HOŘKÝ ŽALM.
Národe, živ-lis? Kdo tě to uspává písničkou lživou?
Nevíš, že za tmy nepřátel výzvědní léta tvé obzory kříží?
Spáti lze klidně, když k sýpkám zlý soused s doutnákem pomsty se plíží?
Kdo se to stará, bys jako lev v hněvu nezatřás hřivou?
Národe dobráků – neslyšíš v ulicích krysařův hvizd?
Děti lze ukrásti z pokojných hnízd!
Běda, když útlé stromky svých štěpnic sadařům svěříš,
kteří jim kořeny z mateřské půdy škubou a řeží!
Běda, když přísaze žoldáků cizích a zpitých záští tajenou věříš!
Strhni jim kukli, ať zříš, kohos postavil do strážných věží!
Škrabošku strhni všem, kteří za cizí, prokleté zlato
v podzemních norách s běsi se spikli, aby ti žezlo bylo zas vzato!
Víš-li, že najatým ptáčníkům dopřáváš na vlastní zpěváčky číhadla?
Že krmíš medovým plástem sršně, by měli ostřejší žíhadla?
Pro hadí plémě buduješ ochotně ochranné líhně,
aby se zmije v nich rodily jak žhavé jazyky z výhně...
45
Když potom dorostou čelisti zákeřné potvory,
sám ty jim uvolníš u klece závory,
sám ty jim k výpadu otevřeš dokořán brány,
jako bys dočkat se nemohl smrtící, smrtící rány!
Národe svárlivých, mračna se nehnula od tvojí střechy –
a smečka výrostků, opilých svobody troškem,
s ohněm si zahrává pod suchým doškem,
a při tom všude jak šiky zarytých nepřátel na sebe útočí bratrské cechy!
Jedni se ve vzteku šíleném zahradí ostnatým drátem
a buší z úkrytu v pilíře železným mlatem,
majíce ďábelskou radost, když zánovní klenba se nad hlavou chvěje,
těm druhým, za ostny, že je to k slzám až líto!
Nevidíš, nezříš, kdo se to směje,
když z vlastních řad v Týn svatý z bořivých houfnic je bito?
Národe bez hlav – prozři, kde vůdce a kde jen křečci se rojí!
Sršatci řvaví, slavní jen obratnou výložek změnou,
hned v nové barvy, hned v nová, šalebná hesla tě ženou,
by měli záminku
den ze dne k novému turnaji na rynku.
Ať tě to ruku, ať tě to hlavu tvou stojí –
vlastní krev proti vlastní štvou krvi k slepému boji,
k boji, v němž jak ptáče zlekané v pasti
umírá, umírá posvátná věrnost a láska k Vlasti!
46