Modlitba.
Tak bílou nech ji, Pane, se mnou na loď vstoupit’,
jak lampu stříbrnou s posvátným olejem,
háv Vestálčin ji nenech v noci vrahem zloupit’,
nechť příjemnou Ti oběť spolu prolejem!
Sám sílils ruce její hořkým vinobraním,
sám vodils nohy její k čistým studánkám,
sám světils srdce její lásky požehnáním, –
ó vzhlédni, Pane, vlídně na svůj vzácný chrám!
V háj duše její uveď plaché laně ctností,
zář věčných sluncí zapal v stromů korunách,
taj doubravy ať pramen vody živé hostí
a lásky jeskyni ať věnčí růží nach!
Znak Svého zákona vryj v srdce listy čisté,
Své milosti ji ozdob skvělým prstenem,
ve světle majáku – naději v Život jisté –
nech cestu její střežit míru andělem!
A, Pane, já? – VímVím, nejsem hoden v jejím stínu
jít na výsluní šťastných služebníků Tvých!
Ať na hranici vin svých dříve ohněm zhynu,
pak stvoř mne znova z květů nebeských!
36
List z denníku.
Dne 7. října 1896.
Jel jsem na pohřeb přítelův a očekával večerní vlak na osamělém venkovském nádraží. Signálový zvonek řinčel bez únavy, jakoby k smrti uštvati chtěl šíleným kvílením tísnivé ticho, chvějící mátožným křídlem pod strnulou klenbou opuštěné čekárny.
V poli nebylo živé duše, a jenom rozlehlá strniště, bičovaná sychravým větrem a soucitně zastřená konejšivým soumrakem, hleděla k nebi smutnými zraky.
A mně se zdálo, že sem, do této zapomenuté čekárny, kde na hrubých lavicích usedal jenom prach v opuštěnosti a tesknotě, že na tuto dlaň zapadlé země, kde harmonie i výkřiky života usínají jako desátá ozvěna na pobřežní skále, – že sem shromážditi se mají všichni, kdož se milují na tomto světě.
Bratr s bratrem, milý s milou, syn s matkou a s přítelem druh zde budou v objetí posledním mluviti k sobě ustrašenými, tak marně, ach marně se poutajícími zraky.
Někdo veliký, strnulý a hrozný, jehož slepé oko sháší planoucí svíce, jehož studená ruka pálí rozpuklé květy a přízračná noha drtí sládnoucí plody, blíží se po perronu k signálnímu zvonci.
Krok jeho neslyšíš ani stín nevidíš – a přece
37
ty kroky tak těžce jak obrovské balvany řítí se na ta loučící se srdce.
Vlak chmurný a děsný neúprosně se blíží. Od stvoření světa do ztroskotání všech království v něm odjíždí na vždy to, co komu draho.
Bílý měsíc zaplavil širý kraj magickým přísvitem a bolest zalila ubohá srdce.
Dáno znamení k odjezdu.
I loučí se bratr s bratrem, milý s milou, syn s matkou a s druhem druh. Od stvoření světa do ztroskotání všech království tak v každé vteřině to všichni po veškerém okrsku světa se na věky loučí a odjíždí do cizích zemí....zemí...
Přijmi, o Pane, naše truchlivé žalmy a budiž jim vlídným hospodářem v domově novém. Otevři své zahrady a ukaž jim prameny čisté, aby si omyli bolavé nohy!
Toto jsem snil za podzimního večera na osamělém venkovském nádraží. A smutek všech zarmoucených, kteří se loučí v té chvíli po celém světě, a smutek všech zarmouceným, kteří tu zůstanou, když v příšerném burácení do věčné noci mizí vlak s drahými hostmi, svíral mi hrdlo a bolest všech rozlila se mi v očích....očích...
Smrt zvoní: „Na vůz! Čas je – čas!“
a po cestovných běží třas.
Jak divno, na zvonění
že nikdo hotov není!
Tehda jsem pochopil grandiosní hrůzu těchto čtyř veršů Nerudových.
38
Marnosť a nicota všeho pozemského tvrdě mluvila ke mně, a nevýslovná úzkost před zánikem a nekonečnou nocí byla by mne zadávila, kdybych nebyl vzpomněl si na drahocenná slova bezpečného poselství:
Já jsem vzkříšení a život! Kdo věří ve Mne, nezemře na věky.
39