V podzimním stesku.

Jan Karník

V podzimním stesku.
Po čeledníku našem steskne se mi vždycky, když z listí tlícího čpí vůně hřbitova; tam mouchy stárnoucí bzučely elegicky a v koutku jiskřila se dýmka dědova. Z té jizby klenuté vždy při večerním šeru vykouzlil dětský duch na skále tvrdý hrad, já, rytíř spanilý, jsem o královskou dceru za jantarový vrch jel s drakem bojovat. V té jizbě po čase se srdce moje chvělo nad Benešových kronik těžkou žalobou, mé ruce chlapecké se v prudké boje chtělo, se vztekem bol mi zmítal dětskou útrobou. V té jizbě po letech jsem matce v náruč klesl, když v moři bouřlivém se stroskotal můj člun, zde v duši zemdlenou mír nebeský se snesl, to cherub milostný se dotek’ zlatých strun....strun... Jen starý čeledník zbyl ze všech dětských hradů, a po něm steskne se mi vždycky v podzimi, když vichry sychravé nám táhnou přes zahradu a krutě lomcují větvemi holými. 61