ROMANCE O DUŠI JAKUBA JANA RYBY
Jaroslavu Křičkovi
Ryba z Rožmitálu, duše ubitá,
před nejvyšším Soudcem dnes se ocitá.
Dobrý musicus i školmistr ač dbalý –
panští biřici přec jako zvěř ho štvali.
Když si žíly proťal rukou šílenou,
slavné Requiem mu nezpívali kněží,
hrany ani prepuls nezalkaly s věží,
tělo pohřbili v zem neposvěcenou.
A teď jeho duše pod břemenem vin
před trůnem se chvěje, s něhož Boží Syn
vyřkne ortel soudu, ortel nevývratný.
V úzkostech se svíjí Jakubův stín matný,
neboť věčných temnot kníže údělné
žhoucím chřtánem volá: Pro smrt v zoufalosti
moji drábi budou škvařiti tvé kosti,
už se otvírají brány pekelné!
Před stolicí soudnou přísné váhy viz,
kde se cení zlato, ničemný též kyz.
Hle, už rarach metá v misku, u níž dřepí,
vášní těžká pouta, marnivosti střepy,
miska ke dnu padá – běda Jakubu!
Druhá miska prázdná ve výši se třepe –
kde jsou dobrých skutků perly velkolepé,
jež by zažehnati mohly záhubu?
K váze, která zjeví, čím kdo křiv či práv,
v tmavé říze kráčí biskup Blahoslav.
66
Z jeho ruky druhdy první kniha vzkvetla,
z které mládež zákon harmonie četla,
proto souzenému chce být přímluvčím.
Souhlasný spis Rybův klade v zásluh misku –
proti hříchů tíži ještě málo zisku!
Už v té sázce bude satan rozhodčím!
Slyš, tu v bědné duše zkormoucený ston –
jak když struny ladí – „A“ se ozval tón.
V paruce pak bílé, partituru v ruce,
k osudí se blíží a not svitek prudce
v lehkou misku klade Amadeův zjev.
Rarach vztekem v srsti drápem hřebelcuje,
neboť miska klesla a výš netancuje –
marně dýmal oheň novou pod pánev?
Vtom již Mozart s pultu zvedá taktovku.
Před ním pozouny zříš, housle, křídlovku,
basa s tympany kdes vzadu za diškanty –
má tu maestro věru dobré muzikanty,
co kdy v Čechách hudlo, je tu v sboru vše.
Kynul – Ke Kyrie duet počíná se
a dál flétnou jásá, hromží v kontrabase
od Jakuba Ryby pastorální mše.
Krásenky tu z kůrů českých městeček,
v polizonu kantor, trouse šňupeček,
s chasou učitelských v melodii vroucí
hudou věčnou slávu Lásce všemohoucí.
Přidružil se jasný chorus Cherubů –
a už vše, co hraje u betlémské stáje,
67
za dušičku prosí, která souzena je:
Věčné světlo, Pane, mistru Jakubu!
Před nebeským Soudcem mizí božský nach,
dítětem se znova vidí v jesličkách.
Sladká máti zase na klíně Ho chová,
hlavičku mu hladí ruka Pěstounova,
pastýř k němu přived drobné nezbedy.
Ó, ta dětská radost všecku slávu předčí,
pro niž Serafové kolem v hrůze klečí –
a tu radost slyší z české koledy!
Zato rarach mrzut k peklu klopýtá,
v muzice se tratí cvakot kopyta.
Mistr tónů Ryba však se vzpřímil jaře,
vida milost zářit Spasiteli s tváře
pro dílo, jež květem jeho ducha je.
Čtyři soli právě Benedictus pějí...
Když pak zpěv i hudba zvučí nejskvěleji,
skladatele anděl vede do Ráje.
68