Vidění.

Jan Karník

Vidění.
S holubic tichým úsměvem na rtech, ve zraku věčného života Vesnu, oslavené tělo oděno září a vůní – tak mne druh zemřelý navštívil ve snu. Ó milý, co plálo tvým sladkým, čarovným zrakem, co mluvily ke mně ty zamlklé na věky rety? Na strmé cestě s kalichem silného vína lásky a naděje přišels mi ve ústrety? Věstíš mi poselství slavné, že otevřeny tvé oči, aby v umdlené zřítelnice padaly krůpěje nebeských Zoří? Neseš mi krvavou pečeť s obrazem Věčného Mistra a Života knihu, v níž ubohé jméno tvé paprskem hoří? Viděl jsi brázdy prýštící krví na mladém čele, rozryté němých bolestí ostrými pluhy, viděl jsi ostny kajicníkova roucha na zsinalém těle a smečku hladových vášní spoutanou žhavými kruhy – a jdeš mi říci, že ve zlatých Sionu věžích, kde váží se Smrti a Života cena, Pán milosrdně vzhlédnul na zbloudilého syna a vina jeho odpuštěna? 35