LÍPA MLUVÍ.

Jan Karník

LÍPA MLUVÍ.
Jak plachty kupeckých lodí ještě jsou oblaka šedá, ještě jak ve starých zámeckých věžích je těžký, sychravý vzduch, ale již líbezné bohyni pokynul vesmírem vládnoucí Duch, aby se v nevěstin oděla šat, aby se na siré země vydala luhy – – – A již se líbezná bohyně na cestu zvedá, spěchajíc po stupních zářivé duhy k zemi, jež touží kvésti a zrát. Také já cítím už pletiva žilami prouditi mízu slastnými vlnami, cítím, jak v klubíčkách zarudlých pupenů tají se zlatohlav vonného květu a hedvábné vějíře lupenů – Čarovný mok se mi v kořání rozproudil, nový pel, nový med tají se v míze, za krátko zjevím se v slavnostní, zelené říze – čekám jen na úsměv slunka, jenž by ten zázrak vyloudil. A v tento posvátný čas, a v tento tajemný den, nový kdy život, jenž dosud v kukli nevzhledné byl zapředen, 10 vylétnout touží motýlem jara, kdy jarních vod zahřměly nezkrotné dumy, kdy procitlý luh i procitlý háj stěží chlapecký výkřik ranní bujnosti tlumí, kdy v nitru ornice mateřská plodnost již hárá, kdy oživlé hroudy skřivanem k azuru zamíří, kdy mrazivé ticho březnových úsvitů sluky tah rozvíří, – vy v tento posvátný čas, vy v tento tajemný den chcete mi podtínat kořeny? Není vám líto pokrevné stařeny, která vás po sta let chránila hromové rány, která vám střežila otcovské lány, která vás chladila v úpalu častém, která vás sytila medovým plástem, a v jejíž koruně hudci a zpěváci bdělí jak z kruchty rektoři k svatbám i nad hroby z duše vám pěli? 11

Básně v knize Červená a bílá: