STRÁŽNÝM DUCHŮM.
Elišce Krásnohorské.
Duchové dobří, praotce Čecha synové s nejčistší krví,
ve dnech, kdy na brány zviklané zaklepal dotěrný Třas,
cizí kdy škůdce, zakuklen v bratra, dědičné lány psotninou mrví,
takže lid, z nové žně okusiv, v křeči se svíjí a rozvahy svit v zraku zhas’, –
vyjděte z hlubiny věků a z hrobů zášeří – zaklínámzaklínám, zaklínám vás!
Jak v jarním rašení větrové vlažní
zašumte perutí národa nad hlavou, Duchové strážní!
Vstaň a v ohnivých objev se jazycích, z Husince Jene,
který jsi zmužile prohlásil před králem na Horách Kutných,
český že lid má být hlavou a nikoli ocasem v radách i soudech, –
zjev se zas v zemi, hned nazítří po dni Vzkříšení zle zneuctěné,
v národě, svobody doušek jejž jediný ochromil v hlavě i oudech!
Posilni rameno věrným za dnů jak před zkázou Ninive smutných,
zahřímej do duše Milotům, kteří za peníz hříšný
14
strhují prapor odvěký, na němž se lev stkvěje čestný a pyšný!
Rozsévej zrna Kristovy lásky zástupům, ve kterých vzňaly se bratrovražedné chtíče!
Stanuli v kohoutím postoji, hotovi k boji. Zaťali pravice
a bratr bratru, syn otci výhružně lajíce
zápalné střely na sebe metají, jakoby žertem hráli si v míče!
Ó, rci zástupům neblahým, betlémský Mistře, výstražná slova:
Zadržte! Kainův hřích v národě nešťastném pášete znova!
Ruko, jež bušíš kladivem, ruko, jež držíš hrabice,
ruko, jež knihu objímáš něžně a s úzkostí –
jedna krev proudí vám do svalů, do kostí!
Vzpomeňte, bratři a synové, závaží orloje práce když v mozolné zvedáte ruce:
nechvalno v Němcích hledati pravdy ni vůdce!
Vstaň, otče Komenský, proroku s poutnickou holí,
poruč, ať promluví kamení němé, do něhož šlépěje mdlé nohy tvoji
vryly se za těžkých dnů, kdy oraje na rodné, oraje na cizí roli
zrno jsi rozséval ke sklizni daleké v hoři a znoji!
Rozžehni svíci rozvaze, abychom ustali ničit zázračné sémě,
kterým kdys země tvá, kde se dnes rozrůstá neřesti hloží,
počala rozkvétat bratrskou láskou v zahradu boží
a na lidstva štěpu se odnožem vzácným stalo tvé plémě!
15
Přijď – a sám okus, jak zhořkly nám prvního vína sbírání hrozny,
prokletím zatrať žráče a neřád bez kázně hrozný!
Vstaň také, Borovský Karle, kdy noc se nejistá valí
a do peřin schlíple zalezli strážcové Týna, i hasne žár posvátné vatry.
Na okno zabuš ospalcům, kteří málo cti dbalí
koří se zlatému teleti anebo vřískavým skřetům bezhlavé chátry, –
na záři ukaž nad pásmem severních hor,
odkud k nám vichřice přináší bouři a mor,
pověz, že ohně tam dosud doutnají v táboře a že v něm odvěký vrah
bdí a meč brousí – co u nás se válíme zhýralců na poduškách!
Zašturmuj na věžích, zarachoť poplašně na bubny:
Bláhoví, nepřítel na pomstu číhá za humny, za humny!
Spi však hlubokým spánkem, Julie Zeyere, ve skále nad proudem Vltavy –
dosti již hnusem a nízkostí trpěl tvůj Plojhar, – netřeba více!
V nečisté krčmě by marně, ach marně zakvílel pěvcův hlas káravý!
Či chtěl bys vidět, jak na trhu duše se nabízejí, na kupce vykřikujíce,
duše, jež jako hovádko za peníz mrzký lze koupiti,
duše, jež střečkují tam, kde žlab hlubší lépe je nasytí?
Či chtěl bys vidět, jak zvlčilé Svobodě přes noc pazoury narostly dravčí?
Jak proradci smějí se – a věrní zoufale pláčí:
16
Neb národ je zlosyny bez srdce čtvrcen a krev horkým ručejem řine se z ran –
Na nebi znamení hněvu se v souhvězdích zračí –
Běda! Jak nádobu hrnčířskou v střepy nás rozdrobil Pán!
Prosinec 1919.
17