Jako v pohádce.
Bílé ty silnice k věžatým městům
marně nás lákají, marně nám kynou;
brány jsme zazdili, most v propasť zřícen,
toulaví ptáci na cimbuří hynou.
Leč v hradě u krbu skřítci si hrají,
posvátný oheň jen růžemi sytí,
zbrojnoši bez mečů vládnou jen pluhem,
vězení do kořán – roste v nich kvítí!
Bard s lyrou stříbrnou našim je hostem,
při písni prázdníme věnčené číše;
zvěř naše krotká, a v království našem
vše v tiché lásce se rodí a dýše.
Hladovým otevřem obilné sýpky,
zbloudilým ustelem pod našim krovem, –
pod hradem vichřice duby nechť láme,
v bezpečném člunu vstříc Věčnosti plovem.
Nad věže ochozem až v záři luny
bílý stín vyzve nás smutnými hledy,
vyjdeme ochotně z rodného léna
za svými matkami, za svými dědy...
60