ZPĚV O ŠESTI ČERTECH.
Věřte mi to nebo nic,
ale je to pravda svatá,
do kořán že pekla vrata,
že den ke dni čertů víc
v troufalosti velkorysé
mezi námi prochází se –
beze strachu z kropenic.
Arci žádný, páni drazí,
českým světem neobchází
ve své pravé podobě,
nýbrž mívá na sobě
masku lidí zasloužilých.
O žádném bys neřekl,
v jaké kukani se vylíh’
a že z pekla utekl.
Není tu však hloupých čertů
staročeské pohádky.
Dnešní ďasi nejsou k žertu,
znají péci oplatky.
Třeba že z nich hrůza jde
a kdo o nich zpívat musí,
toho mrazí kůže husí –
verš je přece vynajde.
*
49
Nejlépe se čertu daří
v ministerské kanceláři.
Ve dne k sloupům státu patří,
do koleček nahlíží,
noc ho se spiklencem sbratří,
jenž stroj nový rozkliží.
Po tom nám však pranic není,
jakého kdo přesvědčení.
Pekelníků svoboda –
je dnes pýchou národa!
Chudším čertem podšitý
škarohlíd je zarytý.
Ten i v slunci najde díru,
stojí v čele kazimírů,
a v čem věrné oko zřelo
svobody ctný diadém,
poprská, by ošumnělo,
špině vše han výkladem.
Horší ďábel, škůdce jistý,
chodí v masce žurnalisty.
Ač má rohy dobře skryté,
kde chce, trkat dovede.
Podrývá zdi věkovité,
ohlupuje bdělost stráže,
na oči jí klapky váže –
až se podkop povede!
Jemu čert je po ruce,
který mezi vojskem řádí.
50
S udatnými kamarádí,
z hrdin dělá onuce.
Časem zlata měšcem mává,
prapor zradit našeptává:
Špatný žold! Vlast nevděčná –
prodej akta válečná!
Jiný satan, drazí páni,
zakuklil se k nepoznání.
Vrchol vtipu ďábelského:
zvolil masku – Komenského!
Zaved’ ihned za své éry
do výchovy nové směry.
Předně mládež poučí:
vlast a národ, kteří dosud
chovali ji v náručí,
výminkářů stihne osud.
„Kohoutek“ už kokrhal,
že smí umřít v tichosti
marasmem či sešlostí.
Ten čert dětem vylupuje
zrak, by v dávné důvěře
neznaly už mateře;
oslepené v peřince
žene v cizí ovčince.
Nade všecky, jediný,
jako tenor hrdinný
ďas je, který křiky vzlyky
štve a číhá na dělníky,
denně bičů ulicí
honě svoje věřící.
51
Jed jim plije do kaše,
do srdce blín záště sází,
živé klade v rubáše,
na bratry řve: ejhle vrazi!
Aby ztvrdli v kamení,
černé brýle mámení
nasazuje na oči.
S těmi kdo se plahočí,
bude ve všem křivdu zříti,
proklínaje živobytí,
až se stane prokletí
modlitbou i dítěti...
*
Hle, co čertů vlastí chodí!
Kdo nás od nich vysvobodí?
Kde jen meč je anděla,
škraboška by zmizela
se všech tváří nelidských,
aby každý, moudrý, prostý,
uzřel nahé čertí chvosty
na tribunách řečnických,
v redakcích i v kanceláři,
v kolektivním kalamáři
medoústých básníků,
veškerému publiku
by se rohy objevily,
jež se kšticí zahalily,
a už v střevíc neskryto
o zem cvaklo kopyto!
Srdnatého zaklínače
volám na ty černé hráče
52
jménem božím, jménem vlasti,
aby draků zbavil kraj,
satany svrh’ do propasti,
odčaroval český ráj!
53