Helence.

Jan Karník

Helence.
Obloha mlhou zahalena, prach víří v šedých ulicích....ulicích... kdes kolovrátek vlašský hraje a z pavlače zní dětský smích. Je květnové dnes odpoledne. Tam u nás jeden květ a jas, tam máj má líce zruměněné a bujný, vonný, zlatý vlas. K nám denně v snivé tiché chvíli mou mysl touhy zavějí, kde moje milá tmavovláska lip stinnou kráčí alejí. Snad toužně hledí v českou stranu přes zelenavých vrchů řad, kde v širé dáli Praha skryta i ten, jenž má ji k smrti rád. Snad toužně hledí k českým krajům, snad zrak ji vlhne slzami, a já zde hledím v zanícení – na střechy kryté taškami. 51 Můj Bože, nedej, nad knihami, z nichž vědy čerpám zlatý pel, bych zaslepen snad učeností svou milou líbat zapomněl! 1894.
52