V TĚŽKÉ CHVÍLI
I
K nám přišla bolest, němá paní
schoulena v černé šlojíře.
Usedla za stůl bez pozvání
a ujídá nám z talíře.
S mou ženou chodí v denním znoji
a ze srdce jí střebá krev.
A mně, když znaven klesám v boji,
vyráží z rukou korouhev.
Jak v městě, které morem hyne,
z všech koutů číhá bezradnost.
A jak by neznal cesty jiné,
domácní u nás hořký host...
40
II
Třeba srdce jedna rána
a jed v mnohou vnik,
za ten zlatý úsměv rána
přece Bohu dík!
Za každou též krůpěj rosy
v jitřním úsvitu,
za skřivanův zpěv, jenž prosí
za nás v blankytu!
Za pot dík, jenž kanout bude
do mé brázdy, klasem chudé,
i za sudby zlou
ránu zákeřnou!
41
III
V jara dnech, kdy šťastnou chvíli
zlatil slunka jas,
na rtu ret jsme z číše pili
medoviny kvas.
Když pak v létě vlahou s nebe
setba uzrála,
sporá skývka, žitný chlebe,
jak nám chutnala!
Pozdní květy podzim spálil
v krutém rozmaru,
hořkého nám vína nalil
na dno poháru...
42