Poutní mše na hřbitově.

Poutní mše na hřbitově.
Ranní slunko ozařuje kvítí hrobů, lipky, thuje, a v těch žhavých proudech zlata hoří věžka cibulatá s křížem lety nahnutým. K otcům, kteří tady spějí, děti dnes se navracejí; vzpomínka, jež nezná zmaruzmaru, rozkvetla jak kvítí v jaru zdobou věnců na hrobech. Krajem rozlit mír je tichý. Umlk’ skřivan, zapad’ v líchy, zmlkly v křoví ptačí smíchy, a jak děti boubelaté uklánějí klasy zlaté rozcuchané hlavičky. Zmlkla zvonů hudba tklivá. Stříbrný tón, kterým snivá struna v kostelíku zpívá, do duše se vlévá tiše, jak když matka dítku dýše něžný pocel na čelo. 46 Potom písní roztouženou v nebes říš se mosty klenou, věčného když Slova Matce čtvero hlasů pěje sladce: Salve, Salve, Regina! V křídlovek a rohů zvuky vzbouřeny teď kotlů hluky: „Pange lingua“ zvučí kolem, třepetá se božím polem, letí k nebes blankytu. – Ač tu slávu spáči tiší nevidí a neuslyší, přec ta těla spráchnivělá radostí se rozechvěla v dnešní svaté oběti. Vždyť k nim hlasem varhan duní, kadidlovou vane vůní, v hlasu zvonů slavně zvučí ta, jenž z Krista smrti pučí, v život věčný naděje! 47