DVĚ PÍSNIČKY O SLOVENSKU.

Jan Karník

DVĚ PÍSNIČKY O SLOVENSKU. K. Kálalovi.
I.
Poslechněte píseň, páni, o nešťastné panence, národní jež vyšívání na šumné má halence. Ve věku jsouc ještě jarém, křehounkého tělíčka, dostala se dětem darem od štědrého tatíčka. Jak by rodnou byla sestrou, tak ji měly rády mít, láska mohla loutku pestrou v lidskou bytost proměnit. Oživnouti měla divem v dobrých dětí náruči, duši mít, jež v těle živém v tisíc květů rozpučí. 26 Ale běda! Místo lásky sobecký se vztýčil chtíč! Škoda dětem zlatovlásky, dobrý pro ně z hader míč! Místo aby láskou vřelou pozvedly ji do nebe, každé chtělo pannu celou uchvátit jen pro sebe! Jedno chytlo za hlavičku, druhé ručky, třetí trup, servaly se o družičku jako šelmy o svůj lup. Hlava, údy utrženy, nepoznáte panenku – a zlé děti nakokšeny kaboní se v přístěnku. Výčitkami na se saží, zdržujíce vzteklý pláč – tatík mrzut na zápraží hledá, kam dal karabáč...
II.
Zvykl kleci krotký ptáček, cvrlikal jen s bidélka; barev duhových měl fráček – ale chabá křídelka. 27 Dobroděj o Velkém hodě otevřel mu vězení: zpívej, ptáčku, na svobodě – volnost všemu stvoření! Vzlétl útlých křídel vzmachem, z hrdélka se perlil zpěv, znaven zlatým slunka prachem used’ záhy na větev. Po skalisku na výsluní hladový se plazil had; k větvi míří – už je u ní, chřtán hned jal se rozvírat. Při tom zrak zlý, uhrančivý na zpěváčka upírá, jenž jak kouzlem spoután civí v měňavý zrak upíra. Odolá-li ptáče zmiji? Padne v kleště čelistí? – Nedočkavě had se svíjí... Běda, běda kořisti! 28