Pohádka zimní noci.
I.
Jak budka skřítků v tmavém lesa klínu
tlí stará krčma z dřeva sroubená,
v čas Vesny sladkou píseň kukaččinu
sem přes skaliska nosí ozvěna.
Teď mrtvo zde. Jak těžké baldachýny
se kloní k chatě smrčin ramena,
a v jizbě pláč jen slyšíš Meluziny,
když chatu kryje sněžná halena.
V té krčmě jednou chtěl bych odpočíti,
když Východ hoří, žalmy hlaholit,
o Ráji snít, když luna krovem svítí...
Kdys královské zde poselstvo se staví,
až skalní stezkou půjde k Městu Slávy –
k těm poutníkům bych chtěl se připojit!
II.
V tom lese krčmářem přec chtěl bych býti!
Jsou půlnoční zde hrůzy velkolepé,
72
od kouta v kout se plazí Ticho slepé,
na peci divý kocour okem svítí.
Slyš! vrzla vrátka... po tichu kdos vkročil,
jde k ohnisku – komínem vítr duje –
to děd můj, uhlem dýmku připaluje,
teď s kolovratem bábu též jsem zočil.
Ó vítejte, vy besedáři tiší,
váš tklivý pozdrav duše dobře slyší,
že kdesi v hrobě tlíte – nevěřím.
Když vichor hvízdá haluzemi v lese,
u krbu, dušičky mé, ohřejte se,
rád lásky chléb já s vámi večeřím!
III.
Sem přijďte všichni, moji nejmilejší,
kdo v písčinách jste žízní zhynuli,
když z dálky věže měst nám kynuly,
kam zval nás Vládce nejslavnější.
Kdož podali jste umdlenému ruku,
a jež jsem cestou příkrou ztratil kdes,
pod plášťěmpláštěm noci spějte v tento les,
vás obejmu a ztiším touhy muku.
Číš ohnivá hle na stole se pění,
tou ztuhlá krev zas proudit v žilách počne
a hnáty budou chřestit v písni skočné!
73
Proč otálíte? Volám, prosím slze!
Jsem samoten. – Hle východ rdí se v mlze
a ve vsích zazvonilo kůropění....kůropění...
74