Jako v pohádce.

Jan Karník

Jako v pohádce.
Bílé ty silnice k věžatým městům marně nás lákají, marně nám kynou; brány jsme zazdili, most v propasť zřícen, toulaví ptáci na cimbuří hynou. Leč v hradě u krbu skřítci si hrají, posvátný oheň jen růžemi sytí, zbrojnoši bez mečů vládnou jen pluhem, vězení do kořán – roste v nich kvítí! Bard s lyrou stříbrnou našim je hostem, při písni prázdníme věnčené číše; zvěř naše krotká, a v království našem vše v tiché lásce se rodí a dýše. Hladovým otevřem obilné sýpky, zbloudilým ustelem pod našim krovem, – pod hradem vichřice duby nechť láme, v bezpečném člunu vstříc Věčnosti plovem. Nad věže ochozem až v záři luny bílý stín vyzve nás smutnými hledy, vyjdeme ochotně z rodného léna za svými matkami, za svými dědy... 60