ČERNÁ HODINKA
Ke kytaře zazpívám písničku dnes, mami, vám, jak zvěř plachá když se u vás lovcům ukrývám. Zmítán v denní lopotě jako hadr na plotě, slavím večer tichý svátek v drsném životě. K vám jdu – a jak uzřím vás, divem ztmaví šedý vlas, do stropu bych vyskakoval, jsem váš chlapec zas. A co jsem tak u vás host, z mrtvých vstává minulost, k jarům, která dávno zvadla, klademe si most. Venku soumrak tiší svět – nám řeč plyne jako med, však už také do lenošky tatínek si sed’. Nelpí na něm hrobu prach, je to zase statný brach, jak když přišel provoněný loukou o senách. 9 Také bába, děd i strýc dávno zhaslých zřítelnic – přichází jich ze zásvětí každým rokem víc. Žel, v ten souzvuk rodinný náhle bijí hodiny – kam jen jste se rozplynuly, drahé vidiny? Prchla kouzla mámivá, hlava zas je šedivá, přetržena nezabudek modrá přediva. Dobrou noc! Je nutno jít, dál se trudy probrodit – přijdu se zas živou vodou zítra obrodit! 10

JARNÍ ZPĚV MRTVÉMU HOSPODÁŘI
Zas v lázni sluneční zhřívá se snědá hruď ornice a jako dobrodruh do dálky láká vytuhlá silnice. Už skřivánčí soprán s pěnice altem o závod novinu hlásá, že jako Zelený vítěz do měst i do samot vrací se jarních dnů milostná krása. Stezkou jdu polní, s ostychem blíže se místu, kde v půdu vložena nejdražší semena, kde k dobrému pastýři na kříži, Kristu, rozpíná jasan bezlistá ramena, ztrnulá v modlitbě za tiché spáče. Proč náhle srdce se chvěje jak lapené ptáče? Hle, vidím žasna – hřbitovní přes zídku vyhlíží milá tvář otcova, jako by měl tam v loubí svou besídku. Není už zsinalá jak ocún zvadlý, jak jsme ji na podzim do rakve kladli... On tu, náš dobrý duch domova, po svém se újezdu rozhlíží, pátraje přísně, zda údy závaží lenosti netíží, zda na jitřní výzvu skřivánčí písně na lány otcovské oráč již vyjíždí, švihaje v žertu grošnaté valachy po hýždi. Ó vy náš otče, hlavičko drahá a bdělá – žel, jen váš přelud má duše v předjarním toužení zřela! 11 V zahradě Boží však dřímati můžete svatě... Dědictví vaše se neslehne v úhory pusté, vyklíčí v klasů porosty husté a v časném podzimku zlatem se prosype pod cepy v mlatě. Půjdeme ve vašich šlépějích stezkami drahého kraje. Rád jste se míval s ním jak s bratrem rodným, když se smál červencem, v náruči snopy dozrálé maje, i když chtěl krátký den přespati, zakután v závějích. Vždy v jeho půdě po širém okolí viděl jste předků svých stopy a mozoly, jsa jejich čestné paměti dědicem nad jiné hodným. Cítíme na rádle teď vaši ruku, jak vede brázdu pro setbu synů a vnuků. Žijete s námi, žijete s krajem, jenž kvete a klasy metá, budete rozsévat s pravnuky – do konce světa! 12

PŘED DŮM RODNÝ...
Před dům rodný na kopeček vyšli, aby v širý svět dceruška i mládeneček mohli na mžik pohledět – oba mi hned jako z klece ptáčata se rozlétli, jak když urvou víry v řece s břehu proutek rozkvetlý. Nad knihou teď o samotě dumá hlava šedivá, jenom tik tak v duté notě provází snů přediva. Klášterní kol ticho věru jako v přísné řeholi, kde se srdce v ambit šeru marnou touhou rozbolí. Ó, že nelze orloj času posunouti nazpátek! Proměnil bych mladou chasu ve dvojici holátek, broučky s růžovými tílky, v očkách radost andílků, ukládal bych do postýlky jako nebes nadílku! Ó vy skřítci mého štěstí, už vás objal sladký sen – a já klekám u pelesti 13 na práh ráje unesen prosbou, byste nezbloudili, kde čpí bahna morová, a než noc se nad krov schýlí, zaslechli zvon domova... 14

INTIMNÍ SLOKY PRO MOU DCERUŠKU
I
Marno našich kroků chvat chtěl by tvým se vyrovnat, novou stezkou do neznáma když chceš putovat. Jako cetka s pozlátky ztracen je čas přesladký, kdy tě ve sny kolébaly maminčiny pohádky. Teď však, drahý kvítku náš, s očí už nám unikáš, do pohádky nejkrásnější dveře odmykáš. Kéž v ní nebe bez mraků, zlaté zámky bez draků, a tvůj rytíř ať má hvězdu čistém ve znaku! Bys jak růže spanilá výsluním se rozvila – a pak tichou písní krbu pohádka se končila... 15 II
V podkroví, kde různé veteše krám, myšky kde špýchary mají, náhle jak vkročil bych v přitmělý chrám, stanu a dech se mi tají. Šípková Růženka? Princezen řad? V pavučin zakletí dřímou? Ach – jenom dětských panenek sklad, sklíčených nudou a zimou. Kde vaše sláva, kde blahý čas, kde dětství úsměv je sladký, když moje dceruška chovala vás a v pestré strojila šatky! Života nová na rozcestí když potom mířila chutě, vycpané panny, let dětských štěstí, na půdu vynesla krutě. Zřím v zraky skleněné, pohladím vlas a dojat vidinou, plaše, do oušek šeptám: vyčkejte čas, snad přijde hodina vaše. Snad, kdo vás vynesl, snese vás zas, opráší vás rukou vlastní, v růžové prstíky položí vás – a všichni budete šťastní... 16 III
Tři duté krychle z křehké cihly, šest oken v mumraj ulice – ó, jak mi oči vlahou zjihly, cit srdcem zachvěl nevystihlý, když vkročil jsem v ty světnice! Zde nový krb se chvatně chystá, dramatu nové jeviště. Mé dítě, Rusalka má čistá sem s ostychem jak v svatá místa roznítit přijde ohniště. A bolesti trn tajně bodne, co stojím cizí pod střechou: Osiří v dáli hnízdo rodné, kde ty, mé dítě lásky hodné, jsi byla dnů mých útěchou! Ó nadpozemské, jasné síly, v jichž rukou sudby vřeteno, zde rozekleňte štít svůj bílý, by dravé vichry nezbortily, co tklivou něhou stmeleno! 17 IV
Slunečko, v milosti vladařské smiluj se nad horským krajem, napolo zmrzlí prosíme o trochu vřelejší zájem. Dýchni mu na žebra studená, ohřej krev ztuhlému spáči, ať jako Šípková Růženka ze sna se probudit ráčí! Uvolni spoutané prameny a stříbrem kaž rozzvučeti skřivanu modrý zvon oblohy – až naše přijedou děti. Proto tě vzývám, Jasnosti, nakloň k nám svou zlatou hlavu, by mohl domov uvítat děti mé v slavnostním hávu. Ať zmizí s posledním rampouchem Morany dotěrní skřeti, by zmladla Země-babička, pro velkonoční vajíčka až naše pojedou děti. 18

DĚDKOVY RÝMY
l
Vrabčí chásko, ani muk! Žádný šprým a žádný hluk! Usíná mi na kolébce napapaný vnuk. Nesmí rušit jeho sny ani kohout pod okny, věru bych mu podříz hrdlo za zpěv řehotný. Ani zlato s měsíčka nesmí kanout na líčka, aby se mi nebudila drahá hlavička. Jenom v slastné závrati holoubek smí vrkati, při bubláků kolébavce možno dřímati. 19 II
Zahořela nad východem zlatá růže rozvitá – s jitřních hodin chorovodem vnouček ze sna procitá. Jako lesní doupňák houká, rozhazuje ručkama, rtíky špule sladce brouká slova zcela neznámá. Potom přijde slavná chvíle, jeden z divů přírody, naháčka když ruce milé vážně kladou do vody. To je krása k nepopsaní: v lázni klouček růžový, modrá očka k zulíbání – – inu, zázrak hotový. 20 III
Jen se k práci zasedne, už je tady poledne. Náhle vše jak bez hlavy, horečné viz přípravy. Jako když král v pohádce s komonstvem si vyjet chce, na ruby je celý dům, slyšet shon až k sousedům. Konečně je po zmatku, v nejlepším vše pořádku. Jak když vezou vikáře, kluk si hoví v kočáře. Sláva! Už jsou na cestě, princ náš jede po městě, sem tam hokus pokusy: šup s palečkem do pusy! 21 IV
Knihy veršů stranou dávám, tklivě dojatý uctivě se rozžehnávám s pěvců knížaty. Nevoní mi ani nová kvítka z Parnasu, i když sám se Pegasova třímám ocasu. Ode dne, co středem světa stal se Venoušek, je mi dražším nad Hamleta Raisův Bezoušek. 22 V
Pacholíčku roztomilý, netušíš, jak oloupili jsme tvůj dětský sen – dlouhá za tebou je cesta, v dusný kotel velkoměsta byl jsi odsouzen. Truchlí pro tě horské stráně, kde jsi v zlaté jitřní bráně uzřel boží svět, kořínky tvé vytrženy, jako bys byl zavržený rodné půdy květ. Meluzina v peci hvízdá – tys tak vzdálen svého hnízda, jinde domov máš; punčošku tvou nenajde tu, až se zase sníží k světu biskup Mikuláš. Vrať se aspoň před vánoci, svaté lásky čaromocí až se zjasní zem, u stromečku ve svic záři kéž tě jako na oltáři spatřím s Ježíškem! [23]

ADAGIO
Nerušte písně večerní, zvonem zní z tůně jezerní. S ranou, již dnešek zasadil, nechoďte na soud hrdelní. S perutí běli panenské před brány vzleťte edenské – za vámi truchlé sklepení, kde vaše cely vězeňské. Klekněte v kůru cherubů na bílé řízy ovrubu, slavíce s věčným Tajemstvím vteřinu svatých zásnubů. A když se s výšin vzkříšeni vrátíte bez skel mámení, rozhlaste tichem soumraku: zde ruka má – všem k smíření! 27

MARNOSTI
Jak v panorámě okénka bych střídal, kde spatřiti lze dálný, krasší svět, já chutě na pout v minulost se vydal, kraj mladých snů zas touže uvidět. Večerní chorál zvony dozvučely, člun zlatý vyplul v tichý oceán a siné světlo vrhal do mé cely, kde v žluté lístky byl jsem zahloubán. Ó, ztuhly dávno milované ruce, jež psaly krví drobné řádky ty, když srdce krvácela v kleští muce a kvetly růže, jež tu ukryty. Má mrtvá mladost náhle z hrobu vstává, v sad červnový mi vrátka otvírá – zřím obraz, nad nímž zatočí se hlava, a v srdce spár se zaťal upíra. Hle, štíhlý eféb, skřipec, smavé tváře, jde pod zelenou klenbou kaštanů. Má pod paží sic tlusté slabikáře a letopisy dávných Římanů, leč v loubí srdce slavík tklivě zpívá verš Vrchlického ze Snů o štěstí, co z dáli ručka naposled mu kývá, když v rozpacích se blíží k rozcestí. 28 Kam spěcháš, kam jdeš, hlavo opojená? Slyš? Drahých očí pláč tě nevrátí? V rozpuku prvém tebou vyvolená má srdce puklé z ňader vyrvati? Ó mladá lásko, dávno’s pochována, jak pozdní slzy marný je tvůj sten – zpět nepropustí duhová mne brána, tvůj ráj je pro mne navždy utracen! Ó, dávno, dávno zarostly už cesty, kde žhavý zrak mne do objetí zval – já kroky zrádné odpykal jsem tresty a mohylám se plaše vyhýbal... 29

ZPĚV ČERVENCOVÉ NOCI
Helence
Dohořívá letní den, pro sen o ráji nad západem upálen. Hvězdy doutnají. V slastném zrání tají zem radost dojemnou – a jak spolu nocí jdem, hvězda nade mnou! To mi věrné oko tvé s něhou marnivou hoří v cestě klopotné vatrou zářivou. A tu lesní krčma! Slyš, hudby ples – a viz: náhle stopy mládí zříš, jež jsi ztratil kdys. Padá s obou řetěz let – v srdci svém i mém cítíš jiskru řeřavět pod mdlým popelem? Přijmi žhavé noci dar! – Hudče, pij a hrej! – Sladkým kouzlem mladých jar jal nás tance rej. 30 Bolestných let prokletí prchlo mimo nás, klesám z tvého objetí v pohádkový žas. Má jsi, ženo! Jediný světa květ i plod! Z čisté kvetlas hlubiny, kveteš z rmutných vod. Letní hnízdo roubené, za stráž noční dík! Nazpět v lomy kamenné spěchá robotník... 31

INTERMEZZO
Faustův i Quixotův famulus, těžko již údy dnes ploužím. Z obou dvou bláznů jal mne hnus – hospodo, po tobě toužím. S batohem těžkým hovádko, jazyk mám suchý jak trdlo, proto teď, lehká čeládko, s vámi chci zavlažit hrdlo. Počestnost zavru do chlívka, protože střečkovat musím – Kdo z vás je nejhorší podšívka, toho dnes přetrumfnout zkusím. Šartéky staré odhodím, pro které mistři se přeli, na chvilku znova se narodím – třeba jen hastrošem v zelí! Jenom když s bandou potulnou v krčmě si výskneme ryčně – Najdeš mne, Fauste, pod kolnou za jitra na tvrdé pryčně... 32

PODZIM V DUŠI
I
Zemáky se v těžkém měchu vozí do statků, děti pálí pro potěchu pýře hromádku. Básník při tom lelky loví v pošetilý rým, zemáky jsou sousedovy, jeho z pýře dým. Čas je ozim rozsévati, aby vzešla z lích, nežli závoj jinovati ulpí na větvích. Účastně zřím k ruchu tomu přeje dílu zdar – sám však v mošně nesu domů jenom veršů pár. Prázdné ruce, prázdné sýpky, jen těch veršů na otýpky – žel, že jimi byt nelze vytopit! 33 II
Teskním jako klavír hluchý v šeré komnatě, hovořit jenž s mrtvých duchy umí dojatě. A přec časem kdosi sedne zlehka k nástroji, zaprášené víko zvedne, zpěvem opojí, až se v staré tónů skřínce pedál roztřese. To tak Mladost ve vzpomínce srdce dotkne se... 34 III
Už se valem připozdívá, rosný padá chlad, sbírá Jeseň zádumčivá plody ze zahrad. A já dosud neztih’ svézti žatvu poslední – vězí ještě síla v pěsti jak v žár polední? Dopřej vlídně sil i času, dnů mých Vladaři, až bych snopek zralých klasů složil k oltáři! 35 IV
Ohlížím se sklizní novou, kterou ve chvatu, mládež s pýchou Kolumbovou sváží k výmlatu. Snopů dost, leč hluché klasy, v zrnu mnoho plev, slyším ženců zpilé hlasy – ale žádný zpěv. Pro setbu se do ciziny jezdí v zástupech – vzácnější chléb ze stuchliny nežli pecen z Čech. 36 V
Na stráni ohýnky pasáků, sivé z nich valí se čmoudy, jako by průvody přízraků kráčely přes hnědé hroudy. Jako by na mžik se vraceli, kdo zde kdy do krve dřeli, aby rtů vychladlých pocely na půdě dědičné lpěli. Vítejte, dědové z podsvětí, vítejte, přemilí hosté, stín vaší šlépěje posvětí brázdy – a nová žeň vzroste. 37

PO NOČNÍ JÍZDĚ
Do tmy letí diví chrti, chumelice s vichřicí, je to smečka z psince Smrti po kořisti lačnící. A tou nocí jel jsem právě, když se krajem roztekla, němý děs mi zvonil v hlavě jako jízdou do pekla. Ale teď jsem v Eldoradu vytopené světnice – Zuřte, vyjte, listopadu podrážděné vzteklice! Co mne krb té blahé chvíle z cesty vítá bručivě, v duchu valášky dva bílé popleskávám po hřívě. Z vděčnosti bych v šero stáje zajíti si nelenil, peklo noci v blaho ráje věrný cval když proměnil. Nebýt síly lesklých boků, srsti pěnou zbrocené, nebýt rytmu plavných skoků, šíje uzdou krocené – 38 hrůza by mne v černém lese byla pod krk popadla... Kdo dnes zbloudí, zaplete se – běda – Smrti v čihadla! 39

V TĚŽKÉ CHVÍLI
I
K nám přišla bolest, němá paní schoulena v černé šlojíře. Usedla za stůl bez pozvání a ujídá nám z talíře. S mou ženou chodí v denním znoji a ze srdce jí střebá krev. A mně, když znaven klesám v boji, vyráží z rukou korouhev. Jak v městě, které morem hyne, z všech koutů číhá bezradnost. A jak by neznal cesty jiné, domácní u nás hořký host... 40 II
Třeba srdce jedna rána a jed v mnohou vnik, za ten zlatý úsměv rána přece Bohu dík! Za každou též krůpěj rosy v jitřním úsvitu, za skřivanův zpěv, jenž prosí za nás v blankytu! Za pot dík, jenž kanout bude do mé brázdy, klasem chudé, i za sudby zlou ránu zákeřnou! 41 III
V jara dnech, kdy šťastnou chvíli zlatil slunka jas, na rtu ret jsme z číše pili medoviny kvas. Když pak v létě vlahou s nebe setba uzrála, sporá skývka, žitný chlebe, jak nám chutnala! Pozdní květy podzim spálil v krutém rozmaru, hořkého nám vína nalil na dno poháru... 42

ŽIVOT MLUVÍ
Jenom bedra sehni již, vezmi na se nový kříž, i když nikdo nepomůže nésti tvrdou tíž. Dlouho jsem ti shovíval, znoj ti s čela ovíval, v pohodě jsi o žních sklízel, z jara osíval. Až když obzor v podzimi ožil hejny tažnými, duhový pták tvého štěstí letěl za nimi. O Božím jak hodě host s mého stolu bral jsi dost, na milost teď vzdej se sudbě – nebo nemilost. A když číš tvá chutná jen blínem, jenž v ní utajen, nejsi sám, kdo je z mé ruky jedem napájen! 43

V KNIHOVNĚ
Ant. Klášterskému
Když mne bičem uzlovatým život krutě trestával, výsměchem když tužbám vzňatým v číši blín jsem dostával, když mi srdce krvácelo na mučidlech podlosti, trním zloby zryté čelo rosilo se úzkostí – v křižovatkách trudné pouti rány sudby neblahé přítelky mé předrahé znaly měkce ovinouti. A teď, když se cesta krátí, den se chýlí k soumraku, krok když cítím umdlévati ve bludišti přízraků, teskním u knih tiché řady zavru oči jedenkrát – komu vás pak nechám tady, kdo vás bude míti rád? Koho potom potěšíte, jako mne jste uměly poesie pocely hojit v srdci hoře skryté! 44

PALLIDA MORS
Dlí mezi davy kupčícími, jde mezi chasu tančící jak střelec, který za podzimi v háj s nabitou jde ručnicí. Co na tom, že jí nedbáš v práci, jí nezříš v síni hodovní, tak ticho jako noční ptáci jde ve své kápi putovní. Všem očím světa dobře skryta šíp z luku metá v zástupy. Den ze dne loví nenasyta a její střely neztupí. Je lovec odvážný a lstivý, jenž kořist zboku napadne – smích radosti se v hrůzu zkřiví, tvář v kámen masky záhadné. Ó Pane, když už právo k lovu jsi dal jí v lidstva revíře, své milosrdí připusť k slovu za těžké provin centnýře! 45

NÁVŠTĚVA MRTVÝM
Kvítí ve všech barvách duhy rozkvetlo vám, moji drazí, nad rovy, kde tiše spíte... Hrůzy dech tu nezamrazí. Jenom mír vlá svatým polem, jako v šeru světničky, před spaním kde křížkem žehná matka dětské hlavičky. Korunou lip kanou na hrob zlaté záře krůpěje, pod drnem se prach a popel dechem června ohřeje. * Viďte, bábi, že je vám tu pěkně jako na lavici u kamen, z nichž smolná vůně koulela se po světnici, když vy s dědem zahaleni v hustá kouře mračna dýmku míru kouřili jste, a řeč tekla vláčná. Vedle praděd, kovář, který železné kul svorníky ke třem křížům z pevné žuly, aby byly pomníky lásky Boží, která v čase vojny, moru zuření, horský kout náš ušetřila zármutku a soužení, že když jinde strachem mřeli, srdce hrůzou vadla, když padaly mladé hlavy jako pod stinadla – od Herálce do Pikárce bylo jako na zahrádce. Nad krajem i nad horáky duhu sklenul věků Vládce. * Dobrý večer, Rézinko – tož jdu s tím pozdravem, jak jsem kdysi na besedu chodil před krámem na lavičku při měsíčku v jarním soumraku, šťasten, že ti hvězdy jiskří z hlubin ve zraku. Z krámu voněl svatojanský chléb a citrony, za oknem nás přísně střehly oči matrony. 46 Ani ona v nedůvěřenedůvěře, ni ty s žhavou důvěrou, ani srdce studentovo, zápasící s nevěrou, netušilo, že tak krátká bude sladká písnička, že ta láska spíše zvadne nežli v sadě srdíčka. A dnes stoje nad tvým rovem cítím stesk a žal, jak bych zase v jarní noci před vašimi stál. Zamčen krám a nevítá mne nikdo s lavičky, zavřely se černé oči drahé hlavičky. Jak kdys mými pocely – na věky se zavřely, aby hocha nevěrného víckrát nezřely... * Sousedé a sousedky, děvčátka i stařeny, rozpory a zápletky srovnány a smířeny. Tak tu jako zrno Boží spíte každý v úzkém loži – všecky rány zahojeny, skvrny setřeny. Spěte sladce v zemi svaté, přijdu zase k vám, snad mne ani nepoznáte – znám se sotva sám. Líchu Pánem přikázanou rád bych viděl zoránu, potom přijdu na besedu – a již zůstanu. 47

RADOVANOVI NA HROBEČEK
Kdos tvrdý vztáhl dlaň: Mně krutou splatíš daň! Klas nejdražší, co v roli máš nezralý odevzdáš! Jde Radovánek spat. Buď s Bohem nastokrát! Vy hvězdné oči, zavřete se jak v hnízdě skautů v černém lese za blaživého rosy chladu a v toužné písni kamarádů, z nichž každý měl vás rád. A sladký sen si nechte zdát o maminčině lásce věrné a její něze nepřeberné, o taťky břitkých nápadech a jeho ryzích pokladech, jichž nehynoucí lesk a třpyt měl cestičku vám vyzlatit... 4. VII. 1927.
48

PŘÍTELI A. N.
Západ už doutnal v řeřavisku, soumrak se plazil po strnisku, klekáním zpíval horský svět. Příkaz děl svatý: V chvíli té nádoby vonné, rozbité vzpomenout, v srdci zaslzet... Oči však zvlhnout nesměly! Nad oblouk duhy přeskvělý jinoch se vyšvih’, jas a květ, kývaje: Sursum! K výšinám! A zůstal vzkříšen v srdci nám, západ co v šedý popel bled’ a hroudy čpěly k smrčinám... Harusovec 20. VIII. 1927.
[49]

V DEN VÝROČNÍ
Fr. Drobnému
Je v nebes Ráji koutek milý, kde voní balšám s resedou, tam moji drazí usadili se hovornou dnes besedou. Strýc Jan tu s bleskem ducha v oku, strýc Josef jak byl ruměnný, můj otec zmladlý o řad roků, i tetky, vlídné stařeny, ti všichni, kteří číši blínů pozemských dávno dopili, teď usedli v lip vonných stínu, jež v zlatý květ se rozvily. Z nich nejstarší, řeč trochu pleta, se právě k otci obrací: „Dnes, švagře, jsou dvě plná léta, co po trudech a po práci jste opustil dům rodný, milý, a veden Smrtkou kostnatou sem vkročil branou přes mohyly, by žeň jste sklidil bohatou za život žitý v Boží bázni, za děti, jež jste učil kázni. Hrob schránku pojal ztroskotanou, vy zde však zas jak horský buk, jak když jste chodil na čekanou v houšť smrkovou a v ticho luk. A proto, brachu, na oslavu dnes přihneme si z kalíška!“ 53 Však otec vzdychá, klopě hlavu: „Kdyby tu byla Františka!“ Hned „Dolní“ tetka pohotova mu ostře vyčíst levity: „Ty, Josef – je sic škoda slova, vím, že jsi v stesku zarytý – byls tuze zvyklý na Františku, jak Marta v péči unylá i když už měla sedm křížkůkřížků, jen na rukou tě nosila. Leč pro světců i světic sbory, jež věnčí palem ratolest, to věru není velká čest, že na pozemské myslíš tvory, jen tesknotou se souže stále – už andělé si všimli tě, že málo zpíváš k Boží chvále, vzdychaje kdesi v úkrytě.“ Však otec stále hude jednu: „My přes padesát svorně let šli v parném srpnu, v mrazném lednu – lze v máji věčném zapomnět? Mou Františku víc nepomate svět kejkly svého mumraje. Zde její místo – v obci svaté, jen ať už spěchá do Ráje!“ Strýc Jan tu outek řeči chytí. „Los lidský nelze urychliti: Trp, vzdychej, žaluj, toužně volej, oči si vyplač do krve, 54 až v lampičce jí dojde olej, pak se jí dočkáš teprve. Jen přej jí ještě řadu roků, by setrvala na zemi. Života podvečerní sloku ať dozpívá tam se všemi, kdož přitulí se v náruč její, když vítr duje mrazivo, s ní večer v klubko navíjejí vzpomínek křehké předivo. Ač světem divá bouře zmítá, mír svatý v jejím přístřeší. Toť hnízdo v houšti ořeší, jež uštvaný pták vděčně vítá, když po něm v letu střeleno a hbité křídlo zlomen o“zlomeno.“ V tom nebes Týn se zaskvěl v nachu a k besedníkům anděl letí: „Již zhostěte se země prachu! Blíž k Tvůrci, pošetilé děti! Že Slitovníkem dobrotivým vin vašich skvrna smazána, před věčné lásky Bohem živým s Cheruby pějte Hossana!“ 55

OTEC A SYN
Karlu Němcovi
Chaloupko pod hruškou skrčená jak slípka pelichající, po letech vidím tvůj nízký krov, okénka vyčítající, po letech starou petlici vrzavých nadzvedám vrat – přede mnou jeviště truchlohry, bojiště krvavých ztrát! Zhroutil se vratký hrad nadějí, zlomen štít nevinné pýchy, pod drnem zeleným obývá Kučírek příbytek tichý, však trny jeho zklamání se skřipcem bolestných let jak zpustlá hnízda vlaštovek zůstaly na trámech lpět. Kučírek tkadlec byl vychrtlý; život než k stavu ho přibil, za mladých let světem putoval a Boží svět se mu líbil. Hocha měl, holoubka sivého, v bodláčí jediný květ, tomu si umínil pomoci z žernova, tátu jenž hnět. „Františku, ty budeš panáčkem, blaze ti na faře, kluku!“ – 56 Kučírek za stavem velebí, v duchu div nelíbe ruku. Může být z hocha kanovník, tatík už v mitře ho zří, k Panence Marii Pomocné modlí se Zdrávasy tři. V ponuré uličce brněnské, kde hnízdí krysy a myši, tam našel Kučírek pro ženu se synem plesnivou skrýši. Několik hochů horáckých bude tu na stravy půl, tatíci dovezou brambory s omastkem pro chudý stůl. Osm let matka se trudila s Františkem v syrové díře, osm let Kučírek na hřbetě jak soumar, týrané zvíře, do Brna nosil Boží dar, až synek latinu zmoh’ – učeně tvářil se v městečku táta víc než bledý hoch. Kučírku, jak se to zablýsklo nad chaty chatrným krovem, Franta když seminář opustil, doma se nezmíniv slovem! Do Vídně štvaly ho vidiny, hudby a děvčete hlas, 57 nadarmo, hlavo stárnoucí, Sirény proklínalas! Matka když z Brna se vrátila, raněna noviny dýkou zaslechla třikráte z večera, jak v sínce Smrt cvakla klikou. Ulehla. Do týdne skosil ji žnec v díle neúprosný. Staroch v zem svěcenou pohřbil též o zlatém ornátě sny... Franta má ve Vídni hudby ráj, Franta má dvě drahé oči – ale při suchém krajíci děvče se za pány točí. Otcovo pálí prokletí i z rakve matčiny hřeb s nevěrou fintivé panenky klove mu v zoufalou leb. Nešťastná udeří hodina. Vlny, hle, zježily hřbety, nepadl do modré Dunaje se břehu strom podemletý – vody se zavřely nad hochem, jen srdce poslední vzmach bolestí pro domov ztracený zakvílel ve hlubinách. Ó, jak zlá sudba, člověče, mnohdy je krve tvé lačna! 58 Od Vídně jedou formani, od Vídně valí se mračna. Jako by starocha palicí v týl praštil zákeřný vrah, v hlavě mu kladiva vyzvání na pěti kovadlinách. Tma... Jenom po koze prodané provázek do šera kývá. Provaz – ach, to je to poslední, co už mu na světě zbývá. Půlnoc... a v jizbě jak v márnici na hosta čekající. Po dvorku Kučírek vrávorá – už visí na petlici. Kučírku, žel dlouhé lopoty! Běda, když bludička svádí! Jak stromek na skrovném záhoně mohlo tu dozráti mládí, dva stavy měly tu rachotit – a místo smrtelných muk na starém provázku k pastvinám kozičky vodil by vnuk... 59

ROMANCE Z POUTI
Památce Adélky Weignerové
Ve výhni srpna když zrá plod, vždy v kostelíku pod lipami Marie, hvězdy nad hvězdami, slavně se vrací poutní hod. Jsou kolem hroby věnci kryty, v kroj venkova i módní šat divizen hoří sirné svity, plášť thují vánkem rozevlát. Jich řadou, která cestu stíní, krok zvolna šinu ke svatyni, kde andělů dvé v údivě stůl Páně střeží bedlivě. A nad ním trůní s korunou ctná Paní, která matkou slove všem pod sluncem i pod lunou, jimž hoře v živé srdce klove, kdož na mučidlech vysíleni v ní našli pramen, žal jenž mění, ten nad pelyněk hořčí jed, v útěchu sladkou jako med. Když slunko stálo v zenitu, čtyř dívek zjevy klekly tu. A já, jenž ukryt za varhany zřel v zalíbení na ty panny, pojednou zatrnul jsem v duši, neb vidění, jež zítřek tuší, se před mým zrakem odhalilo jak v poušti obrys dálných měst, 60 jak čet bych skryté písmo hvězd, mně tajné náhle zjevným bylo. A proto pod tvůj hvězdný štít ty dívky chtěl bych, Panno, skrýt, by nebyl zmarněn zlosyny květ půvabu, pel neviny! * Hle, svěží jako voničku poznávám s kruchty Toničku. Jí v očích sedí diblík smavý skryt do studánky zorniček, nad čelem věnec vlasů plavý, z rtů svítí řada perliček. Však nad tou hlavou usměvavou zapadne slunko za mrákavou. Zlý v životě jí souzen kříž. Muž dravec v spáry své ji schvátí, sám hýřivě chtě hodovati jen na ni složí práce tíž. Když drobných dítek růženeček jí na šíji se zavěsí, zlá nemoc, neodbytný střeček, rok po roce je vyděsí. Jak obětí za otce viny smrt skosí květy Toniččiny. Až kolébavky umlknou a nad rakví, jež vzala děti, máť hořem bude kameněti v Nioby sochu mramornou, Ty Paní, lásky souzvuku, 61 rač uchopit ji za ruku. V ní utvrď víry zaslíbení, že pro nevinnost smrti není, na rajské louce líbezné svá kuřátka že nalezne! * A nová, chmurná vidina se rozvíjeti začíná. To Andělky tvář vábivá jak pivoňka se zardívá – a přec už v její útlé hrudi se mraveniště škůdců budí, jež útroby jí poplení jak mrazy jarní osení. Až pod světničky nízkým krovem mřít bude hrůzou před hřbitovem, v své úzkosti zrak bude zvedat jen k Tobě, Matko chorým blízká, jak loď, jež vjela na skaliska u Tebe zakotvení hledat pro ztroskotaný těla vrak, jejž nahlodal zlý vlkodlak. Ó hvězdo mořská, chvílí tou, když z puklé hrudi v němém děse krev na podušku vyhrne se, přijď, nádobu vem rozbitou! * Též nad Ludmilkou jako dým se příští bolest vznášet zřím. Jak škeble perlu v nitru svém 62 dnes lásky žár v taj srdce kryje a v lásky sladké melodie se hrouží tichým večerem. V ten blaha sad však had se plíží a její tužby zrada zkříží. Jak květům, na něž zapomněli, jí souzeno je život celý bez rosy schnouti, bez světla, a samota by nehnětla jen kanárkem se těšit v kleci a mourkem, jenž se lísá k peci. V dnů odkvétání šedi chudé jen píseň tvá jí, Matko, zbude. Zde před oltářem jitřním časem jak rajský Cherub čistým hlasem za toho bude orodovat, jejž v kalných proudech tuší plovat, a jenž kdys, blínem zmámený, jí v srdce házel kameny. Vlej v duši mír, jejž zničil ženich, ó Potěšení zarmoucených! * Ó Evuško, co nad tvou hlavou síť zatahuje nedočkavou? Co jako mloci jeskynní tvou bílou řízu pošpiní? Čeho to jiskra doutná v zraku pod stinnou klenbou obočí, kdo tebe, vzácný, plachý ptáku, kdys ochočí a zotročí? Kdo ze zátoky větrům skryté 63 na bouřné moře vyvábí tě, jak nad loďkou kde ztracenou se vlny zavrou nad tebou! Ó, vidím, vidím, sladká ženo, tvé tělo bude popleněno, až liliový, vonný sad rej kozlů přijde udupat! – Však potom přece z kaluže, kam po napití hozen kalich, ti v slzách hořkých, vytrvalých výčitek osten pomůže. Zpět uvede tě v stánek svatý, kdes ty, než vír tě urval klatý, před svatou Pannou klečela kdys v čistém rouchu anděla... Pak bědná schránka křehké ženy se zahalí v plášť Magdaleny a viny šarlat zardělý kajícně v sníh se vybělí. * Ó, shlédni, Matko, na ty děvy, jež vzývají tě šťastny dnes – v zlých barvách jejich los se jeví a smutných zítřků číhá děs. Až kolo sudby ozubené je uchopí a zahubené v rumiště pusté odhodí, jim, Milosrdná, zahoj rány, ať pluhem strasti přeorány pro ráj se znova narodí! V jich kahanech když stráven olej, 64 svou milostí ho štědře dolej, by, oč je okraďokrad’ škůdce zlý, zas v náruči tvé nalezly! 65

ROMANCE O DUŠI JAKUBA JANA RYBY
Jaroslavu Křičkovi
Ryba z Rožmitálu, duše ubitá, před nejvyšším Soudcem dnes se ocitá. Dobrý musicus i školmistr ač dbalý – panští biřici přec jako zvěř ho štvali. Když si žíly proťal rukou šílenou, slavné Requiem mu nezpívali kněží, hrany ani prepuls nezalkaly s věží, tělo pohřbili v zem neposvěcenou. A teď jeho duše pod břemenem vin před trůnem se chvěje, s něhož Boží Syn vyřkne ortel soudu, ortel nevývratný. V úzkostech se svíjí Jakubův stín matný, neboť věčných temnot kníže údělné žhoucím chřtánem volá: Pro smrt v zoufalosti moji drábi budou škvařiti tvé kosti, už se otvírají brány pekelné! Před stolicí soudnou přísné váhy viz, kde se cení zlato, ničemný též kyz. Hle, už rarach metá v misku, u níž dřepí, vášní těžká pouta, marnivosti střepy, miska ke dnu padá – běda Jakubu! Druhá miska prázdná ve výši se třepe – kde jsou dobrých skutků perly velkolepé, jež by zažehnati mohly záhubu? K váze, která zjeví, čím kdo křiv či práv, v tmavé říze kráčí biskup Blahoslav. 66 Z jeho ruky druhdy první kniha vzkvetla, z které mládež zákon harmonie četla, proto souzenému chce být přímluvčím. Souhlasný spis Rybův klade v zásluh misku – proti hříchů tíži ještě málo zisku! Už v té sázce bude satan rozhodčím! Slyš, tu v bědné duše zkormoucený ston – jak když struny ladí – „A“ se ozval tón. V paruce pak bílé, partituru v ruce, k osudí se blíží a not svitek prudce v lehkou misku klade Amadeův zjev. Rarach vztekem v srsti drápem hřebelcuje, neboť miska klesla a výš netancuje – marně dýmal oheň novou pod pánev? Vtom již Mozart s pultu zvedá taktovku. Před ním pozouny zříš, housle, křídlovku, basa s tympany kdes vzadu za diškanty – má tu maestro věru dobré muzikanty, co kdy v Čechách hudlo, je tu v sboru vše. Kynul – Ke Kyrie duet počíná se a dál flétnou jásá, hromží v kontrabase od Jakuba Ryby pastorální mše. Krásenky tu z kůrů českých městeček, v polizonu kantor, trouse šňupeček, s chasou učitelských v melodii vroucí hudou věčnou slávu Lásce všemohoucí. Přidružil se jasný chorus Cherubů – a už vše, co hraje u betlémské stáje, 67 za dušičku prosí, která souzena je: Věčné světlo, Pane, mistru Jakubu! Před nebeským Soudcem mizí božský nach, dítětem se znova vidí v jesličkách. Sladká máti zase na klíně Ho chová, hlavičku mu hladí ruka Pěstounova, pastýř k němu přived drobné nezbedy. Ó, ta dětská radost všecku slávu předčí, pro niž Serafové kolem v hrůze klečí – a tu radost slyší z české koledy! Zato rarach mrzut k peklu klopýtá, v muzice se tratí cvakot kopyta. Mistr tónů Ryba však se vzpřímil jaře, vida milost zářit Spasiteli s tváře pro dílo, jež květem jeho ducha je. Čtyři soli právě Benedictus pějí... Když pak zpěv i hudba zvučí nejskvěleji, skladatele anděl vede do Ráje. 68

NOC NA HARUSOVCI
Arnu Novákovi
Den byl už sladce dozrálý. Večerní zvony tichým krajem nad lopotou i nad mumrajem k loučení mu zahrály. Když zlaté hostie kruh brunátný kles v České Země kalich posvátný za vrchy pomezní a Horu Zelenou, my Harusovce strmým lesem a pasek sametovým vřesem jsme v chatu vešli roubenou. Hor našich strážce, věrné duchy, jsme uctívali zdravicí, a bujný žert i humor suchý byl pomazánkou krajíci. Bratrský hovor sládl v med – a půlnoc byla hned. Cit mámivý tu za ruku mne jal. Sám na rozhlednu k plachým výrům a samotářským netopýrům jak somnambul jsem vyšplhal. V sinavé záři nad Kaplisko plul měsíc, štědré dobrotisko. Jak pestrá šachovnice stříbra závojem kraj zahalen byl noci velebností, les vábil v temno luny šalebností a sladké vůně dýchal příbojem. 69 Když pohlédl jsem stranou k městu, cos šerem kmitlo bez šelestu – až v kosti mrazí děs! Hle, u zábradlí v tiši tajemné kdos objevil se vedle mne. Kdo tu? Odpověz! Truchlivým dechem zavoněly z podsvětných lučin asfodely a ledový sem zadul van, můj soused ohlédl se – Štursa Jan. To jeho tvář i postava, na skráni pečeť krvavá. A jako kdys tak srdečně se ozval hlas: „Rád vidím vás tu, příteli, proč byste jako prut se třás’, Honzíka tady zříte-li? Pro nás, to víte z Erbena, dálka že málo znamená. Kdo v propast věčna vážil skok, sem z Vyšehradu má jen krok.“ Před hostem ze záhrobí stojím v ostychu. Sám zahovořil potichu: „Co za oponou, tázat nesmíte se, až rolí dohráte, sám dovíte se. Lze říci jen, že srdce neztišené zpět ke kolébce touha žene. Marná je sláva, vavřín hořkne brzy, let bouřných řad jsem z mysli vymazal, na dílo opuštěné vzpomínati mrzí, 70 z všech koutů Prahy volá klam a žal – jen tady kyne radost čistá, kde rost jsem matce v náruči jak hřib, jenž v mechu vypučí. Jak nevracet se v drahá místa! Noc měsíčná, duch směr si nezmátl, zas před očima celý Najštátl! Hle, v záři luny – jaké štěstí – dům rodný vidím na náměstí. Že slyšet křik až před vrata? To jistě na Štursovy kluky zas žalovala frajle Muki a právě byla výplata. Hned naproti věž zasmušilá, což bývala to skrýše milá! Tam ve skloubení vazby z trámů my s nebezpečím špatné z mravů známky jsme kouřívali první drámky. V té tmavé kobce vedle chrámu pak mnohý ztrávil chvíli smutku a kormoutil se od žaludku. – Kůr pod věží – tam Jedlička vlád’ partesy. Když taktem jsme se obmeškali, zle sebou zmítal nad pedály a potom „Štugzovi“ hráb v pačesy.“ Tu přízrak vedle smál se srdečně, i já rty zkřivil bezděčně. Pak dál se kochal vzpomínkami: „Rád kostelík zřím pod lipami. V den poutní voněl marcipánem, 71 pod mlskami se prohýbaly stánky, a kluků vykřičeným chřtánem lák okurkový lokán od Lučanky, co nedaleko zídky Alt, chlap z ocele, z hmoždířů vypaloval strašné perele. Když procesí pak došlo z rynku, jsem perníkové srdce koupil pro Pepinku...“ Než optal jsem se, kterou – dál libuje si Štursa: „Kolikerou jen rozkoš utajily hvozdy Ochozy! Jak jezevci jsme hověli si v houšti s pistolí starou, rzivé spoušti, jež jako kanón hlomozí, a když tak z huštiny se náhle střelí, kdejaká babka padne do drápelí. Tam o výletě za krejcárky mzdy ministrantské koupili jsme párky a s krutou pýchou na kluky pak hleděli, co na tu rozkoš groše neměli. Tam také ke kumštu jsem prvně čichl, v hře rytířské Kamená Jitrnice titulní roli hraje, kluk jak rukavice.“ Mistr ztichl. Pak ruku vztáh’, kde pod březinou zář zrcadlila se nad hlubinou: „Hle, Cihelňák, náš přítel, v parném létě divochy v člunu nosil na svém hřbetě. V den rybolovu místo školní nudy jsem po nos bahnem bředl pro úlovek chudý. Pak arci výslech, výprask, lázeň – krátkém po čase 72 zas jsem se zaskvěl městu k okrase... Po letech nad vln ametystem už v první lásky citu čistém za měkké hudby březového háje jsem potkal milou holčičku, a milostí se zajíkaje jí ukrad první hubičku –“ Zpěv kohouta vtom jako meč plášť noci proťal. A Jan končil řeč: „Tradiční znáte pravidla, zpět musím v smrti osidla. Oh, studí mramor, věnce dusí – Všem u nás rcete, jak rád vzpomenu si...“ – – – Sám na pavlánu v mrákotě jsem stál. Z červánků den už vyrůstal. A rozsévajíc z mísy zlaté jas, vůni, žár a zrání svaté šlo slunko krokem junáckým nad obzorem horáckým. 73

RYCHTÁŘ A SMRT
Jak z peci vysmažený koláč žňový den srpnový tak lahodou se smál. Náš rychtář na snopech si s ženci hoví a k svačině si sousto přichystal. Do ticha křepelka jen zaťukala, to s pantátou zisk ze žní počítala. Den Proměnění... Kdysi na Táboru líc Páně vzplála nad jas sluneční – dnes žírné lány rozlehlé až k boru v háv oděly se zlatý, sváteční. Vše dozráváním vaří se jak v kotli, proud mízné šťávy v plodech sládne zkrotlý. Jak o svatbě strýc blaženě se cítil, když chléb si krájel, z butelky si líz’. Vděk Hospodinu v oku se mu nítil, jenž jeho předkům dal tu půdu kdys, by v brázdy kypré ukládali osev, když proseká led tesař, svatý Josef. „Ba, měl by tatík radost, a což dědek, jak dnes nám grunty nacpou špýchary, když hroudě přidá živné síly ledek a vysušeny mokré úvary. Nu, povím jim to všecko na věčnosti – však není na spěch! Času na to dosti. Je v rychtě ještě třeba pevné ruky, když ratolest mou vojna srazila, 74 vést dobře k Bohu, k lidem, k dílu vnuky – však by je bába láskou zkazila! Až pravnouče se ozve v našem domě, pak teprv, zubatá, smíš přijít pro mě!“ Té chvíle po mezi a k zádům strýce žnec nedružný se kradmo ubíral. Mráz v líci, zrak – noc bez měsíce, pleť – pavučiny jak by posbíral. Hnát holý svítí pod plachetkou řídkou a přes rameno nese kosu břitkou. Strýc otřel čelo v mžiku mdloby zrádné, pak ke hřbitovním lipám upjal hled. „Ó hochu, hochu, v cizině proč chladné tvá mladá hlava má už práchnivět! Mně teskno, teskno, matce srdce puká, že do hrobu nás nesloží tvá ruka... Bůh dal, Bůh vzal – co platno,“ stařec vece, zrak pozvedaje k modru oblohy. Žnec nad jeho tu nachýlil se plece a kosou švihl z kryté zálohy. Strýc na lítost si kapku ještě nalil – a jako snop se na snop mrtev svalil. [75]

EPILOG
Když se soumrak sklonil na dne vřavu klamnou, přišels, brachu milý, na besedu za mnou. Spolu od bran ráje šli jsme v žhavé muky... Při loučení hřeje bratrské stisk ruky. [77] JAN KARNÍK
O životě a smýšlení Karníkově nejlépe nás poučí jeho sbírky básnické: „Chudobná žen“ (1904), „Moravská symfonie a jiné básně“ (1919), „Večery u krbu“ (1922), „Červená a bílá“ (1923) a „Závětří“ (1928). Své první sbírce básnické dal Jan Karník (dr. Josef Svítil, lékař v Novém Městě na Moravě) skromný název „Chudobná žeň“ a ještě v „Lyrikově povzdechu“, předposlední básni téže sbírky, prosí skromný básník dobré Musy za odpuštěni, že se vloudil do jejich sadů. Čtenář toužící po tom, aby byl oslněn neobvyklými motivy a nádherou básnické formy, snad by opravdu shledal ve sbírce „chudobnou žeň“. Než máme-li oči otevřeny pro opravdové poklady života, najdeme jich v knize dost a dost. Kolikrát dal nám básník nahlédnouti v ráj dětských radostí, jež poznal poslouchaje s napětím, jak děd předčítá v čeledníku Kuldovy pohádky, kdy nevinný hošík probíhal se bezstarostně po dvoře otcovského domu, kdy naslouchal teskné písni bábině třebas jí ještě nerozuměl – později pak, kdy sám nořil chtivé zraky do tklivých knížek Benešových! Kolikrát po letech vzpomínkou zaletěl do krásné mladosti, do dob studentských,
„kdy na sázavských březích duše snila.“
Když pak věda lékařská básníka připoutala k Praze, jak blažen býval vědomím, že se černooká děva jeho tmavých kadeří dívá v českou stranu a také vzpomíná! Básník měl ještě jiného anděla strážného:
„A oči mé matky! V těch zvadlých, podzimních sadech pláč zdrojů léčivých večerem vlahým se chví, z těch zahrad v mou duši van líbezný zadech’, když výhružně bušilo na brány mé – Zoufalství.“
79 Pak musel pěvec náš „na robotu“. Bylo veta po bezstarostném mládí. Básník-lékař stojí stále u zdrojů i konců života. Vidí bídu dělníkovu, který je otrokem stroje, jsa po celý život k němu připoután; cítí s chudým tkalcem, otcem rodiny, bídou a nemocí zkrušené:
„V komůrce vlhké světlo bliká plaše a teskně líbe dětských čtvero hlav – ten tkadlec jak by tkal jen na rubáše, tak smutnou, smutnou notou rachotí mu stav!“
Kolikrát byl básník svědkem posledního loučení hospodářova s rodinou, rodičů s umírajícím dítětem, dětí s matičkou, jež u trůnu Božího bude za ně orodovat. Pěvec je i k sobě upřímný, a cítí-li vinu, ví dobře, kde hledat léku. Jistě vidí i vady drobného našeho lidu, který se celý den dře, aby večer utápěl poslední groš v bídné krčmě. Než tento lid je ujařmen a v básníku bije vřelé srdce české, aby dovedl zvážit okovy jeho a včas varoval před lstivým vrahem. Šťastný pěvec zpívá o věrné ženě, o dětech, vyprošuje jim z nebes štěstí a teď sám jim vypráví Kuldovy pohádky. Nuž, neukázal básník pokladů dost, jimiž nás obdaruje život? Třebas život prostý, život na chudém, studeném Horácku.
*
Druhá sbírka Karníkova vyšla až 15 let po prvé, jak básník naznačil úvodním veršem:
„Po letech zas loutnu starou zvedám.“
A zas ve své skromnosti přiznává:
„jsa pěvec neznalý a nehodný“.
80 Dalšími pak verši klade vznik knihy do doby,
„když hrdlo sevřeno je smyčkou strachu a nelze žalovat ni nebesům!“
Světové války se básník činně zúčastnil jako lékař. Rozloučiv se s rodinou spěchá za časného jitra májového k nádraží. I tam vidí scény loučení. Naposled pohleděl na rodné Nové Město, věže kostelní, hřbitovní lípy, „kde šeptají nad pradědy“, spatřil ještě z dáli les Ochozu a rodný kraj zmizel jeho zrakům. Básník musí, musí i jiní na místo hromadných poprav. K čemu májová krása přírody, k čemu písně pěvců, ba, k čemu i ta úroda polní! Člověk se nepotěší, smutek opuštěných matek se nezaplaší, ani nesetrou slzy ztrápených nevěst! A přece – kdo tu hrůzu všechnu způsobil? Jen lidé a lidé. „My všichni špatně jsme seli!“ A pěvec ví:
„Hluboko nutno přeorat nelidské úhory niter, má-li se zrodit věčný mír v úsvitu zářivých jiter.“
V daleké cizině krajan je básníku milým druhem, s ním vzpomíná drahého domova. Vyznáváť:
„Snáze se trpělo spolu, když tyranské nutnosti drábi skuli nás v železná, do krve hryzoucí pouta.“
Tak vedlo se našim předkům za dob kruté roboty a pro toho, kdo by se rád ozval, tehdy i nyní zněla jediná rada:
„Tak si vlez, chomoute, na houpačku!
81 Pěvec dumá o hrozné době a ptá se s konejšivou nadějí: Bude ta krvavá seč očistou pro lidstvo, nebude marná? 2. oddíl sbírky se začíná básní erbenovsky krásné formy „Tiší hosté.“ Duchové padlých putují za noci do osiřelých domovů.
Mrak černý lunu pohltil; už přeletěli tři sta mil. Ves rodná když se zjevila, Slyš! – jedenáctá odbila.
Jirka Lukšů je zvědav na své hospodářství, Tomeš nahlédne do okénka dívčina, Jambor spatří zvadlé líce mladé ženy a drobných dětí, jediný synek vdovy mlynářky vidí bdící matičku „zhroucenu v starém lenůšku“ s nebeklíčem na klíně. A ku podivu, všem těmto opuštěným lidičkám se v noci zdálo o milé návštěvě drahých hospodářů, otců i synů. Nadešel rok 1917. I náš básník je pln nadějí, že vejde s českým lidem do země zaslíbené. Celý 3. oddíl této sbírky se ozývá tou nadějí. Válka zavedla pěvce do kraje polského, i vidí, jak bratrský lid trpí liticí válečnou, cítí s ním, ale protiví se mu polský Žid, který lid vyssává. Zde v bratrské zemi polské uloženy jsou kosti tisíců českých vojínů. Básník hovoří s mrtvými:
„Dřímejte zde, hoši, o domově snící, z vašich kostí sémě dračí nevzroste, jen by spadlo bělmo, prozřít zbraňující, to před trůnem soudným, vy, nám vyproste!“
Nezní z těchto slov duše slovansky měkká, pomsty neznající? Karník přilnul k Polákům, jak si už dříve zamiloval ujařmené Slovensko. I sní o statečném českém jinochu, který osvobodí slovenskou 82 děvu, hlídanou divým Šarkanem, aby ji pojal za ženu. Pak bude pro oba kmeny jedno jen, jediné štěstí. Závěrečný 4. cyklus sbírky obsahuje delší píseň „Moravská symfonie“, která dala celé sbírce jméno. Básník pěje o krásách země, o jejím pracovitém lidu, o slavných mužích rodné země a památných jejích místech. Ke každému kraji zahovoří jeho řečí, aby na konec pozdravil kraj rodný, teskné Žďárské hory. Co zachránilo národ v staletých bojích, prozrazuje sovovsky laděná báseň „Pod dubovým stolem“. Po staletí vyrůstal dub, zíral na kruté utrpení našeho lidu. Byv skácen, poskytl dřevo na stůl, který zas staletí sloužil předkům básníkovým. Jako dobří synové vlasti chvěli se o její osud a pěvec je přesvědčen, že tato láska nebyla nadarmo. Z kolika takových rodů je národ? Mnoho vytrpěli naši předkové pro vlast svou drahou a básník je šťasten, že zvěstovat jim může novinu velkou: národ má svobodu, po níž staletí marně toužil. Poslední básní pěvec pozdravuje mateřskou řeč, opovrhovanou, opomíjenou – a zve ji, aby nyní zněla též s nejvyšších míst. Karníkova „Moravská symfonie“ je krásný básnický čin, pěvec vyzpíval v ní svou úzkost z pohnuté doby za mnohé z nás, kteří jsme stejně trpěli, ale svou bolest vyslovit jsme nedovedli. Ano, i forma básní zhutněla, zlahodněla.
*
Šťastně se navrátiv z vojny a shledav ve zdraví všechny své miláčky, básník tráví své „Večery u krbu“. Oslaviv v tichosti své abrahamoviny, pěvec rád s věrnou ženou oživuje sladké vzpomínky, o jejích černých očích už nezpívá, teď dívá se do modrých oči dceřiných, jejíž duši by rád naplnil stejným zápalem vlasteneckým. Dcerušku vidí na louce, jak z pomněnek splétá roztomilý věneček, vidí ji o Božím těle mezi družičkami sypat květní lístky na cestu Spasiteli, vidí ji samu rozkvétat v půvabný květ dívčí krásy a prosí Boha za její štěstí. 83 V cizině často vzpomínal svých dítek, a když se navrátil, zas do světa je musil vyslat, jediné maje přání, aby je ještě sám spatřil jednou v bezpečném přístavu života. Básník cítě, že blíží se podzim jeho života, i přírodu opěvá nejraději v podzimním hávu. Život je drsný, horský kraj básníkův nerozmazluje synů svých, zde
„mozolem si vyplácíme cestu k životu.“
Pěvec však děkuje Bohu za poklidná léta, prohřívaná častěji a častěji vlahým vánkem vzpomínky. Tu spatřiv svůj starý studentský kufr, básník se přenese duchem do bezstarostných dnů studentských, o Štědrém dni vzpomíná druhů svého mládí, s nimiž pěl na kůru a z nichž zbyli už jenom dva. Dnů mladosti nepřivoláš. Básník ví,
neuzřím„neuzřím už tanec vil v šeré lesní houštině. Spatří je zas mladý zrak, mladé srdce najde je – ty už v smutné moudrosti vzdej se navždy naděje!“
Myšlenka na konec života obrací mysl k Bohu. Básník vroucně prosí Pána života i smrti:
„Než přísně zvážíš každou vinu, jíž puklé srdce ztíženo, než vyřkneš ortel zavržení – ó, pozři na tu křehkou hlínu, z níž tělo naše stvořeno!“
2. oddíl, jak moto hlásá, je posvěcen vzpomínce na živé i mrtvé přátele. Pěvec píše „v rýmech pozdravy“ krajanu spřízněnému, básníku 84 P. Křičkovi a sděluje mu, že zabloudil do kraje jeho dětských snů i vzpomínkových veršů. Jindy opět jda lesem básník má přelud, že vidí svého děda, jenž ze záhrobí přišel se podívat, jak vyrostl les, jeho rukou sázený. K. posléze pochoval pod věkovité lípy svého vlastního otce, věře
„však duch se vrátí pod tu střechu, kde lásku tajil přísností, zde znova nám všem pro potěchu ač neviděn se uhostí“.uhostí.“
Krok pěvcův často zamíří na milý hřbitůvek. Básník už se vidí v jeho hlíně a tuší, o čem tu bude jednou s drahými bytostmi sníti. Jak rozepěl se snivý básník v obšírné skladbě „Blednoucí vzpomínky“? Hledě na rodný dům, zapomíná jeho nynějšího vzhledu, myslí si jej tak, jak býval za děda mýdlaře-gardisty z r. 1848; vzpomíná, jak s babičkou za večera putovával k sousedce přes ulici, jak obě ženy probíraly Kosmákovo „Kukátko“ nebo zašlé časy; připomíná si děda tkalce, který si z každého jarmaku nosil domů tlustou kroniku, jak horlivě čítal chudičkou ještě českou literaturu; myslí i na strýce Plachetku, který studenta vítával latinskými drobty, teta pak ctila jej kávou, jakou brodské báby vařit nedovedou.
„Při loučení dvourenčák mi tajně strýc v dlaň vtisk’, věru často jsem tam chodil pro ten mrzký zisk.“
Na konec vzpomněl básník přítele pernikáře, horlivého čtenáře moderní tehdy poesie Vrchlického, jehož verše odříkával hněta perníkové těsto. Když ustal, vytasil se náš básník s plody své mladé Musy a Fidrýšek ho na rozchodu k věrnosti k ní povzbuzoval. – Sbírka se končí nadějně verši epilogu:
85 „Hvězda, jíž náš soumrak se sluncem se loučí, rozhoří se dětem v novou jitřenku!“
*
Čtvrtá básnická sbírka svým názvem „Červená a bílá“ naznačuje, že obraz básníkův dokresluje po stránce vlastenecké. Na vlast K. nikdy nezapomínal, jak jsme často viděli, než poměry v osvobozené vlasti nutkají jej, aby se nad ní ještě více zamýšlel. Básník volá „jako věštec Mickiewicz“ otčinu a přeje si, aby v její náruč opět přivedl národ, z velké části svedený. Je si ovšem vědom, že vlasteneckými verši nepřiláká mnoho posluchačů. Splývaje s duší lípy šumí proti těm, kdo by chtěli podtít její kořeny, sotva se znovu rozpučela. Věrní synové vlasti volají sice plni radosti:
„Ke cti všem, kteří za ni šli mřít: na vlastním budem orat a žít!“
Než řady milovníků vlasti, po 300leté porobě znova oživlé, víc a více řidnou, a básník hledaje oporu modlí se k sv. Václavu, aby chránil dědictví své svaté. Volá ke všem strážným duchům, k duchu Husovu, Komenského i Havlíčkovu, aby zašuměli perutí nad hlavou národa, aby zažehnali bratrovražedné boje, které vždy hubily národ, a posílili jej k zápasu s vnějším nepřítelem, jenž číhá už za humny. Pěvec věří v kouzelnou moc hudby Smetanovy:
„Přijď, Mistře Smetano, na českou zem! Ač zhoubný příboj už nahlodal břehy, Ty vlny utišíš písničkou něhy, srdečnou notou když pohladíš duši, procitne síla, jež prokletí zruší.“
86 Byly doby, kdy jeden zvon celý národ zval k obraně i práci, bohužel, je nyní roztříštěn. Rozbroj, který vládne v národě, v malém už se jeví v každé vsi, kde jenom smrt některého souseda spojí na chvíli všechny obyvatele v jeden pohřební průvod. – Karník, odevždy vroucí ctitel ujařmeného Slovenska, s bolestí vidí pusté vladaření vlastních bratří v sesterské zemi, sotva osvobozené. Básník dále ukazuje na pokrytectví líných trubců, kteří tyjí z pilné práce včeliček volajíce: Práci čest! A jak by zkušenému lékaři unikly stopy hrozného mravního moru, který podrývá kořeny bytí národního! Básník svou myšlenku – v duchu lidové poesie – pěkně vyjádřil baladou o hříšné duši báby andělíčkářky, která stojíc před soudným trůnem Božím dostává přímluvou svaté Panny milost, že se smí vrátit na zemi, aby napravila zlo, které dosud působila. Ale ženy nechtějí nového hlasu jejího slyšet. Je mnoho ještě v národě duchů prozíravých, kteří – jako plavec lodi rozhlodané krysami – vidí hrozící nebezpečí, ale ve své rozpačitosti mlčí, nedůvěřujíce síle vlastních slov, jimiž by národu zavčas zahřměli do duše. A zatím se ujímají v národě nové zhoubné nauky, šířené z východu, ze země, bohužel, slovanské – myšlenky o novém ráji lidstva, které už nebude znáti jednotlivých národů. Básník neustává volati ospalé bratry k ostražitosti, aby vlast, sotva osvobozená, ve jménu nových hesel nebyla znovu vržena v otrocká pouta. Škůdců vlasti je mnoho, jak vtipně vyjadřuje „Zpěv o šesti čertech“. Skrývají své čertovské kopyto na místech, kde bychom jich sotva hledali: v nejvyšších úřadech, v redakcích žurnálů, v škarohlídství mnohých občanů, v řadách vojáků, dělníků i vychovatelů „nadějné“ mládeže. Než byť se i podařilo škůdcům znova zbořit „dům po pradědu“, básník chce vytrvat, třebas na sutinách, a vyznává: „Já opustit ho nedovedu.“ Pěvec náš se na konec omlouvá, že snad vidí poměry ve vlasti příliš černě; považoval však za svou povinnost včas ukázat na zlo, aby nebylo pozdě k jeho nápravě. Pěje zas skromně:
87 Hoden-li„Hoden-li verš chudý hany, aspoň to mi zmírní bol: před věky že husí chřtány zachránily Kapitol.Kapitol.“
*
Nová sbírka „Závětří“ doplní ovšem tu a tam portrét básníkův, který zajisté verši radostnými oslavil svou novou hodnost dědečka, starostlivého prozatím o zdárný tělesný vývoj vnukův. Nemaje ještě nové sbírky v ruce, nerozepisuji se o ní. Ostatně není toho třeba. K čtenáři, který ji zatím obdrží, volám: Vezmi a čti!
*
Obraťme se nyní k prose Karníkově! Karníkova prosa obsahuje vedle delší povídky „Soumrak rodu Jamborova“ (vyšla knižně r. 1921) drobné povídky a vzpomínkové črty, sebrané ve dvě sbírky „Sladké s hořkým“ (1925) a „Listy z kroniky“ (1926). Třebas náměty jejich jsou skoro tytéž jako ve sbírkách básnických, přece vzpomínkové črty svou bezprostředností pěkně zaokrouhlují známý nám už portrét básníkův; stejně činí i povídky těchto sbírek, jež mají většinou reálný podklad, čerpaný z vlastního života nebo z tradic rodových, takže i tu bývá k pravdě přimíšeno jen tolik básně, aby nemohlo býti prstem ukázáno na nedávnou skutečnost. O svých vlastimilovných předcích a hlavně o otci, bodrém a váženém měšťanu novoměstském, a také o svém dětství zpravuje nás K. v črtě „Náš tatínek“; studentských let ztrávených na gymnasiu brněnském a německobrodském dotýká se v několika číslech, na př. ve „Sjezdu“, kde léta ta osvětlena vzájemnými vzpomínkami na schůzce spolužáků, konané ve východočeském městě se starobylými domy malebných barokových štítů 20 let po maturitě. Kdo zná Karníka a jeho vřelý zájem o literaturu domácí i písemnictví slovenské a polské, 88 poučí se v knihách shora jmenovaných o zdroji těchto zájmů. Četl-li 8letý hoch s radostí v modrých sešitcích Besídek malých, měl student štěstí, že působením vlasteneckých profesorů láska k české knize byla v něm utvrzena, takže se potom sám dychtivě obírá novou tehdy poesií Čechovou, Zeyerovou a Vrchlického; u staršího druha spolubydlícího spatřuje po prvé „Slovenské Pohľady“ a noří se v krásy Hviezdoslavovy „Hájnikovy ženy“, zde upoutává ho také „Slovanský sborník“ Edvarda Jelínka a seznamuje s písemnictvím polským.V Praze poslouchá slavné mistry lékařské fakulty K. Maydla a F. Michla (jichž po letechžletech vřele vzpomíná a oceňuje činnost i význam jejich). V době universitních studií, v letech 90. prožívá s přítelem krise, v něž uváděl věřící duše styk s tehdejší positivistickou vědou, oba se pak utvrzují u víře zářným příkladem J. Zeyera a hnutím Katolické moderny. Konečně jako venkovský lékař z úzkého styku s lidem a jeho názory zachycuje drobné anekdoty, veselé i smutné, shrnuté do oddílu „Sladké s hořkým“, s nímž se setkáváme v obou knihách shora jmenovaných. Nezapomeňme ani na domácí prostředí, ve kterém básník vyrůstal a do kterého se nejprve jen občas vracel, aby v něm konečně zase trvale zakotvil. Velmi pěkně je autor vylíčil v některých črtách a drobných povídečkách, ať už šlo o rozsáhlé příbuzenstvo, jehož některé rysy povahové (vlastenectví, zálibu v četbě, lásku ke kraji a rodu v něm od staletí usazenému) shledává K. na sobě, ať o sousedstvo a jeho vzpomínky, slýchané na častých večerních besedách, ať o rodné Nové Město a jeho tradice, z nichž vyrostl umělecký genius sochaře Jana Štursy. Z povídky „Soumrak rodu Jamborova“, nejdelší beletristické práce Karníkovy, ovane vás vůně rodné hroudy. Tragika rodu Jamborova, usedlého v Studnicích u Nového Města, vyrůstá z nenasytné lakoty a chmurné tvrdosti a pýchy posledních tří generací jeho a dovršuje se na Franckovi, který bratra i sestru chce připraviti o dědictví i štěstí. Bratra uklidí s cesty Boží posel, ženicha sestřina zbaví Francek živo- 89 bytí a sestru uvede v šílenství, jímž zachvácena uškrtí jeho vlastní nemluvně. Když pak nelidským zacházením i ženu připravil do hrobu, osaměl, stíhán byl neúrodou, oloupen o hotové peníze a zhynul posléze bídou, hladem a nečistotou. Třebas hrůza námi zachvěje při pohledu na pyšný rod neodvratné záhubě propadající, je nám přece všem milá kniha Karníkova, že první zpodobuje a navždy zachovává mizející již z paměti minulý život našeho kraje novoměstského na Českomoravské vysočině, kouzlí před zrakem naší duše rázovité postavy novoměstských měšťanů a měšťanek, osob, jež jsou staršímu pokolení ještě známy, nebo o nichž slýchalo aspoň od svých otců. Mnohá z těchto figurek zahřívá nás jadrným humorem svých nápadů a místních vtipů. S duší plnou radostí provázíme spisovatele známými místy rodného kraje, k nimž víží se výroční slavnosti lidu jeho (pouť na Zelené hoře nebo „na kostelíčku“). Čtouce knihu Karníkovu hovoříme s otci a dědy svými, hovoříme s duchem rodného kraje a jeho střediska, milého nám Nového Města. Přehlédli-li jsme takto básnická a prosaická díla Karníkova, shledáváme, že K. je romantik, stále zasněný do starších lepších časů svého horáckého kraje – vždyť aspoň kousek jich sám ještě zažil – romantikem je K. svou zálibou v minulosti, ale není fantastou, neboť tvoří na reálném podkladě, z vlastních vzpomínek nebo ze vzpomínek osob blízkých. To je jeho živel nejvlastnější, a čerpá-li z tohoto pramene, vytváří kousky nejumělečtější. Vzpomeňme ještě aspoň „Romanetta J. Sladkého“, jedinečné to písně mládí, lásky a přátelství! Je jisto, že Karník byl horlivým posluchačem svých dědů, stýcůstrýců a babiček, jichž slova svěže podržel v paměti, aby je po letech živě vybavoval. Pro nás, jeho krajany, je cena Karníkových spisů i v tom, že v čas svrchovaný zachytily mnoho z pěkných tradic našeho horáckého městečka a okolí jeho.
*
90 Karník básník i K. prosaik ukázal na četných místech svých děl,* jak lne od studentských dob k Polákům a jak zvláště 4letý pobyt mezi Poláky za války (nejdelší v Bochně v Haliči) utužil jeho lásku k slovanským bratřím na Visle. Opravdový pomník svému polonofilství však postavil knihou „Pod perutí bílého orla“ (1926), jejíž cíl vytkl poslední větou předmluvy: Sbližovati duše obou bratrských národů – to je také jediný účel této knížky. Předmětem prvé, nejdelší studie je humanistický básník, znalý renesanční literatury vlašské i francouzské, ozdoba zlatého věku písemnictví polského, Jan Kochanowski (1530–84), jehož dodnes svěží „Trény“ (žalozpěvy nad smrtí dcerušky Voršilky) vysílá Karník tyto dny v českém rouše na pouť po českých čtenářích (v Ottově Sborníku světové poesie). V 2. článku vyličuje K. svou účast v r. 1917 na národním svátku polském, oslavě konstituce 3. máje, která už před sto lety měla reformovati Polsku na zdravých demokratických základech. Slavnost se začala bohoslužbou a vlasteneckým kázáním, K. vyznává: „Cítím, že po dnešním zážitku, kdy byl jsem účastníkem chrámové slavnosti vpravdě národní, rozumím lépe duši polské, chápu hlouběji sacerdotální intonaci hymnické poesie polských knížat básnických. A jedno je mi zřejmo: nesmírný význam náboženství pro polskou národní myšlenku.“ Dále klaní se K. památce národního hrdiny polského Tadeáše Kosciuszky. V Glossách k „Panu Tadeáši“ rozbírá toto arcidílo polské poesie, aby ukázal českým čtenářům „kus polského života ryzího“ „v podobě nejsympatičtější“. Karník, nepřítel komunismu, je rád, že může připomenout „několik výroků, jimiž komunismus jako nejhorší omyl lidstva odsoudil už velký genius národa polského, Zygmunt Krasiňski“. Stať „Matejko – člověk boží“ je vě-
* Srovnej např. báseň „ V polské vsi“ (Morav. symf., str. 42–43, nebo povídku „Vavřínkův Josef“, kde K. dává novoměstskému rodáku účastnit se polského povstání r. 1863. Také ve „Sjezdu“ ústy prof. Samohrda horuje pro polskou literaturu a velebí „synovský poměr nejjasnějších tvůrčích hlav učené i umělecké Polsky ke katolické církvi a náboženství Kristovu“ (Sladké s hořkým, str. 11).
91 nována malíři a vlastimilu polskému, který ve svých obrazech křísil národu celou jeho minulost a vedl jej k bohabojnosti. Ve chvíli, kdy Poláci v slavném triumfu převáželi mrtvolu Sienkiewiczovu ze Švýcar do Polsky územím našeho státu, vzdává Karník hold tomuto „bojovníku v říši ducha, jemuž náleží velká část zásluhy, že Polska objevuje se opět na jevišti dějin volná a sjednocená“. V posledních dvou statích obírá se K. „tvůrcem národních epopejí“ Vlad. St. Reymontem a sbírkou vlasteneckých statí Stefana Žeromského „Inter arma“, v nichž uložil Ž. svoje cestovní dojmy z plebiscitního území mezi Polskou a Gdanskem. I vidíme, že K. vybral vesměs zářivé zjevy duševní kultury polské, aby je dal svým krajanům za vzor a nadchl pro bratrskou shodu česko-polskou. Dílo „Pod perutí bílého orla“ vzbudilo v Polsku radostný ohlas. Autor jeho byl zajisté potěšen dosti obsáhlou a vřelou kritikou univ. Profesora Marjana Szyjkowského, uveřejněnou v přední vědecké revui „Slavii“, roč.VI., str. 518–19. Takové uznání je nejlepší odměnou jeho snah po přátelství českopolském. Doufejme pevně, že se stejného přijetí dostane i podobnému souboru statí o literatuře slovenské, jenž vyjde co nejdříve s názvem „Duch Slovenska“. Před válkou, v době, kdy zájem o písemnictví bratrské větve slovenské byl dosti nepatrný, plnil už Karník časopisy četnými staťmi, věnovanými především slavné trojici spisovatelské Svetozáru Hurbanu Vajanskému, Hviezdoslavu a Martinu Kukučinovi. Autor pořídil i výbory z děl Sv. Hurbana Vajanského a M. Kukučina ve dvou svazečcích Ottovy Světové knihovny, opatřiv je poučnými předmluvami. I můžeme mu směle přičísti zásluhu, že patří k předním průkopníkům československé vzájemnosti. Velmi četné jsou časopisecké příspěvky Karníkovy, jejichž předmětem vedle literárních zjevů českých, zhusta neprávem zapomínaných, jsou hlavně básníci a spisovatelé slovenští a polští, starší i novější. Jmenuji jen některé časopisy a noviny, jejichž sloupce K. po dlouhá léta už vyplňuje: Lidové noviny, Národní listy, Národní politika,
92 Osvěta, Zlatá Praha, Lumír, Zvon, Máj, Lípa, Čes. revue, Cesta, Pramen, Turist. obzor; – z katolických Lidové listy, Nový život, Obrázková revue, Vlast, Meditace, Archa, Náš domov, Rodinný obzor a j.
*
Shrneme-li literární činnost Karníkovu, vidíme, že K. je zjev, jehož nelze pominouti mlčením. Jeho význam bych shledával jednak v oživení tradic rodného Horácka, jednak ve snahách a práci pro slovenskočeskou a polskočeskou vzájemnost. Končím upřímným přáním, aby mu bylo možno v těchto oborech ještě mnoho a mnoho vykonati. Staň se!
F. S. Horák.
[93] JAN KARNÍK (MUDr. Josef Svítil) narozen 16. srpna 1870 v Nov. Městě na Mor. Studoval na gymnasiu v Brně a v Německém Brodě, na universitě v Praze, částečné i ve Vídni. Promován v Praze. Od r. 1899 obvodním lékařem ve Vel. Opatovicích u Jevíčka, od r. 1906 ve svém rodišti. Světovou válku prožil v Polsku.
Bibliografie:
Chudobná žeň, verše, vydal Nový život v Prostějově r. 1904. Moravská symfonie a jiné básně, vydal Obzor v Přerově r. 1919. Soumrak rodu Jamborova, kronika, vydal J. Khun v Nov. Městě na Mor. r. 1921. Večery u krbu, verše, vydal týž r. 1922. Červená a bílá, verše, vydal týž r. 1923. Sladké s hořkým, prósa, vydala Občanská tiskárna v Brně r. 1925. Pod perutí bílého orla, črty polské, vydal R. Promberger v Olomouci 1926. Listy z kroniky, prósa, vydal J. Khun v N. Městě na Mor. r. 1926. Závětří, vydala Družina literární a umělecká v Olomouci r. 1928.
Přeložil:
J. Kochanowského Trény a frašky, vyšlo ve Sborníku světové poesie u Otty v Praze r. 1928. Úvodem a slovníčkem opatřil tyto svazky Světové knihovny: Herodes a jiné básně od Svět. Hurbana Vajanského. Dvě povídky ze Slovenska od M. Kukučina. K vydání připraveno: Duch Slovenska, vyjde na podzim u Prombergra v Olomouci.
[94] OBSAH
Prolog5
I
Černá hodinka9 Jarní zpěv mrtvému hospodáři11 Před dům rodnýrodný...13 Intimní sloky pro mou dcerušku I–IV15 Dědkovy rýmy I–V19
II
Adagio27 Marnosti28 Zpěv červencové noci30 Intermezzo32 Podzim v duši I–V33 Po noční jízdě38 V těžké chvíli I–III40 Život mluví43 V knihovně44 Pallida mors45 Návštěva mrtvým46 Radovanovi na hrobeček48 Příteli A. N.49
[95] III
V den výroční53 Otec a syn56 Romance z pouti60 Romance o duši Jakuba J. Ryby66 Noc na Harusovci69 Rychtář a smrt74 Epilog77 Jan Karník79
[96] Vydala Družina literární a umělecká v Olomouci jako II. podíl svých knih na rok 1928. Vytiskly Lidové závody tiskařské a nakladatelské, spol. s r. o. v Olomouci L. P. 1928
E: ts; 2007 [97]