MODLITBA K BEDŘICHU SMETANOVI.

Jan Karník

MODLITBA K BEDŘICHU SMETANOVI. (Pavlíčkovi.)
Z úst žalem vyprahlých, ze srdce Čech, z niv záštím vysmahlých slyšeti vzdech: Co dobří oráči zaseli v znoji, v tom se dnes kusadla kobylek rojí; na chrám, jenž sbíjen byl zlatými hřeby, pažemi šlechetných vztyčen až k nebi, rudý ďas z podkopných doupat se šklebí... Vrátil se otrokář a chce být syt – za ptaným chlebem ať věrný jde lid! Když kolem vzdouvají víry se zrádné, s výšin, kde věčný Bůh národům vládne, kde Bůh je v Tobě a Ty sám jsi v něm, přijď, Mistře Smetano, na českou zem! Ač zhoubný příboj už nahlodal břehy, Ty vlny utišíš písničkou něhy, srdečnou notou když pohladíš duši, procitne síla, jež prokletí zruší, brat, jenž zří hněvivě přes bratrův plůtek, smířen s ním svorně se uchopí důtek, a jak jim zahraješ muziku skočnou, důtky lstným po hřbetech tancovat počnou, s očí skla falešných mámení zmizí, – 18 vyklepem z kožichu lačný hmyz cizí, hmyz, který znova nám krev ssaje z cév, vida jak v ovci se proměnil lev! Ó sestup, genie, v lid chabých pěstí, orloj když hodinu paličů věstí! Stmel údy rozťaté, jichž oko dřímá, v národ, jenž sám žezlo vladařské třímá, zažehnej plameny od rodných střech, ať má žeň pokojnou Slovák i Čech! 19