Z denníku dělníkova.
1.
Do večera od rána,
ruka na krev sedrána,
robotuju za groš bídný
v těžkém jařmu dny a týdny.
Pro svůj mozol nereptám,
poslední krev pánu dám,
leč když berou jazyk dětem –
budu rvát se s celým světem!
2.
Léta ubíhají,
v cizím žiju kraji,
a na hrobě soudruhů mých
kvítka doma rozkvétají.
Cizí tváře kolem,
sám jsem se svým bolem,
větrem drán jak svadlé listí
nad sežatým polem.
21
Však ani těch větrů van
nevěje od našich stran –
a přec skončit’ tu svou dráhu
chtěl bych na tom země sáhu,
kde jsem se svou matkou
pohádku žil sladkou,
u rodného prahu.
3.
Jak zlatý háv čaroděje
hvězdami se nebe skvěje,
v rukou božích dřímá ves;
jenom naším nad komínem
srší jiskry s rudým dýmem,
včera, zítra – jako dnes.
V noční ten klid divukrásný
dvanáctou kdes troubí hlásný,
od myslivny zaštěk’ pes;
a já – pták lapený v kleci –
bdím u rozžhavené peci,
včera, zítra – jako dnes.
Leč až jednou Kristus vlídný
pokyne, by trup můj bídný
potem, krví zbrocen kles’,
věřím, že mi rozbřeskne se
jasný den u věčném plese,
včera, zítra – jako dnes.
22
4.
V nekonečný strojů ruch
olejem čpí těžký vzduch,
řemen větrem svistí, –
venku sváží snopy zlaté,
zrají slívy boubelaté,
žloutne první listí.
A jak stojím při prácipráci,
oknem duch se vytrácí,
zatoulá se v pole,
vidím otce kosou síci,
děti kol se batolící
a já v jejich kole.
Marno tím se těším snem!
Otec dávno pod drnem,
cizím klasy zrají –
a zde místo písně ptačí
hřídele jen teskně pláčí,
stroje smutnou hrají.
5.
Kadeřemi větřík hrával,
když jsem z mlada v svět se brával,
probloudil jsem vesel světa půl,
za kloboukem kytku, v ruce hůl.
23
Ze světa jsem dones’ tvrdé mozoly,
v srdci jizvu, která časem zabolí,
poměnek pár z hrobů druhů milených,
a několik grošů v potu nadřených.
Mateří ty douško, kde tvá vůně jest,
kterou dýchalas mi tenkrát do mých cest,
a kde křídla sklonils, jarní skřivánku,
jenžs mne budil ze sna v ranním červánku.
Mateří ta douška dávno uvadla,
léta mého mládí za mnou zapadla;
netoužím juž v širý cizích světů lán –
jedna jen mi kyne cesta
do věčného míru Města,
k večeru chci dojít k prahu rajských brán!
6.
Noční když chmůry se za hory ztrácí
a zlatý paprsek políbí svět,
Pane, mé ruce dej poctivou práci,
bych svého chleba kus v poledne jed’.
Večer když do moře slunéčko padá
a rouchem smutečním šatí se lada,
Pane, mé hlavě přej tichý kdes kout,
umdlené ruce nech odpočinout.
Mine den, mine noc, a život plyne,
tajemná věčnost nám na cestu kyne:
až půjdem z roboty z tohoto kraje,
kéž se nám rozhoří červánky Ráje!
24
7.
K lesům i dědinám,
k oblačným výšinám
za šera hlaholí
kovový hlas,
z ráje k nám nese se,
radost v něm chvěje se,
že nastal posvátný
rorátů čas.
V měsíce pocelu
k vesnímu kostelu
brodí se závějí
farníků tlum,
pro všední trampoty,
práce a lopoty
sílu jdou načerpat
z nadhvězdných dum.
Na kraji vesnice
jak Ježibabice
ohnivý kouř soptí
tovární saň; –
smutné zde roráty,
pode jho zepjatý
tajně jen k nebesům
pozvedám dlaň!
Zatím co v kostele
důvěrně, bez žele,
duše se vznášejí
na rajský prah,
25
ve strojů rachotu
cítím svou nicotu,
o chleba, o život
kruší mne strach!
8.
Hromový kol rachot
a hřídelů kvil
rozdrcených kostí
praskot utlumil,
když tvé mladé tělo
v žhavých bolestech
krutě dotrpělo
v stroje čelistech.
Stojíme zde němi,
v žilách stydne krev,
nad hlavami vlaje
Smrti korouhev.
A my v žalné muce
líbáme tvůj vlas,
rány na tvé ruce –
byl jsi jeden z nás!
Co tak odpočíváš
ve svic plápolu,
na márách zří každý
svoji mrtvolu.
Stroje svraští brvy,
hromem třesknou zas –
26
a juž bude krví
zbrocen kdosi z nás...
Smrtí ukrutnější
dávných mučidel,
tichá oběť práce,
ze světa jsi šel.
Kdopak nyní bude,
když’s tak náhle zhas,
tvoje děti chudé
chránit ve zlý čas?
Jenom milý Pán Bůh,
jenž tě povolal,
nahradí tvým dětem,
co jim v tobě vzal.
I tvé bolné skráně
zhojí rajský vzduch,
budeš v říši Páně
mučedníků druh.
9.
Jak když v kotli vody var
hučí bublinami par,
před fabrikou lidu dav,
hotov krví hájit práv.
V prostřed vztýčen z Vídně pán,
navoněn a načesán,
špatně láme naši řeč –
ale na pány jak meč!
27
Div se komín neshroutí,
jak se řečník kohoutí;
slovy jeho divě spit
pěstmi pánům hrozí lid.
A jak řečník dopoví –
honem všichni k židovi...
Kde je vztek a kde je hněv?
Kořalka jim chladí krev.
10.
V květném hávu lípa voní,
plna hudby včel;
umíráčkem klasům zvoní,
jimiž mák se rděl.
Noc když vlahá na kraj padá,
od hor hučí hrom,
tichým mírem dýší lada –
z práce jdeme dom.
Čarovnému rovna sadu
země tiše sní,
tovární jen komín vzadu
jako ďábel ční!
Je to radost do pšenice
z rána s kosou jít –
hůř je nám, jenž ve fabrice
budem lopotit.
28
Ale letní večer sladký
patří také nám!
Usednem na prahu chatky,
vzhlédnem ku hvězdám...
11.
Do stodol juž svezen klas,
bude zima, bude mráz!
Obujeme teplé škorně,
by nás cestou k lidomorně
ranní mrazík neroztřás’.
Kraj když kvete růžemi,
či závěje na zemi –
stejnou naše stroje hrají,
stejně žíly nabíhají,
pot se třpytí perlemi.
Jenom Bůh dej síly dost,
dokud synek nedorost!
Až on bude v muže zráti,
rád se budu stěhovati
k odpočinku – na věčnost.
29