Poutní mše na hřbitově.
Ranní slunko ozařuje
kvítí hrobů, lipky, thuje,
a v těch žhavých proudech zlata
hoří věžka cibulatá
s křížem lety nahnutým.
K otcům, kteří tady spějí,
děti dnes se navracejí;
vzpomínka, jež nezná zmaruzmaru,
rozkvetla jak kvítí v jaru
zdobou věnců na hrobech.
Krajem rozlit mír je tichý.
Umlk’ skřivan, zapad’ v líchy,
zmlkly v křoví ptačí smíchy,
a jak děti boubelaté
uklánějí klasy zlaté
rozcuchané hlavičky.
Zmlkla zvonů hudba tklivá.
Stříbrný tón, kterým snivá
struna v kostelíku zpívá,
do duše se vlévá tiše,
jak když matka dítku dýše
něžný pocel na čelo.
46
Potom písní roztouženou
v nebes říš se mosty klenou,
věčného když Slova Matce
čtvero hlasů pěje sladce:
Salve, Salve, Regina!
V křídlovek a rohů zvuky
vzbouřeny teď kotlů hluky:
„Pange lingua“ zvučí kolem,
třepetá se božím polem,
letí k nebes blankytu. –
Ač tu slávu spáči tiší
nevidí a neuslyší,
přec ta těla spráchnivělá
radostí se rozechvěla
v dnešní svaté oběti.
Vždyť k nim hlasem varhan duní,
kadidlovou vane vůní,
v hlasu zvonů slavně zvučí
ta, jenž z Krista smrti pučí,
v život věčný naděje!
47