INTIMNÍ SLOKY PRO MOU DCERUŠKU
I
Marno našich kroků chvat
chtěl by tvým se vyrovnat,
novou stezkou do neznáma
když chceš putovat.
Jako cetka s pozlátky
ztracen je čas přesladký,
kdy tě ve sny kolébaly
maminčiny pohádky.
Teď však, drahý kvítku náš,
s očí už nám unikáš,
do pohádky nejkrásnější
dveře odmykáš.
Kéž v ní nebe bez mraků,
zlaté zámky bez draků,
a tvůj rytíř ať má hvězdu
čistém ve znaku!
Bys jak růže spanilá
výsluním se rozvila –
a pak tichou písní krbu
pohádka se končila...
15
II
V podkroví, kde různé veteše krám,
myšky kde špýchary mají,
náhle jak vkročil bych v přitmělý chrám,
stanu a dech se mi tají.
Šípková Růženka? Princezen řad?
V pavučin zakletí dřímou?
Ach – jenom dětských panenek sklad,
sklíčených nudou a zimou.
Kde vaše sláva, kde blahý čas,
kde dětství úsměv je sladký,
když moje dceruška chovala vás
a v pestré strojila šatky!
Života nová na rozcestí
když potom mířila chutě,
vycpané panny, let dětských štěstí,
na půdu vynesla krutě.
Zřím v zraky skleněné, pohladím vlas
a dojat vidinou, plaše,
do oušek šeptám: vyčkejte čas,
snad přijde hodina vaše.
Snad, kdo vás vynesl, snese vás zas,
opráší vás rukou vlastní,
v růžové prstíky položí vás –
a všichni budete šťastní...
16
III
Tři duté krychle z křehké cihly,
šest oken v mumraj ulice –
ó, jak mi oči vlahou zjihly,
cit srdcem zachvěl nevystihlý,
když vkročil jsem v ty světnice!
Zde nový krb se chvatně chystá,
dramatu nové jeviště.
Mé dítě, Rusalka má čistá
sem s ostychem jak v svatá místa
roznítit přijde ohniště.
A bolesti trn tajně bodne,
co stojím cizí pod střechou:
Osiří v dáli hnízdo rodné,
kde ty, mé dítě lásky hodné,
jsi byla dnů mých útěchou!
Ó nadpozemské, jasné síly,
v jichž rukou sudby vřeteno,
zde rozekleňte štít svůj bílý,
by dravé vichry nezbortily,
co tklivou něhou stmeleno!
17
IV
Slunečko, v milosti vladařské
smiluj se nad horským krajem,
napolo zmrzlí prosíme
o trochu vřelejší zájem.
Dýchni mu na žebra studená,
ohřej krev ztuhlému spáči,
ať jako Šípková Růženka
ze sna se probudit ráčí!
Uvolni spoutané prameny
a stříbrem kaž rozzvučeti
skřivanu modrý zvon oblohy –
až naše přijedou děti.
Proto tě vzývám, Jasnosti,
nakloň k nám svou zlatou hlavu,
by mohl domov uvítat
děti mé v slavnostním hávu.
Ať zmizí s posledním rampouchem
Morany dotěrní skřeti,
by zmladla Země-babička,
pro velkonoční vajíčka
až naše pojedou děti.
18