Po letech doma zas.
Po letech doma jsem a v pustý hledím sad,
kde vítr burácí ve staré hruši.
Nesmírná tesklivost, jež z tmavých zeje lad,
jak dračí spár se zatíná v mou duši.
Zde kdysi skotačil jsem bez viny a mlád...
– roj žhavých výčitek dnes hlavu kruší!
Ten dvůr a zahrada jsou toho jevištěm,
co neoželím za svůj život celý;
dnes dvůr ten osiřel a bez hlesu je něm,
dřív tváře hravých dětí zde se rděly,
zde malých rozpustů se odbývával sněm,
a sad i stáje hlasem jejich zněly.
I v této světnici, jež ticha jako hrob,
kdys denně hrál si hošík růžolící,
zde ještě hraček pár, ty zbyly z oněch dob,
jak ztraceného ráje pamětníci.
Dnes, duše zbavená všech liliových zdob,
zde hledám kotvu bludnou pro lodici...
A starou modlitbou, jíž matčin chvěl se ret,
své duše hojím zanícenou ránu,
já poutník zemdlený, jenž zašel v cizí svět
a v šeru bloudil po neschůdném lánu,
až našel přítele, jenž za ruku ho ved’
do země otců, když svítalo k ránu.
66