OTČINO MOJE!
Otčino moje! Vlasti! Svaté jméno, jež veršem prý už ani vysloveno být nesmí, – neboť škůdcem ve psí dáno má kleštěmi být ze všech srdcí rváno! O, chtěl bych jako věštec Mickiewicz svým hořkým veršem splésti na podlé bič a slova proměniti v žhavý plamen, bych národ, jenž je prodejnými zmámen, v Tvou náruč bludných ze zajetí zpět, Matko, přiveď – nežli zhynou děti, jež zavedeny v hrdlo lhoucím hadem – hle! – cizí kuběně se vrhly do objetí, co Tvoje srdce zmírá lásky hladem! 7

ZPĚVÁK NA TRŽIŠTI.
Kde se všecko rozprodává, kde je všecko ke koupi, kde se trží čest i sláva – anebo se uloupí, kde se pravda licituje a kde krev se nabízí, kde se práva ustřihuje po jidášském penízi, – v tomto trhu lačném všeho, bohatců i bídáků, kdo by všim’ si zboží tvého, zaleknutý zpěváku?! Stojíš stranou s písničkami, i když vře v nich tvoje krev, krčíte se v koutku sami jako kupka planých plev... Proto zahoď starou lyru, jejíž struna láskou zní, zavrhni svou v dobro víru jako marné blouznění. Potom zanoť novou píseň, z které bomby rachotí, – před krámkem hned bude tíseň, dav ji chutě zanotí... 8 Novému se majestátu pokloň hlavou bláhovou, odmění tě – po převratu aspoň čapkou šaškovou! 1920.
9

LÍPA MLUVÍ.
Jak plachty kupeckých lodí ještě jsou oblaka šedá, ještě jak ve starých zámeckých věžích je těžký, sychravý vzduch, ale již líbezné bohyni pokynul vesmírem vládnoucí Duch, aby se v nevěstin oděla šat, aby se na siré země vydala luhy – – – A již se líbezná bohyně na cestu zvedá, spěchajíc po stupních zářivé duhy k zemi, jež touží kvésti a zrát. Také já cítím už pletiva žilami prouditi mízu slastnými vlnami, cítím, jak v klubíčkách zarudlých pupenů tají se zlatohlav vonného květu a hedvábné vějíře lupenů – Čarovný mok se mi v kořání rozproudil, nový pel, nový med tají se v míze, za krátko zjevím se v slavnostní, zelené říze – čekám jen na úsměv slunka, jenž by ten zázrak vyloudil. A v tento posvátný čas, a v tento tajemný den, nový kdy život, jenž dosud v kukli nevzhledné byl zapředen, 10 vylétnout touží motýlem jara, kdy jarních vod zahřměly nezkrotné dumy, kdy procitlý luh i procitlý háj stěží chlapecký výkřik ranní bujnosti tlumí, kdy v nitru ornice mateřská plodnost již hárá, kdy oživlé hroudy skřivanem k azuru zamíří, kdy mrazivé ticho březnových úsvitů sluky tah rozvíří, – vy v tento posvátný čas, vy v tento tajemný den chcete mi podtínat kořeny? Není vám líto pokrevné stařeny, která vás po sta let chránila hromové rány, která vám střežila otcovské lány, která vás chladila v úpalu častém, která vás sytila medovým plástem, a v jejíž koruně hudci a zpěváci bdělí jak z kruchty rektoři k svatbám i nad hroby z duše vám pěli? 11

ČESKÁ JARNÍ PÍSNIČKA.
Jako když děťátko políbí matka a při tom pohladí líčka mu hladká, zlatistým paprskem vroucně a jemně slunko se doteklo mladnoucí země. Jarní slyš vody, mízy viz třpyt – budeme orat, budeme žít! Také tak milostně po letech touhy, po postu, který byl tři sta let dlouhý, temnem, jež cestu se snažilo zmásti, paprsek volnosti zazářil Vlasti. Ke cti ovšem, kteří za ni šli mřít: na vlastním budem orat a žít! Třeba kol obzor se na bouře chmuří, třebaže v sousedství požáry zuří, třebaže štít nových budov se hroutí – věříme v dlaň, zvyklou štěstí své kouti! A že chcem doma zemský ráj mít: budeme orat, budeme žít! 1919.
12

NEDEJ ZAHYNOUTI!
Viz, dědictví tvé svaté, kníže Václave, jak v cáry škube lačná smečka dravců! Žrec věrný vyšťvánvyštván ranou ruky krvavé, co zrádná rota lstivých ptákopravců lid podvádí, ráj kreslíc kejkly do vzduchu, a metá smolné věnce zkázy k výbuchu! O, v nebes Vyšehradu jasný kníže náš, patř na tu hordu žoldáků a trubců, když, kořist v hrsti, slaví pustý oldomáš a rouhavými tanci svatokupců v posvátných týnech křepčí s chlípnic pocely – a na hnůj hází předkův štít a popely! Ty, jenž k nám mluvíš v sladkých tonech Smetany, jenž rosíš nitra staré písně steskem, tvůj prapor barev dvou, dnes vůdci vyrvaný, by svaté vatry zahořel zas bleskem, vzbuď v chabých třtinách přísný tábor Husitů, jenž lotry v chrámech spoutá – v práva úsvitu! 1919.
13

STRÁŽNÝM DUCHŮM. Elišce Krásnohorské.
Duchové dobří, praotce Čecha synové s nejčistší krví, ve dnech, kdy na brány zviklané zaklepal dotěrný Třas, cizí kdy škůdce, zakuklen v bratra, dědičné lány psotninou mrví, takže lid, z nové žně okusiv, v křeči se svíjí a rozvahy svit v zraku zhas’, – vyjděte z hlubiny věků a z hrobů zášeří – zaklínámzaklínám, zaklínám vás! Jak v jarním rašení větrové vlažní zašumte perutí národa nad hlavou, Duchové strážní! Vstaň a v ohnivých objev se jazycích, z Husince Jene, který jsi zmužile prohlásil před králem na Horách Kutných, český že lid má být hlavou a nikoli ocasem v radách i soudech, – zjev se zas v zemi, hned nazítří po dni Vzkříšení zle zneuctěné, v národě, svobody doušek jejž jediný ochromil v hlavě i oudech! Posilni rameno věrným za dnů jak před zkázou Ninive smutných, zahřímej do duše Milotům, kteří za peníz hříšný 14 strhují prapor odvěký, na němž se lev stkvěje čestný a pyšný! Rozsévej zrna Kristovy lásky zástupům, ve kterých vzňaly se bratrovražedné chtíče! Stanuli v kohoutím postoji, hotovi k boji. Zaťali pravice a bratr bratru, syn otci výhružně lajíce zápalné střely na sebe metají, jakoby žertem hráli si v míče! Ó, rci zástupům neblahým, betlémský Mistře, výstražná slova: Zadržte! Kainův hřích v národě nešťastném pášete znova! Ruko, jež bušíš kladivem, ruko, jež držíš hrabice, ruko, jež knihu objímáš něžně a s úzkostí – jedna krev proudí vám do svalů, do kostí! Vzpomeňte, bratři a synové, závaží orloje práce když v mozolné zvedáte ruce: nechvalno v Němcích hledati pravdy ni vůdce! Vstaň, otče Komenský, proroku s poutnickou holí, poruč, ať promluví kamení němé, do něhož šlépěje mdlé nohy tvoji vryly se za těžkých dnů, kdy oraje na rodné, oraje na cizí roli zrno jsi rozséval ke sklizni daleké v hoři a znoji! Rozžehni svíci rozvaze, abychom ustali ničit zázračné sémě, kterým kdys země tvá, kde se dnes rozrůstá neřesti hloží, počala rozkvétat bratrskou láskou v zahradu boží a na lidstva štěpu se odnožem vzácným stalo tvé plémě! 15 Přijď – a sám okus, jak zhořkly nám prvního vína sbírání hrozny, prokletím zatrať žráče a neřád bez kázně hrozný! Vstaň také, Borovský Karle, kdy noc se nejistá valí a do peřin schlíple zalezli strážcové Týna, i hasne žár posvátné vatry. Na okno zabuš ospalcům, kteří málo cti dbalí koří se zlatému teleti anebo vřískavým skřetům bezhlavé chátry, – na záři ukaž nad pásmem severních hor, odkud k nám vichřice přináší bouři a mor, pověz, že ohně tam dosud doutnají v táboře a že v něm odvěký vrah bdí a meč brousí – co u nás se válíme zhýralců na poduškách! Zašturmuj na věžích, zarachoť poplašně na bubny: Bláhoví, nepřítel na pomstu číhá za humny, za humny! Spi však hlubokým spánkem, Julie Zeyere, ve skále nad proudem Vltavy – dosti již hnusem a nízkostí trpěl tvůj Plojhar, – netřeba více! V nečisté krčmě by marně, ach marně zakvílel pěvcův hlas káravý! Či chtěl bys vidět, jak na trhu duše se nabízejí, na kupce vykřikujíce, duše, jež jako hovádko za peníz mrzký lze koupiti, duše, jež střečkují tam, kde žlab hlubší lépe je nasytí? Či chtěl bys vidět, jak zvlčilé Svobodě přes noc pazoury narostly dravčí? Jak proradci smějí se – a věrní zoufale pláčí: 16 Neb národ je zlosyny bez srdce čtvrcen a krev horkým ručejem řine se z ran – Na nebi znamení hněvu se v souhvězdích zračí – Běda! Jak nádobu hrnčířskou v střepy nás rozdrobil Pán! Prosinec 1919.
17

MODLITBA K BEDŘICHU SMETANOVI. (Pavlíčkovi.)
Z úst žalem vyprahlých, ze srdce Čech, z niv záštím vysmahlých slyšeti vzdech: Co dobří oráči zaseli v znoji, v tom se dnes kusadla kobylek rojí; na chrám, jenž sbíjen byl zlatými hřeby, pažemi šlechetných vztyčen až k nebi, rudý ďas z podkopných doupat se šklebí... Vrátil se otrokář a chce být syt – za ptaným chlebem ať věrný jde lid! Když kolem vzdouvají víry se zrádné, s výšin, kde věčný Bůh národům vládne, kde Bůh je v Tobě a Ty sám jsi v něm, přijď, Mistře Smetano, na českou zem! Ač zhoubný příboj už nahlodal břehy, Ty vlny utišíš písničkou něhy, srdečnou notou když pohladíš duši, procitne síla, jež prokletí zruší, brat, jenž zří hněvivě přes bratrův plůtek, smířen s ním svorně se uchopí důtek, a jak jim zahraješ muziku skočnou, důtky lstným po hřbetech tancovat počnou, s očí skla falešných mámení zmizí, – 18 vyklepem z kožichu lačný hmyz cizí, hmyz, který znova nám krev ssaje z cév, vida jak v ovci se proměnil lev! Ó sestup, genie, v lid chabých pěstí, orloj když hodinu paličů věstí! Stmel údy rozťaté, jichž oko dřímá, v národ, jenž sám žezlo vladařské třímá, zažehnej plameny od rodných střech, ať má žeň pokojnou Slovák i Čech! 19

PÍSEŇ O ZVONU. Mistru Aloisu Jiráskovi.
Kde vlast se zlaté slávy městem skvěla, v němž národ ctil své žezlo s korunou, věž granitová věrnou stráží bděla, krov tyčíc za sluncem i za lunou až nad oblaky v blankytový Eden, v ní zvon se vznášel velebný – a jeden. Proň dávné věky kadlub vydlabaly, um geniů vtisk pečeť na vlysy, naň stříbro otcové i matky dali a moudrost dědů ryla nápisy. Žár, který lávou žhavě spájel kovy, trysk z lásky, které nevystihneš slovy. Ten zvon byl srdcem úrodnému kraji a jeho hlas když s výsosti se chvěl jak žalmy s harfami a se šalmají, jej vichor po vší vlasti roznášel, že těšil v chatách, jasnil v pevných tvrzích a ruce spínal rokujícím v trzích. V něm slovo pradědů vnuk zřejmě slyšel a jeho příkazům vždy rozuměl. 20 Když do zbraně zval, s mečem v pole vyšel, když ke stavbě, hned v ruce cihlu měl. Ať žal či slávu píseň jeho pěla, všem v srdci struna souhlasně vždy zněla. Ač zvon ten všem byl nad zrak vlastní dražší, že paže v řetěz pevný sloučit znal, kdys ruka všetečná, by zvuk prý ještě krasší se z jeho nitra v národ vyléval, zvlášť lahodněji by zněl sousedovi, tón leptáním mu vnutit chtěla nový. Zněl vznětlivým pak zvláště sympaticky, leč stařešinů prozíravý hled vytušil úskok a svod zákeřnický, jím zvon zněl echem příštích vlasti běd, a věru chvěl se kalich jeho bolem, že ohluchla již mnohých srdce kolem. Kdys po bouři když vzýval do brázd síti, zvuk od srdcí se tvrdých odrazil. Jej potom chtěli mocí přinutiti, by harmonickou píseň pokazil a zpíval jenom podle jedné noty, – sic umlčen že bude do němoty. Co před věky mu bylo v kalich vryto, však mluvit chtělo rovnou láskou k všem... I bylo za to mlaty na plášť bito, zvon zalkal každým tvrdým úderem, až kosti dědů v mohylách se chvěly a věrní v hrůze o zem bili čely. 21 Jak hrnec z hlíny zvon byl rozbit v střepy, jež sřítily se s němou výčitkou, plášť zmizel tvarem velkolepý a ze zvonice úzkou vyhlídkou jen nahé srdce kyvem ptactvo plaší, zvon nezavolá, – ač mor černý straší! Nuž, místo zvonu chytří dobrodinci hned rozcinkali ryčné rolničky. Však řev jen za žvancem jak ve zvěřinci se ozval ze tmy slepé uličky, – a pod věží, kde srotily se davy, brat nechápe, co rodný brat mu praví! * Když v mozku štvaných vrtá motol ovčí, jejž cizí svůdci do žil vstříkali, – duchové mocní, mrtvých duší lovčí, z vás blesky čekám, které zapálí šejdířům boudy pod posvátnou věží a zvon zas stmelí ryzí českou spěží! 1921.
22

RAUBÍŘI.
Jak by družbové šli s hudbou pro nevěstu – v noc po Nepomuckém Janu, vikáři, jsme tak z jarní pouti chodívali k městu, roztoužená chasa a tři šumaři. Starý měsíc mrzut ukazoval cestu, od myslivny táhle vyli ohaři. Ale když jsme došli pod Červené Žleby, výskající banda vždy se ztišila, – hrůza v plášti rudém, prázdné důlky v lebi, za námi se černým lesem plížila. Z houštin jak by sténal rdoušený hlas lidský v ticho, které jenom sova rozvíří, – v tom nám starý hajný připomínal vždycky: tady mordovali druhdy raubíři. – * V zemi polské jak rek Byronův jsem chodil z limanovských grůní k troskám gorlickým, slovanskou kde krví pruský vrah se brodil, ryšavou tvář křivě smíchem sadickým. Když jsem na úbočích hřbitůvky zřel steré, nejlepší kde zrno rozšlapáno v zmar, 23 bylo mi jak v oné dávné noci šeré, Červených kdy Žlebů uděsil nás čar. Slyším chropot, který proudy krve dusí, slyším kletby, které nebe nesmíří, vidím oči kalné, které zhasnout musí, vidím srdce puklá v ňader krunýři – a slov starochových maní vzpomenu si: tady mordovali druhdy raubíři! 1919.
24

POHŘEB NA VSI.
Slunko halil pokrov chmurný, olověné mračen urny obzor úzce plotily. Žalně zněly zvonů hlasy, za rakví když diškant s basy Miserere notili. Přišel přítel, soused, známý, celá ves, hle, za márami jako jedna rodina. Nesvár, který doba nítí, zdolá v srdcích usmířiti jenom Smrt, – Smrt jediná! Saň, jež sto hlav zlostných tyčí, setbu cti a práce ničí, otrávila lidu krev. Kde kdo chodí s Kaina tváří, závist trůní na oltáři, odkud mizí Kristův zjev. Idylická kdež je víska! Dnes tu každý po svém píská, v nenávisti pouta spiat, jenom na mžik, hrob když nový množí staré, slehlé rovy, odplazí se štvavý had. Potom sobci, paličáci, příživnictva drzí ptáci, Jidáši a hlupáci za rakví jdou jako ovce, – kořist kostlivého lovce, jenž jich s oka neztrácí! 25

DVĚ PÍSNIČKY O SLOVENSKU. K. Kálalovi.
I.
Poslechněte píseň, páni, o nešťastné panence, národní jež vyšívání na šumné má halence. Ve věku jsouc ještě jarém, křehounkého tělíčka, dostala se dětem darem od štědrého tatíčka. Jak by rodnou byla sestrou, tak ji měly rády mít, láska mohla loutku pestrou v lidskou bytost proměnit. Oživnouti měla divem v dobrých dětí náruči, duši mít, jež v těle živém v tisíc květů rozpučí. 26 Ale běda! Místo lásky sobecký se vztýčil chtíč! Škoda dětem zlatovlásky, dobrý pro ně z hader míč! Místo aby láskou vřelou pozvedly ji do nebe, každé chtělo pannu celou uchvátit jen pro sebe! Jedno chytlo za hlavičku, druhé ručky, třetí trup, servaly se o družičku jako šelmy o svůj lup. Hlava, údy utrženy, nepoznáte panenku – a zlé děti nakokšeny kaboní se v přístěnku. Výčitkami na se saží, zdržujíce vzteklý pláč – tatík mrzut na zápraží hledá, kam dal karabáč... II.
Zvykl kleci krotký ptáček, cvrlikal jen s bidélka; barev duhových měl fráček – ale chabá křídelka. 27 Dobroděj o Velkém hodě otevřel mu vězení: zpívej, ptáčku, na svobodě – volnost všemu stvoření! Vzlétl útlých křídel vzmachem, z hrdélka se perlil zpěv, znaven zlatým slunka prachem used’ záhy na větev. Po skalisku na výsluní hladový se plazil had; k větvi míří – už je u ní, chřtán hned jal se rozvírat. Při tom zrak zlý, uhrančivý na zpěváčka upírá, jenž jak kouzlem spoután civí v měňavý zrak upíra. Odolá-li ptáče zmiji? Padne v kleště čelistí? – Nedočkavě had se svíjí... Běda, běda kořisti! 28

MOUDROST OTCOVSKÁ.
Nechceš-li být, milý synu, štěstí svého záhubce, přistoupíš-li ke včelínu, uč se jenom od trubce. Co má z toho včela hloupá, jinému když snáší med? Trubců kurs teď právem stoupá, trubcům patří celý svět! Včelky obtíženy pelem stěží česna dostihnou, – zatím trubec s drzým čelem lehko lítá krajinou. Písničku si při tom hude, spokojen jsa sudbou svou, dobře ví, že jeho bude sladký med i s královnou. Tak i ty hleď, synu milý, před mozoly chránit pěst, krátit lze si dlouhou chvíli zpěvem hymny: Práci čest! 29 Víš-li však, kde na své nivě seli, žali, sklízeli, – tam se přihlas milostivě o svůj koláč v neděli! 30

BOŽÍ MLÝNY.
Svět v křeči šílí, třeští davy spité, pokálen cti i pravdy zlatohlav, však boží mlýny, třebas oku skryté, slyš – melou, melou, slavně hučí splav. A do mlýnice se zrnem i smetismetí přináší šejdíř, lstivě krče tvář – leč jenom vyzrálé a čisté mletí si umí vybrat věčný Hospodář... 31

BALLADA – ŽALOBA.
Kde nočních ptáků hnízdiště se choulí v města bludiště, dřímotně k druhům šedivcům krčí se nízký, šerý dům. Starý dům, soused usedlý, nad vchodem obraz vybledlý: Marie Panny na něm vděk, patronky matek, rodiček. Noc plyne tichá, bez hnutí, temná jak hrobky klenutí. Náhle kdos okno otvírá – z těla se duše ubírá. Zašuměl nocí křídel vír, jak by slét s věže netopýr. A již se duše chvějící ubírá k soudné stolici. Jako červ hříšná svíjí se, tušíc, že skvrnu vidno tu, na zemi která tají se v černý háv noci, v němotu. Sedí Bůh, sedí na trůně se žezlem, hvězdy v koruně, 32 z očí mu září paprsky, jež řídí světa okrsky. Před trůnem anděl žalobce, vyslaný mrtvých od obce, v ruce má váhy cti a zlob, dozrálé žatvy váží snop. Divné dnes za ním zjevení, smutnější než květ v sklepení. Jak hejno holých kuřátek, jimž chybí žlutý kabátek, křehké jak ze skla hlavičky a tenké žabí nožičky. V zadu se v krevné tratoli z pavučin tílka batolí, tělíčka bez noh, bez hlavy, jen jako slimák krvavý. Hle, duše hříšná, – anděl dí, – hanbou se v šarlat uzardi. Pohleď na tílka bez duše jak scvrklé plody moruše, pohleď na lidská poupata, jež házela jsi do blata, když tvoje ruce proklaté lampičky sotva rozžaté za peníz mrzký zhášely v krvavé, horké koupeli. Za to, žes matkám krkavčím sloužila umem popravčím, Bůh spravedlivý poručí vydat tě ďáblu v područí. 33 Než přísný soudce nad světem vyslovil svatou vůli svou, Maria Panna spěchá sem: Jsem, Pane Bože, patronkou duše té vraždou střísněné, pro nebe právem ztracené. Však též za úpis jejich vin na kříži zemřel Tvůj kdys Syn, pro jeho lásky věčný div budiž té duši milostiv! Novým ji tělem přioděj, na zem zpět rač ji seslati, aby tam jako dobroděj na bludné lidstva souvrati životů tolik vzkřísila, co v klíčení dřív zkosila. Jdouc v městských tržišttržišť bažiny ať zvedá kleslé do viny, ať z jejich srdce omývá, co vášeň kalí marnivá, ať učí, lásky objetí mateřstvím že se posvětí, by ženy, jež dnes loutkami, s pýchou se zvaly matkami. Až takto vinu usmíří, ať znova k nebi zamíří. Nuž staň se! – věčný Soudce děl. Stín ženy k zemi zpět se chvěl... Roku jen lhůta skončila, duše se před trůn vrátila. 34 Sama se staví v přísný soud: Ach, nelze peklu uniknout! Nelze mi činit pokání, ženy mne z prahu vyhání. Marné jsem střehla rozcestí, jež vede v doupě neřestí. Hedvábí zdobí hastroše, bezcitné kněžky rozkoše v bolestech dětí nerodí. Plod nezralý se odhodí... Marně jsem líčka spanilá v kolébce před zrak kouzlila, marně jsem v duše zášeří dýchala něhu mateří. Studí lesk z výhně zřítelnic jak záření hvězd ze studnic, vychladla srdcí ohniska jak opuštěná hutiska. Jak mrtvá města v prokletí svět bude záhy bez dětí! Z peleše té jsem utekla a hledám bránu do pekla... * Pod tuto smutnou balladu netřeba ovšem výkladu. Já nerád houkám jako sýc, – leč v básni té je pravdy víc, nežli je zdrávo národu pro jeho slávy obrodu. 35

MONOLOG ROZPAČITÉHO PLAVCE.
Co děd kdys vyčetl z posvátných run, slavně se splnilo. Vyjíždím v moře, jež poslušně koráb můj nese jak rybářský člun. Ku předu letím, radostně v příboj se noře, koráb je hrad můj, na přídě pevný můj trůn... Hoj, proč se vlny zvedají ve vzdorný hřeben náhle se ježíce? Proč zmítá se loď jak zpuchřelá pramice? Proč chvěje se v základech jak proutek osyky? O, krysy, ohavné krysy v jejím dně otvor hlodají, ohyzdná havěť, jež ani se netají zlým dílem zkázy – – Hle, živel již dravý lačnými jazyky spodinu líže, vlny se valí jak ohromné zmije, jež na slunci spaly – Když do nitra korábu již se mi plazí, jej v propasti bezedné strhnouti chtějíce, proč civím jak somnambul za svitu měsíce? Proč moje oči jen v dálavě chimer sledují rysy? Proč otálím netečně? A proč nekřísnu krysy po lebkách drzých, po zubech hlodavých? 36 Proč písek nesypu do zraků krhavých? Proč havěď záškodnou poctivé rány nehodnou nechávám hlodati bez trestu, aniž bych bičem ji vymrskal na cestu? Kdo jen mne probudí z mrtvého ztrnutí? A kdo mne gestem vůdcovským přinutí, abych se netvářil pitomně jak spadlý s nebe a činem zmužilým s korábem zachránil sebe? Prosinec 1920.
37

OD JIRÁSKA K BRONSTEINOVI.
Od Jiráska, od Smetany k Leninu a Bronsteinovi? Národ lestně rozeštvaný když zas vláčí žernov nový, zvoňte české duši hrany, potomkové Milotovi! Od Jiráska, od Smetany k Leninu a Bronsteinovi – – V cárech prapor zbožňovaný, v rozvalinách rodné krovy, dokořán všem dravcům brány, černý mor ať v městech loví! Od Jiráska, od Smetany k Leninu a Bronsteinovi! Verbuj, chaso, na vše strany bubnem z kůže po zmetkovi: krví, žlučí malovaný ráj se blíží – otrokovi... 38

ČESKÉ HOŘE.
Byla’s věky přikována krutě k pranýři, byla’s jedna živá rána smolnic s puchýři... Okovy Jsi těžké vlekla s věnci řetězů, prznili Tě běsi pekla v pýše vítězů... A dnes, kdy se rány hojí od staletých muk, proč se duše zítřka bojí, proč ten lkavý zvuk? Když Jsi volna všemi údy, proč zrak slzou zkvet? A proč pot zřím krví rudý na čele Ti lpět? – Ó, bych měla oči slepé! Hrůzou zřítelnic zříti, jak syn vlastní tepe rodnou matku v líc, jak šíp s jedem zrádně metá v ňadra zdrásaná – – Horší děcka slina kletá než bič katana! 39

PÍSEŇ ROUHAVÁ.
Jen zatít prsty v hrdlo Vlasti, by zardoušené ani sten nás na pochodu nemoh’ másti – výš, lidstva cíl kde vytyčen! A národu též roubík v ústa, ať chrapotem se nehlásí! Jen z jeho rakve réva vzrůstá, z níž nové víno vykvasí. Až v blýskavice doprovodu krov předků zmizí v sutině, muž nespoutaný citem k rodu ráj stvoří v jedné vteřině! * Ten drsný zpěv dnes českým vzduchem z úst pomatených zaznívá. Byl rudý běs jim Svatým duchem a do hrsti se vysmívá, zře, jak se svijí posunčinou, kdo spolkli cizí padavku – A soused na sběř zrádně činnou přežívá starou ohlávku... 40

KRÁTKÁ RADOST.
Byla radost, byla, ale jenom chvíli, když jsme svoje staré hnízdo znova postavili. Ale nestřežili! Čí je, čí je vina, že jsme srdcem zahřívali vejce kukaččina? Je jich plné hnízdo, už jsou vyklubány, holátka nám utiskují, rozvírají chřtány. Nenasytné chřtány! Ty pohltí všecko, vetřelkyně nakrmeny, lační vlastní děcko! Už jsou opeřeny, zobák notu hvízdá, že nás jednou poškrcené vyházejí z hnízda... 41

PĚKNÁ VYHLÍDKA.
Sotva v díži vlastní chléb se počal dařit, už hrozí, že nebudeme dlouho hospodařit! Už červený kohout k našim střechám letí, nad hlavou nám podpalují nezdařené děti. Vyženou nás z domu žebrat na ulici, nebo budem u cizího jako robotníci... 42

BRATŘE MŮJ...
Bratře můj, Zoří oslněný, bratře můj, z jitra ospalý, viz, hroby otcův otevřeny, viz, mrtví z hrobu povstali! Oživly kosti v zemi cizí, oživly údy mučených, hle, světců tvých se sněží řízy, pěvců i mistrů učených. A všichni vzhůru k Vyšehradu, kde rodu krb, kde rodu týn – marno je běsům kouti zradu, spí-li stráž, nespí předků stín! Za nimi, bratře čistých rukou, za nimi, kdo cti rodu dbáš! Ta oběť nejtrapnější mukou, již modlám cizím předkládáš! Za nimi, všecka srdce čistá, jen čistým přístup k oltáři! Bůh se jim zjeví v lásce Krista a cestu pravdy ozáří! 43 Pak bude souzen, kdo lid svedl vod jedovatých k studnici – Člověka vzbudit nedovedl, vzbudil jen zvíře říjící... 44

HOŘKÝ ŽALM.
Národe, živ-lis? Kdo tě to uspává písničkou lživou? Nevíš, že za tmy nepřátel výzvědní léta tvé obzory kříží? Spáti lze klidně, když k sýpkám zlý soused s doutnákem pomsty se plíží? Kdo se to stará, bys jako lev v hněvu nezatřás hřivou? Národe dobráků – neslyšíš v ulicích krysařův hvizd? Děti lze ukrásti z pokojných hnízd! Běda, když útlé stromky svých štěpnic sadařům svěříš, kteří jim kořeny z mateřské půdy škubou a řeží! Běda, když přísaze žoldáků cizích a zpitých záští tajenou věříš! Strhni jim kukli, ať zříš, kohos postavil do strážných věží! Škrabošku strhni všem, kteří za cizí, prokleté zlato v podzemních norách s běsi se spikli, aby ti žezlo bylo zas vzato! Víš-li, že najatým ptáčníkům dopřáváš na vlastní zpěváčky číhadla? Že krmíš medovým plástem sršně, by měli ostřejší žíhadla? Pro hadí plémě buduješ ochotně ochranné líhně, aby se zmije v nich rodily jak žhavé jazyky z výhně... 45 Když potom dorostou čelisti zákeřné potvory, sám ty jim uvolníš u klece závory, sám ty jim k výpadu otevřeš dokořán brány, jako bys dočkat se nemohl smrtící, smrtící rány! Národe svárlivých, mračna se nehnula od tvojí střechy – a smečka výrostků, opilých svobody troškem, s ohněm si zahrává pod suchým doškem, a při tom všude jak šiky zarytých nepřátel na sebe útočí bratrské cechy! Jedni se ve vzteku šíleném zahradí ostnatým drátem a buší z úkrytu v pilíře železným mlatem, majíce ďábelskou radost, když zánovní klenba se nad hlavou chvěje, těm druhým, za ostny, že je to k slzám až líto! Nevidíš, nezříš, kdo se to směje, když z vlastních řad v Týn svatý z bořivých houfnic je bito? Národe bez hlav – prozři, kde vůdce a kde jen křečci se rojí! Sršatci řvaví, slavní jen obratnou výložek změnou, hned v nové barvy, hned v nová, šalebná hesla tě ženou, by měli záminku den ze dne k novému turnaji na rynku. Ať tě to ruku, ať tě to hlavu tvou stojí – vlastní krev proti vlastní štvou krvi k slepému boji, k boji, v němž jak ptáče zlekané v pasti umírá, umírá posvátná věrnost a láska k Vlasti! 46

VÝSTRAHA.
Když věrný pes tě z dřímot ruší a bouří v půlnoci, chceš, brachu, zacpav obě uši, stráž spánkem přemoci? Zda není radno, milý kmošku, se vymrštit jak šíp, krov proslíditi vzhůru k došku až po koruny lip? Což, vnik’-li lupič v statek rodný, chtě věno odnésti, jež strádalsstřádals celý život plodný svým dětem pro štěstí? Což, plazí-li se žhář k tvé stáji, by lehl popelem dům, kde už praděd žil jak v ráji, byť s práce údělem? Zle sobě radíš, hloupý kmotře, když na výstražný hlas jen ruka chabě oko protře a žehráš: vzal psa ďas! 47 A hůř, když místo s palnou zbraní jít cizím škůdcům vstříc, tvá lískovice strážce raní – o lotry nedbajíc! 48

ZPĚV O ŠESTI ČERTECH.
Věřte mi to nebo nic, ale je to pravda svatá, do kořán že pekla vrata, že den ke dni čertů víc v troufalosti velkorysé mezi námi prochází se – beze strachu z kropenic. Arci žádný, páni drazí, českým světem neobchází ve své pravé podobě, nýbrž mívá na sobě masku lidí zasloužilých. O žádném bys neřekl, v jaké kukani se vylíh’ a že z pekla utekl. Není tu však hloupých čertů staročeské pohádky. Dnešní ďasi nejsou k žertu, znají péci oplatky. Třeba že z nich hrůza jde a kdo o nich zpívat musí, toho mrazí kůže husí – verš je přece vynajde. * 49 Nejlépe se čertu daří v ministerské kanceláři. Ve dne k sloupům státu patří, do koleček nahlíží, noc ho se spiklencem sbratří, jenž stroj nový rozkliží. Po tom nám však pranic není, jakého kdo přesvědčení. Pekelníků svoboda – je dnes pýchou národa! Chudším čertem podšitý škarohlíd je zarytý. Ten i v slunci najde díru, stojí v čele kazimírů, a v čem věrné oko zřelo svobody ctný diadém, poprská, by ošumnělo, špině vše han výkladem. Horší ďábel, škůdce jistý, chodí v masce žurnalisty. Ač má rohy dobře skryté, kde chce, trkat dovede. Podrývá zdi věkovité, ohlupuje bdělost stráže, na oči jí klapky váže – až se podkop povede! Jemu čert je po ruce, který mezi vojskem řádí. 50 S udatnými kamarádí, z hrdin dělá onuce. Časem zlata měšcem mává, prapor zradit našeptává: Špatný žold! Vlast nevděčná – prodej akta válečná! Jiný satan, drazí páni, zakuklil se k nepoznání. Vrchol vtipu ďábelského: zvolil masku – Komenského! Zaved’ ihned za své éry do výchovy nové směry. Předně mládež poučí: vlast a národ, kteří dosud chovali ji v náručí, výminkářů stihne osud. „Kohoutek“ už kokrhal, že smí umřít v tichosti marasmem či sešlostí. Ten čert dětem vylupuje zrak, by v dávné důvěře neznaly už mateře; oslepené v peřince žene v cizí ovčince. Nade všecky, jediný, jako tenor hrdinný ďas je, který křiky vzlyky štve a číhá na dělníky, denně bičů ulicí honě svoje věřící. 51 Jed jim plije do kaše, do srdce blín záště sází, živé klade v rubáše, na bratry řve: ejhle vrazi! Aby ztvrdli v kamení, černé brýle mámení nasazuje na oči. S těmi kdo se plahočí, bude ve všem křivdu zříti, proklínaje živobytí, až se stane prokletí modlitbou i dítěti... * Hle, co čertů vlastí chodí! Kdo nás od nich vysvobodí? Kde jen meč je anděla, škraboška by zmizela se všech tváří nelidských, aby každý, moudrý, prostý, uzřel nahé čertí chvosty na tribunách řečnických, v redakcích i v kanceláři, v kolektivním kalamáři medoústých básníků, veškerému publiku by se rohy objevily, jež se kšticí zahalily, a už v střevíc neskryto o zem cvaklo kopyto! Srdnatého zaklínače volám na ty černé hráče 52 jménem božím, jménem vlasti, aby draků zbavil kraj, satany svrh’ do propasti, odčaroval český ráj! 53

PODOBENSTVÍ.
Vězení rozbil, okovy střás’, volnosti heslo jak slyšel. Červánků jitřních v oku měl jas, z brány když žaláře vyšel. Domů! Jen domů!.. Roubiti spěl chatu, již tyran mu zbořil, rašením květů, v duši jež měl, v touze sad čarovný tvořil. By se dřív zhojil z krvavých hlíz, k studánce vod živých mířil – ale tu zkalil škůdce mu kýs, shnilé v ní bahno že zvířil. Nezhojen, umdlen putuje dál, domov snů spatřit chce zlatý, k pochodu znova napial mdlý sval, políbí práh rodné chaty! Klopýtá, pádí – raněná laň – srdce vstříc domovu plesá, netuší, neví, co čeká naň před cílem v huštinách lesa. 54 Dere se vpřed – a zákeřně skryt rodný, hle, bratr naň číhá, smrtící záště v oku zlý svit, vraženou zbraň k líci zdvihá... Na svaté místo, srdce kde zvon, míře, zda Kain život splení? – Dnes jásot svobody – zítra už ston? V lotra-li bratr se změní?? 55

VÝKŘIK.
Srub otců mých že zbořen bude? Že plamen sžehne rodný krov? Že pochodně se chopil rudé vrah, za mrzký jenž získán kov? Ó, zhyne-li dům po pradědu, – až ohořen se shroutí štít, já opustit ho nedovedu, a třeba cizí knutou zbit jak věrný pes chci na zápraží dnem nocí střežit ssutinu a vzývat blesk, jenž trůny sráží, by pomstil zrady hodinu! 56

MISTRU ALOISU JIRÁSKOVI. K sedmdesátým narozeninám.
Nad stolem na prostém obrázku od let mám podobku Vaši, předrahý vůdče náš, Jirásku, a ta zlé přízraky plaší. Kdykoliv srdce se rozbolí nad zmatkem nedbalých stráží, kdykoliv čestný vzlet sokolí s jestřábů lupem se sráží, kdykoli pašeři velebí cizinou štěpený pojem, i když zlý soused se zašklebí nad bratrů urputným bojem, pohlédnu na Vás, náš nejdražší, a Vaše poctivé rysy jak doušek žinčice v salaši od jedu hojí a křísí. Za to dnes zdravím Vás nastokrát, vojvodo blanických pluků, – když celý národ jde děkovat, já zlíbat chci Vaši ruku. 57

KOLEDA ČESKÁ.
Dej Bůh štěstí tomu domu na žulových základech, v slinu pradědových stromů kde své hroudě vládne Čech. Ať mu hořké břímě sládne pilnou rukou v živný plod, aby přeplul víry zrádné a kvet v slunci jeho rod! I když jeho lačné oči, jež jsou k světlu stvořeny, za bludičkou v mžik se stočí: v zemi ať tkví kořeny! 58

EPILOG.
Kdo jsi ty, jenž troufanlivě na svůj národ žaluješ? Sám-lis lepší? Hledě křivě, příliš černě maluješ! Stejný hříšník jak vy, bratři! Vždyť jsem z vašich kostí kost. Výprask-li nám šmahem patří, nechci prosit o milost. Že se hrozím pouhých stínů? – Nehořely Lipany? Málo jedovatých blínů nasel nám host nezvaný? Hoden-li verš chudý hany, aspoň to mi zmírní bol: před věky že husí chřánychřtány zachránily Kapitol. Mrazu dech když v noci duje do závějí příkrovu, i vích slámy ukazuje, kudy cesta k domovu! 59 OBSAH.
Otčino moje!7 Zpěvák na tržišti8 Lípa mluví10 Česká jarní písnička12 Nedej zahynouti!13 Strážným duchům14 Modlitba k Bedřichu Smetanovi18 Píseň o zvonu20 Raubíři23 Pohřeb na vsi25 Dvě písničky o Slovensku26 Moudrost otcovská29 Boží mlýny31 Ballada – žaloba32 Monolog rozpačitého plavce36 Od Jiráska k Bronsteinovi38 České hoře39 Píseň rouhavá40 Krátká radost41 Pěkná vyhlídka42 Bratře můj...43 Hořký žalm45 Výstraha47 Zpěv o šesti čertech49 Podobenství54 Výkřik56 Mistru Aloisu Jiráskovi57 Koleda česká58 Epilog59
*** OPRAVA: Na str. 47. místo strádals stůj střádals.
[61] Týž autor vydal:
CHUDOBNÁ ŽEŇ. Verše. 1901 nákladem Nového života v Prostějově.
MORAVSKÁ SYMFONIE A JINÉ BÁSNĚ. 1919 v Přerově nákl. družstva „Obzor“.
SOUMRAK RODU JAMBOROVA. Povídka. 1921 nákl. Jos. Khuna v Novém Městě na Moravě.
VEČERY U KRBU. Verše. 1922 nákl. Jos. Khuna v Novém Městě na Moravě.
*
Úvodem a slovníčkem opatřil tyto publikace Světové knihovny:
HERODES A JINÉ BÁSNĚ od Svet. Hurbana Vajanského.
DVĚ POVÍDKY ZE SLOVENSKA od Mart. Kukučina.
E: ts; 2007 [63]