost. 29

Rodnému městu.
Když lichotivým modrým okem se chrpa směje z obilí, a v horkém vzduchu nad potokem se chvějí křídla motýlí, když kosa zvoní v jetelišti a v žitě hoří rudý mák, ve sprahlé mezi cvrček piští, a v zelí straší hajdalák: v ten sladký, vonný leta čas mne denně hořký smutek bodne, – po tobě toužím zas a zas, má první lásko, město rodné! 30

Píseň poplašná.
Bratří, juž zapalme výstražné hranice, ať vůkol po horách k oblakům záříce hlásají novinu hroznou a krvavou, že lidu českému meč visí nad hlavou! Ohnivé smolnice na došky padají, do korun lípových plameny šlehají – znamení na nebi zlou věstí záhubu: že bude ubit lid nevinný ve srubu! Vrahové jásají, kořist juž cítíce: padouch kýs otrávil nejhlubší studnice – až sémě otravy vnikne nám do žil, nemožno, nemožno, aby lid ožil! Ty studny zasypte, jedové prameny, ta zřídla zkalená zasypte kameny – zapuďte falešné proroky z prahu: chtějí nás uspat a zaprodat vrahu! 31

Vidění.
S holubic tichým úsměvem na rtech, ve zraku věčného života Vesnu, oslavené tělo oděno září a vůní – tak mne druh zemřelý navštívil ve snu. Ó milý, co plálo tvým sladkým, čarovným zrakem, co mluvily ke mně ty zamlklé na věky rety? Na strmé cestě s kalichem silného vína lásky a naděje přišels mi ve ústrety? Věstíš mi poselství slavné, že otevřeny tvé oči, aby v umdlené zřítelnice padaly krůpěje nebeských Zoří? Neseš mi krvavou pečeť s obrazem Věčného Mistra a Života knihu, v níž ubohé jméno tvé paprskem hoří? Viděl jsi brázdy prýštící krví na mladém čele, rozryté němých bolestí ostrými pluhy, viděl jsi ostny kajicníkova roucha na zsinalém těle a smečku hladových vášní spoutanou žhavými kruhy – a jdeš mi říci, že ve zlatých Sionu věžích, kde váží se Smrti a Života cena, Pán milosrdně vzhlédnul na zbloudilého syna a vina jeho odpuštěna? 35

Modlitba.
Tak bílou nech ji, Pane, se mnou na loď vstoupit’, jak lampu stříbrnou s posvátným olejem, háv Vestálčin ji nenech v noci vrahem zloupit’, nechť příjemnou Ti oběť spolu prolejem! Sám sílils ruce její hořkým vinobraním, sám vodils nohy její k čistým studánkám, sám světils srdce její lásky požehnáním, – ó vzhlédni, Pane, vlídně na svůj vzácný chrám! V háj duše její uveď plaché laně ctností, zář věčných sluncí zapal v stromů korunách, taj doubravy ať pramen vody živé hostí a lásky jeskyni ať věnčí růží nach! Znak Svého zákona vryj v srdce listy čisté, Své milosti ji ozdob skvělým prstenem, ve světle majáku – naději v Život jisté – nech cestu její střežit míru andělem! A, Pane, já? – VímVím, nejsem hoden v jejím stínu jít na výsluní šťastných služebníků Tvých! Ať na hranici vin svých dříve ohněm zhynu, pak stvoř mne znova z květů nebeských! 36 List z denníku.
Dne 7. října 1896.
Jel jsem na pohřeb přítelův a očekával večerní vlak na osamělém venkovském nádraží. Signálový zvonek řinčel bez únavy, jakoby k smrti uštvati chtěl šíleným kvílením tísnivé ticho, chvějící mátožným křídlem pod strnulou klenbou opuštěné čekárny.
V poli nebylo živé duše, a jenom rozlehlá strniště, bičovaná sychravým větrem a soucitně zastřená konejšivým soumrakem, hleděla k nebi smutnými zraky.
A mně se zdálo, že sem, do této zapomenuté čekárny, kde na hrubých lavicích usedal jenom prach v opuštěnosti a tesknotě, že na tuto dlaň zapadlé země, kde harmonie i výkřiky života usínají jako desátá ozvěna na pobřežní skále, – že sem shromážditi se mají všichni, kdož se milují na tomto světě.
Bratr s bratrem, milý s milou, syn s matkou a s přítelem druh zde budou v objetí posledním mluviti k sobě ustrašenými, tak marně, ach marně se poutajícími zraky.
Někdo veliký, strnulý a hrozný, jehož slepé oko sháší planoucí svíce, jehož studená ruka pálí rozpuklé květy a přízračná noha drtí sládnoucí plody, blíží se po perronu k signálnímu zvonci.
Krok jeho neslyšíš ani stín nevidíš – a přece 37 ty kroky tak těžce jak obrovské balvany řítí se na ta loučící se srdce. Vlak chmurný a děsný neúprosně se blíží. Od stvoření světa do ztroskotání všech království v něm odjíždí na vždy to, co komu draho. Bílý měsíc zaplavil širý kraj magickým přísvitem a bolest zalila ubohá srdce. Dáno znamení k odjezdu. I loučí se bratr s bratrem, milý s milou, syn s matkou a s druhem druh. Od stvoření světa do ztroskotání všech království tak v každé vteřině to všichni po veškerém okrsku světa se na věky loučí a odjíždí do cizích zemí....zemí... Přijmi, o Pane, naše truchlivé žalmy a budiž jim vlídným hospodářem v domově novém. Otevři své zahrady a ukaž jim prameny čisté, aby si omyli bolavé nohy! Toto jsem snil za podzimního večera na osamělém venkovském nádraží. A smutek všech zarmoucených, kteří se loučí v té chvíli po celém světě, a smutek všech zarmouceným, kteří tu zůstanou, když v příšerném burácení do věčné noci mizí vlak s drahými hostmi, svíral mi hrdlo a bolest všech rozlila se mi v očích....očích... Smrt zvoní: „Na vůz! Čas je – čas!“ a po cestovných běží třas. Jak divno, na zvonění že nikdo hotov není! Tehda jsem pochopil grandiosní hrůzu těchto čtyř veršů Nerudových. 38 Marnosť a nicota všeho pozemského tvrdě mluvila ke mně, a nevýslovná úzkost před zánikem a nekonečnou nocí byla by mne zadávila, kdybych nebyl vzpomněl si na drahocenná slova bezpečného poselství: Já jsem vzkříšení a život! Kdo věří ve Mne, nezemře na věky. 39

Tři písně pohřební.
1. Hospodáři.
K zemi padá zralý klas, opustit juž musím vás. V radostech i v mnohém trudu dooral jsem zemskou hrudu, Bože, duši moji spas! Za mne dobrý nebes Pán opatruj teď rodný lán, chraň vás, moje děti milé, byste jednou došly cíle, kde je věčný míru stan. Až i vám se svečeří, dej Bůh, rajských u dveří ať se zase v novém žití spolu můžem potěšiti, moji drazí veškeří! 2. Dítěti.
Svatí andělové boží, pospěšte sem k tomu loži, 40 kde spí uvadlý náš květ, do ráje ho neste zpět! Pán, jenž smrt i život dává, dnes ho k sobě povolává, aby čist nad liljí běl před Beránka trůnem pěl. Naposled dnes, milé dítě, rodičové provází tě, ke spánku, náš drahoušku, rovnají ti podušku. Sladce dřímej v tichém rově, jak v náruči tatínkově, ve svých blahých rajských snech o mamince zdát si nech! Až nám spadnou pouta těla, dej Bůh, aby duše směla zaletěti v jasnou říš, kde ty Pána velebíš! 3. Matce.
Tichá hvězda na nebesku zahořela v jasném lesku v pozdní noční hodině, když vy, naše máti milá, s námínámi jste se rozloučila, odešla své rodině. 41 Modlitbou, již od vás známe, k Bohu teď se utíkáme, by vám život věčný dal, a nás, děti osiřelé, chránil zlého nepřítele, od hříchu nás ostříhal. V hrobě vy si odpočnete za své práce mnohaleté, za své tvrdé mozoly, v strastech k vám se utečeme, na váš hrob vždy poklekneme na posvátném na poli. Žal když bude v srdce klovat, vy budete orodovat za nás Krista u trůnu, aby všem nám po té pouti popřál šťastně pohlédnouti na Své slávy korunu! 42

In paradisum....paradisum...
V zlatých branách rajské říše přijmiž tebe světců sbor – maje vstoupit před Ježíše, v bázni trneš, křehký tvor, pod záštitou božích sluhů uzříš zářit spásy duhu, okřeje duch, jenž byl chor. Před trůn Soudce nebeského mučedníků slavný dav provázej tě, všeho zlého pro jich muka Pán tě zbav, pro krev, která z ran jim tekla, ať tě minou hrůzy pekla, zlý duch neměj k tobě práv! Uveďtež tě andělové před tvář boží velebnou, v jejich záři liliové viny tvoje poblednou, jejich ruce tebe vloží v sladké lůno lásky Boží, v milost Krista bezednou. Pane, jehož mocným slovem Lazar z hrobu vyvolán, 43 spoj nás všecky v žitižití novém, až boj bude dokonán; tam, kde sláva Tvá se stkvěje, před trůnem ať žalmy pěje poutník, jenž dnes pochován! 44

Velikonoční zvony.
Slyš velkonočních zvonů slavné znění, jak jásají, že smrti není, není! S tou sladkou zvěstí, plnou blaha, tě pozdravuju, ženo drahá! Slyš velkonočních zvonů rozepění, jak jásají, že není rozloučení! l umřít v Kristu bude sladko – zas sejdeme se, drahá matko! Slyš velkonočních zvonů hlaholení, jak naděj hlásají nám na vzkříšení, a hrobu tma ať děsí, mrazí – zas sejdeme se, moji drazí! 45

Poutní mše na hřbitově.
Ranní slunko ozařuje kvítí hrobů, lipky, thuje, a v těch žhavých proudech zlata hoří věžka cibulatá s křížem lety nahnutým. K otcům, kteří tady spějí, děti dnes se navracejí; vzpomínka, jež nezná zmaruzmaru, rozkvetla jak kvítí v jaru zdobou věnců na hrobech. Krajem rozlit mír je tichý. Umlk’ skřivan, zapad’ v líchy, zmlkly v křoví ptačí smíchy, a jak děti boubelaté uklánějí klasy zlaté rozcuchané hlavičky. Zmlkla zvonů hudba tklivá. Stříbrný tón, kterým snivá struna v kostelíku zpívá, do duše se vlévá tiše, jak když matka dítku dýše něžný pocel na čelo. 46 Potom písní roztouženou v nebes říš se mosty klenou, věčného když Slova Matce čtvero hlasů pěje sladce: Salve, Salve, Regina! V křídlovek a rohů zvuky vzbouřeny teď kotlů hluky: „Pange lingua“ zvučí kolem, třepetá se božím polem, letí k nebes blankytu. – Ač tu slávu spáči tiší nevidí a neuslyší, přec ta těla spráchnivělá radostí se rozechvěla v dnešní svaté oběti. Vždyť k nim hlasem varhan duní, kadidlovou vane vůní, v hlasu zvonů slavně zvučí ta, jenž z Krista smrti pučí, v život věčný naděje! 47

Legenda. (K. D. Lutinovu.)
Přišel Dobrý Pastýř na zem mezi nás. Pyšní toho světa mučili ho zas. Uprostřed když lidu na tržišti stál, štvaný dav Mu bílou řízu trhal, poplval....poplval... Přišel Anděl velké rady v myslitele dům; ten se zlobil, že ho ruší ze hlubokých dum. A když v umělcovu dílnu Jasný zavítal, ten jen oči přivřel – Modlu kreslil dál. Básník Pána vítal v tichou cellu svou – v rozpacích, že Mefisto zde právě návštěvou. Všichni chcem být slepí! A ty odpouštíš... Přijmi prosbu naši: Přijď juž Tvoje říš! 48

Helence.
Obloha mlhou zahalena, prach víří v šedých ulicích....ulicích... kdes kolovrátek vlašský hraje a z pavlače zní dětský smích. Je květnové dnes odpoledne. Tam u nás jeden květ a jas, tam máj má líce zruměněné a bujný, vonný, zlatý vlas. K nám denně v snivé tiché chvíli mou mysl touhy zavějí, kde moje milá tmavovláska lip stinnou kráčí alejí. Snad toužně hledí v českou stranu přes zelenavých vrchů řad, kde v širé dáli Praha skryta i ten, jenž má ji k smrti rád. Snad toužně hledí k českým krajům, snad zrak ji vlhne slzami, a já zde hledím v zanícení – na střechy kryté taškami. 51 Můj Bože, nedej, nad knihami, z nichž vědy čerpám zlatý pel, bych zaslepen snad učeností svou milou líbat zapomněl! 1894.
52

Noc byla...
Noc byla pustá a všecky hvězdy tonuly ve vlnách dusivé mlhy nad smutnou zemí. Tenkrát jsem vyjel s vranýma koňma bouři vstříc, mrakům vstříc, peklu vstříc, k zoufalé Smrti! Burácel němou, osleplou nocí divoký vůz můj, pod jeho koly hořela tráva. Řídil jsem koně, šíleným zrakem jásavě vítal skálu a propast – smrtelné lože! Jako když stožáry rozťaté bleskem v hlubiny klesnou, prokletý vůz můj v rokle se sřítil –. Mlčela Noc. Já v štěrku a blátě ležel jsem v mrákotách a krve ručej řinul z mé hlavy....hlavy... 53 Vzdech bílých perutí, sladký a tichý, jako dech anděla nad spícím dítkem, zašuměl kolem. Přišlas Ty ke mně, do svého klína vložilas bídnou, zsinalou hlavu, krvavé vlasy. Hladilas čelo, líbala oči....oči... Vlnivý hymnus panenské hrudi vzkřísil mne k lásce. – – – – Viděti budou bídáci slepí, slyšeti budou žebráci hluší! Otevřte brány! Zapalte věže! Strhněte hradby! Nastelte růží! Vítejte Lásku! 54

Píseň.
Vyjíti mám na vinici, vyjíti mám v širý sad, má se pod mou chudou rukou zvadlý keř zas zelenat. Zajdu také z Boží vůle do zapadlých veských chat, mají se tam bledým dětem tváře růží červenat. Tíseň v srdci, ruce slabé, s čela stírám horký pot – leč jdu v před a nelekám se: zřel jsem Pramen živých vod! 55

Na robotu.
Ještě mi zahráli na „dobrou noc“, ach ještě zalkaly housle i dudy – a juž jsem do světa smuten se bral, za tmy a nevěda kudy. A vy jste k tanci zas vesele spěli, a vy jste výskali až v bílý den, a vy jste nejsladší písničky pěli, když já na robotu šel samoten. 1899.
56

Zapomenutá stráž.
Nad zaleknutý kraj noc rozkládá se šírá; jak dýmy obětní mha zahaluje hory, – třepetný trubek hlas kdes mezi lesy zmírá a halas junáku se tratí v tmavé bory. Ti jedou vesele vstříc královskému městu, ti jedou bujaře, snad útokem juž ženou – a já zde musím stáť, za druhy střežím cestu, a tuším, zoufaje, že na mne zapomenou. Sníh hustě napadne, zbraň v skřehlé třímám ruce, svých přátel volám zpět – a černá noc kol mlčí... jsem sám, jsem opuštěn, a zřím jen v kruté muce, jak v lesní hlubině se svítí oči vlčí –. 57

Své ženě.
O půlnoci Tvých zřítelnic, kde safírové hvězdy plají, já nezpívám. Ta svatá, sladká zář sviť na mou drsnou tvář, hřej v smutný lán, kde moje chudé klasy zrají. O hnědých kadeřích, jež dýší vůni Tvého těla, já nezpívám. Ty sama, drahá, suď, jen moje věrná hruď v těch tmavých vlnách by se koupat směla. O rudých malinách, za nocí červnových jež zrály v sladkém žáru, já nezpívám. Než sbořen bude tento chrám, já líbat chci je sám, jen sám, až do posledních hodin kvapícího zmaru. 58

Nokturno.
Sklonilo se slunko v rubáš rudých par a v dalekém moři hasne jeho žár. Kadidlová vůně vane z pohoří, měsíc z nebes tůně bled se vynoří. V azurových vlnkách plove jeho srp, v stříbrolesklý závoj zahalil náš krb. Bezvětří je tiché. S čela mizí mrak, Tobě když, má Psyche, v tmavý hledím zrak. Zaševelil jizbou spících dětí dech – úsměv blaha used’ v růže na Tvých rtech. Cítím, zásvit štěstí odtud na mne plá: Žes Ty u mé cesty příkré rozkvetla! 59

Jako v pohádce.
Bílé ty silnice k věžatým městům marně nás lákají, marně nám kynou; brány jsme zazdili, most v propasť zřícen, toulaví ptáci na cimbuří hynou. Leč v hradě u krbu skřítci si hrají, posvátný oheň jen růžemi sytí, zbrojnoši bez mečů vládnou jen pluhem, vězení do kořán – roste v nich kvítí! Bard s lyrou stříbrnou našim je hostem, při písni prázdníme věnčené číše; zvěř naše krotká, a v království našem vše v tiché lásce se rodí a dýše. Hladovým otevřem obilné sýpky, zbloudilým ustelem pod našim krovem, – pod hradem vichřice duby nechť láme, v bezpečném člunu vstříc Věčnosti plovem. Nad věže ochozem až v záři luny bílý stín vyzve nás smutnými hledy, vyjdeme ochotně z rodného léna za svými matkami, za svými dědy... 60

V podzimním stesku.
Po čeledníku našem steskne se mi vždycky, když z listí tlícího čpí vůně hřbitova; tam mouchy stárnoucí bzučely elegicky a v koutku jiskřila se dýmka dědova. Z té jizby klenuté vždy při večerním šeru vykouzlil dětský duch na skále tvrdý hrad, já, rytíř spanilý, jsem o královskou dceru za jantarový vrch jel s drakem bojovat. V té jizbě po čase se srdce moje chvělo nad Benešových kronik těžkou žalobou, mé ruce chlapecké se v prudké boje chtělo, se vztekem bol mi zmítal dětskou útrobou. V té jizbě po letech jsem matce v náruč klesl, když v moři bouřlivém se stroskotal můj člun, zde v duši zemdlenou mír nebeský se snesl, to cherub milostný se dotek’ zlatých strun....strun... Jen starý čeledník zbyl ze všech dětských hradů, a po něm steskne se mi vždycky v podzimi, když vichry sychravé nám táhnou přes zahradu a krutě lomcují větvemi holými. 61

Sentimentální sloky. (Dr. K. Ferdinandovi.)
U borového lesa žlutý dům se bělá, to smutné nádražinádraží je v opuštěném kraji; zde vody vyschly juž a města vyhořela, jen smečky lačných psů zde mlčky pobíhají... Za šera zimní noci, když se vichry rvaly a vrátka veských chat se němým děsem chvěla, my, hoši veselí, zde s Mladostí jsme stáli – pak sedla v rychlovlak a navždy odjížděla... 62

Mladosti. (Dr. Fr. Weinerovi.)
Postůj aspoň okamžik, zlatokřídlý motýlku, ukoj toužný srdce vzlyk, vrať se ještě na chvilku! Ve skalisku setmělém cesta má je zakleta, buď mi strážným andělem, veď mne zpátky do světa! Veď mne ještě v onen kraj, kde jsem lásky trhal květ, domova mi píseň hraj, které nelze zapomnět! Putuj za mnou ještě dnes v úvaly mých rodných hor, sednem si na svadlou mez, zašumí nám v pozdrav bor... A když tam mne opustíš, ptáče mojich jarních dob, budu aspoň míti blíž drahých duší tichý hrob! 63

Podzimní motiv.
Ach smutek podzimní, když krajem dým se plouží, a mlhy večerní zem chorou na smrt souží; o roucho svatební když oloupeny sady, a nivy zorány – jen jizvy, jizvy všady! Ach smutek podzimní....podzimní... Ocúnky v lukách hynou, a vrátka hřbitovní tak vyzývavě kynou! Blíž, drazí, ke krbu! A živte oheň svatý, ať dravci hladoví se střehou naší chaty! 64

Podzimní neděle. (Bratru Arnoštovi.)
Podzimní neděle. Zamlklý večer. Tísnivý zármutek jako zrak chudobné vdovy v okno mi hledí! A u nás doma! U starých zelených kamen maminka sedí....sedí... Od černých lesů, kde ve skalních doupatech bdí šedé, schoulené sovy, valí se s vichřicí potopy sněhu. Ó cítím tu vřelou mateřskou něhu! Ten podzimní večer když drsně tak přichvátá, když Meluziny pláč slyšeti z komína, maminka vzpomíná, vzpomíná, kam se as ukryla ta její do světa, do mrazu, v závěje vyhnaná ptáčata! 18991899.
65

Po letech doma zas.
Po letech doma jsem a v pustý hledím sad, kde vítr burácí ve staré hruši. Nesmírná tesklivost, jež z tmavých zeje lad, jak dračí spár se zatíná v mou duši. Zde kdysi skotačil jsem bez viny a mlád... – roj žhavých výčitek dnes hlavu kruší! Ten dvůr a zahrada jsou toho jevištěm, co neoželím za svůj život celý; dnes dvůr ten osiřel a bez hlesu je něm, dřív tváře hravých dětí zde se rděly, zde malých rozpustů se odbývával sněm, a sad i stáje hlasem jejich zněly. I v této světnici, jež ticha jako hrob, kdys denně hrál si hošík růžolící, zde ještě hraček pár, ty zbyly z oněch dob, jak ztraceného ráje pamětníci. Dnes, duše zbavená všech liliových zdob, zde hledám kotvu bludnou pro lodici... A starou modlitbou, jíž matčin chvěl se ret, své duše hojím zanícenou ránu, já poutník zemdlený, jenž zašel v cizí svět a v šeru bloudil po neschůdném lánu, až našel přítele, jenž za ruku ho ved’ do země otců, když svítalo k ránu. 66

Doma v noci vánoční.
Roh ponocného zvukem táhlým rozplašil ticho půlnoci, nad zapadlými chalupami rozlito kouzlo Vánocí... Jak bledá perla v sinném hávu skryt v mraku měsíc studený, zdi nízkých domků straší v šeru jak staré hrobní kameny. Věž baňatá ční na návrší, od věků věrná, bdělá stráž, toť pastýř stáda betlémského, jenž vyšel střežit nad salaš. Sám ulicí jdu zasněženou, kde bliká plamen lucerny, a v matných stínech křivolakých skryt přízrak Bídy příšerný. V těch domcích mrazem přikrčených je úsměv blaha řídký host, – těch robotníků líto je mi, jsou moje krev i moje kost! 67 Pán dobrotivý moje kroky ved’ mnohým krajem luzných vnad, leč zde, pod krovem chudých bratří, jen zde bych jednou umřel rád! Zde vroucněji by hrany lkaly, zde nebolel by hroudy pád, zde upřimně se modliť znají a budou věrně vzpomínat... 68

Bez vavřínu.
Vídal jsem se, vídal, ve svých mladých snech, kterak světem jezdím v zlatých kočárech; nad mým čelem, jak jsem v záři slávy rost’, vavřínu se vila pyšná letorost. Na ruby se zvrátil bláhových snů nach! Přišly časy, kdy jsem vstával ve slzách, a kdy za večera červánkový lesk rozjitřil v mé duši výčitky a stesk. Zželelo se mladé duše nebesům a syn pobloudilý našel Otcův dům! Bez věncův a zlata, v prosté haleně ořu tvrdou roli, tiše, smířeně. Místo ratolestí lauru zelených ovíjí se vlídně kolem skrání mých bílé ruce ženy, jejíž milou tvář věrnosti a lásky zdobí svatozář. A v kočáře zlatém, jak jsem kdys si přál, že v něm poveze mne ořů slavný cval do širého světa s věncem palmovým – hraje si dnes dcerka svorně s hochem mým. 69 Vůně lauru hořká, ale sladko tak, trpících když vítá s důvěrou mne zrak, a když v službě bratří umdlévá můj krok, za zbloudilou mladost platím na úrok. Jednou Smrt mne zkosí. Bez vavřínů zdob bude cypřiš stínit zapadlý můj hrob....hrob... Snad se nad ním milé kroky zastaví a modlitby kvítkem duši pozdraví. 70

Píseň u krbu.
Nechť si v dálkách tajůplných bájný lotos rozkvetá – ani oči princezniny nezvábí mne do světa! Z honby za sny čarovnými s prázdnou jsem se navrátil, za to doma tichou síňku Bůh mi štěstím vyzlatil. Sehnut ořu na své líše, o kus chleba zápole, blah, že pod mým krovem dýše boubelaté pachole. – Bouře Tvá nechť, Pane, bije v starý topol, stojí pust – ale poupě v jeho stínu šetři a nech kvésť a růst! Vdechni moudrosť v mladou duši, ohněm Svým mu srdce raň, palcát Božích bojovníků vtiskni jednou v jeho dlaň! 71

Pohádka zimní noci.
I.
Jak budka skřítků v tmavém lesa klínu tlí stará krčma z dřeva sroubená, v čas Vesny sladkou píseň kukaččinu sem přes skaliska nosí ozvěna. Teď mrtvo zde. Jak těžké baldachýny se kloní k chatě smrčin ramena, a v jizbě pláč jen slyšíš Meluziny, když chatu kryje sněžná halena. V té krčmě jednou chtěl bych odpočíti, když Východ hoří, žalmy hlaholit, o Ráji snít, když luna krovem svítí... Kdys královské zde poselstvo se staví, až skalní stezkou půjde k Městu Slávy – k těm poutníkům bych chtěl se připojit! II.
V tom lese krčmářem přec chtěl bych býti! Jsou půlnoční zde hrůzy velkolepé, 72 od kouta v kout se plazí Ticho slepé, na peci divý kocour okem svítí. Slyš! vrzla vrátka... po tichu kdos vkročil, jde k ohnisku – komínem vítr duje – to děd můj, uhlem dýmku připaluje, teď s kolovratem bábu též jsem zočil. Ó vítejte, vy besedáři tiší, váš tklivý pozdrav duše dobře slyší, že kdesi v hrobě tlíte – nevěřím. Když vichor hvízdá haluzemi v lese, u krbu, dušičky mé, ohřejte se, rád lásky chléb já s vámi večeřím! III.
Sem přijďte všichni, moji nejmilejší, kdo v písčinách jste žízní zhynuli, když z dálky věže měst nám kynuly, kam zval nás Vládce nejslavnější. Kdož podali jste umdlenému ruku, a jež jsem cestou příkrou ztratil kdes, pod plášťěmpláštěm noci spějte v tento les, vás obejmu a ztiším touhy muku. Číš ohnivá hle na stole se pění, tou ztuhlá krev zas proudit v žilách počne a hnáty budou chřestit v písni skočné! 73 Proč otálíte? Volám, prosím slze! Jsem samoten. – Hle východ rdí se v mlze a ve vsích zazvonilo kůropění....kůropění... 74

Makové květy.
Zas maku plameny zřím v moři klasů....klasů... ty rudé květy jistě z krve pučí, již sála česká země s trpkou žlučí z těl selských rebellů za dávných časů. Je nahořklý náš chléb tou starou krví, žluč praotců nás podnes hořem sytí, ba po staletích ještě lítost cítí, kdo oře zde a slzou pálí brvy. Kdo děda bil, vždyť měkce líhá posud a z pyšných zámků k lidu shlíží temně....temně... Což věčně jenom sloužit je náš osud? Jen smutnou mohylou je naše země, prach otců dřímá tiše v jejím klínu a jejich vzdor, ten doutná v hrudi synů... 75

Pod obraz mé ženy.
Kdys v starém Římě kráčel na tržiště, v svou togu zahalen, patricij skvělý. Hřál slunce paprsk, v platánech se tříště, a tváře mladých otrokyň se rděly. Pro smyslů unavených pobouření on dívku koupit chtěl si kyprých boků, své nudě chtěje najít zapomění a úkoj žízni třiceti svých roků. Nuž v dívek sladkých čarokruh on vkročil – však do své villy zpět šel zamyšlený....zamyšlený... vždyť, Jove, nejkrasší tam z bohyň zočil! Ctné Vestě olej na oltář hned nalil, pak za svůj život koupil srdce ženy a svatý oheň vděčně v krbu pálil. 76

Letní vzpomínka.
Juž kvete jasmín, hvízdá v lese kos, i drozdů švitořivých slyšet plesy, jak zlatá monstranc září Helios, nad témě hor mrak bouřlivý se věsí. Je poledne, zní ze vsi zvonku hlas, s ním vzpomínka v mém srdci zazvonila na uplynulý dávno sladký čas, kdy na sázavských březích duše snila. Let šťastných vzpomínám i druhů těch, k nimž na chvilku mne připjal žití spěch, i tónů jásavých, jež v duši zněly, když v červencový, jasu plný den jak pták jsem vylét’ z chmurných školy stěn a brodské věže v daleku se rděly... 77

Sigismundu Bouškovi po četbě „Legend“.
Jak vzácný bard od hradu spěcháš k hradu, za hvězdných nocí loutna Tvoje zvučí – jájá, mistře náš, Ti k nohoum věnec kladu, v němž obdivu i lásky růže pučí. Zvuč slavný zpěv Tvůj o Nebeské Panně, o družině, jež Beránkovi slouží, o poutnících, jenž mřeli ke cti Páně, o duchem chudobných, jež zlouba souží. Tvé písně křídlo dotekni se vlídně i sesinalých skrání české vlasti, jež pod krkavců spárem hyne bídně. Pěj písně nové, Pomazaný Páně, my vítáme Tvou loutnu v hradní bráně – skřek kulichů Tě nesmí v zpěvu másti! 78

Plachý pták.
Na větvi smrkové žežulka kuká, jak flétna kouzelná zní ty dva zvuky, – slyš křídel šum... to krok bosého kluka juž zaplašil ji ve staleté buky. Hned vzpoměl jsem tu na jinaké ptáče, jež lesní kukačky je ještě plašší, jen kmitne před zrakem a dál juž skáče, čím méně zříš je, tím je ti přec dražší. Kdes v bájných sadech pták ten prý se pěstí a touha po něm na dně srdcí vzlyká....vzlyká... pták duhový – ach, to je naše štěstí! Kdo splaší ho, jak trpce potom pyká! Mně kynul kdys, však dál hned letěl světem – nuž vlídnější buď aspoň mojim dětem! 79

Podzimní motiv.
S ocůnky a jiřinami ve vadnoucí zeleni zamlklými pěšinami tiše kráčíš, Jeseni. Zůstáváš vždy věrna sobě, leč já nitro proměnil; druhdy city v této době peluňkem jsem kořenil, v babím letu přízrak Smrti chvěl se svadlým nad listem, Osudu krok, vše jenž drtídrtí, zřel jsem v mechu zlatistém. Smutné roucho nočních fial nosit verš můj unylý, tragickou vždy masku přijal, ve svém stesku zavilý. Letos v klidné veselosti zřím sežloutlé listoví, pátraje, zda slivy hostí, které sbírám synkovi. 80 Štěpy ze staletých buků s vonným kmenem jedlovým, s něhož v letě znělo „kuku“ sladkým hlasem kovovým, chystám pro ty zimní sloty útulnému krbu vděk, odkud podle staré noty hude kouzlo pohádek. Nechať drsný vítr vane – já své jaro zakleté uzřím čarným proutkem stkané zraky svého dítěte. 81

Prchající mladosti. (P. Janu Süssovi.)
Kouzelnice spanilá, kam jen jsi se ztratila, jako bysi na tom světě byla nikdy nebyla! V srdcí sladkém souzvuku vedli jsme se za ruku, měl jsem v tobě svého štěstí neomylnou záruku. Sotva jsem se poohléd’, jak je krásný boží svět, zmizelas! – Den sešeřil se, bude tmavý večer hned! Vyrost’ zatím hrobů řad, tam šli věrní druzi spat, a mně juž jen jedno zbude: vzpomínat, ach vzpomínat! 82

Narcisky. (Památce Jana Tesaře.)
Rozkvetly narcisků hlavičky stkvělé, bílé jak družičky o Božím Těle. Když hvězdou stříbrnou ze zahrad kynou, obláčky vzpomínek v obzor můj plynou. Na tebe myslím, náš Jeníku drahý, jak jsi nám ztratil se za Věčna prahy, dřív než Ti povadly ruměnce mládí – a my tě mívali, hochu, tak rádi! Než smrti polibkem stuhly tvé žíly, milovals v jarní čas narcisek bílý. Spíš v dálné končině, v neznámém hrobě, nemohu kytičku donésti tobě. Vesna když vrací se s poupaty máje, vídám tvůj tichý stín na prahu Ráje. Tam jsou ti zářivé andělu čety vzpomínkou, náhradou za milé květy....květy... 83

V noci.
I.
Neviděn a neslyšen po špičkách tu chodí Sen, kolébavku šepce zticha, na čelo mým dětem dýchá, a mé ženě v bílém loži holubicí v skráň se složí. Nad básníka knihou bdím, patře okem blouznivým v duchů turnaj velkolepý – a než Sen mi víčka slepíslepí, ještě chvátám se vzpomínkou domů, do hor, za maminkou... II.
Klid hluboký jak v mořské tůni....tůni... jen plamen chvilkou zasyčí, jak had, jenž v lese na výsluní se plazí v suchém jehličí. 84 Čas chvátá k břehům Věčna píle... v tom těžké kroky zaslech’ jsem, to kdos, jenž ušel valné míle teď stanul znaven pod oknem. Strach neznámý mne nutí bdíti a v němé hrůze čekati – snad, že mám na vždy odejíti, ten poutník chce mne vyzvati. 85

Nálada v říjnu. (P. Sigism. Bouškovi.)
Říjnových větrů splašení oři cválají divoce k jižnímu moři. Jak požár za lesem Západ mdle hoří. Kdosi jde krajem, rukama lomě, jak když je drahá mrtvola v domě; pod jeho kroky vadnoucí listí jak hadí mláďata jazykem svistí. Ze zvonic zpuchřelých večerní zvony rozlily poplašné, kvílivé stony, v nich slzy vyhnanců chvějí se vzduchem... Mrak černých ptáků nad zmlklými bory krouží a víří neslyšným ruchem. Kde květů plaménky? Kde růže zory? Kde sladký zpěv, jímž jásaly hory? Memento mori! Skonává Země. Na její tvory, na děti zmaru, na syny zloby čekají lačně zející hroby. Poutníče večera hrůzou a šeří, 86 pospěš si ke krbu! Před dravou zvěří nechť svaty oheň tě chrání a kryje! Slyš, z hlubin noci vlk hladový vyje... 29. X. 1903.
87

Památce Beneše Methoda Kuldy.
Hvízdá vítr s chumelicí....chumelicí... Milo u nás ve světnici, drnčí, vrčí kolovrat, kolem všichni, jež mám rád. Prve dnes v mé dětské dumy poesie křídla šumí, visím na rtech strýcových: z pohádek čte Kuldových. Tvojí píle, kmete, dílo čarnou říš mi odhalilo, poesií prozářen byl můj sladký dětský sen. Potom když jsem světem chodil, tiché krásy svit mne vodil, a co vzal mi krutý čas, v pohádkách jsem hledal zas. Dnes, juž stoje v prostřed cesty, těším se na chvíli štěstí, až pohádky Kuldovy budu čítať synkovi. 88

Lyrikův povzdech.
Že nejsem básník – dobře vím! To není zázrak, najít rým – leč z Kastalských já nepil zřídel, můj chromý Pegas nemá křídel! Ó nešťastná ta hodina! V čas mládí přátel družina mne zlákala v sad věčné krásy – dnes člověk s hanbou vyčítá si, proč neutek’, když poznal hned, že neobjeví nový svět, že noha jeho květy ničí, jako když kozel zahradničí. Nuž, dobré Musy, odpusťte, mne ze svých sadů propusťte, a jelikož prý schnete strachy, před lyrickými větroplachy, zřetelně u bran na bidlo vyvěste toto pravidlo: Kdo ošumělé skládá písně, vstup zakázán mu budiž přísně! 89

Přes hory....hory...
Přes hory, přes vody, přes cizí města vedla mne divoká, veselá cesta. Když se mi zmrzely pitky a plesy, bloudil jsem s tuláky černými lesy. Když se mi od smíchu kalily zraky, uzřel jsem na nebi hrozivé mraky....mraky... Teď chodím do práce, do skalních lomů – dejž, Pane, z večera bych došel Domů! E: ts; 2006 90