EPILOG

EPILOG
Když se soumrak sklonil na dne vřavu klamnou, přišels, brachu milý, na besedu za mnou. Spolu od bran ráje šli jsme v žhavé muky... Při loučení hřeje bratrské stisk ruky. [77] JAN KARNÍK
O životě a smýšlení Karníkově nejlépe nás poučí jeho sbírky básnické: „Chudobná žen“ (1904), „Moravská symfonie a jiné básně“ (1919), „Večery u krbu“ (1922), „Červená a bílá“ (1923) a „Závětří“ (1928). Své první sbírce básnické dal Jan Karník (dr. Josef Svítil, lékař v Novém Městě na Moravě) skromný název „Chudobná žeň“ a ještě v „Lyrikově povzdechu“, předposlední básni téže sbírky, prosí skromný básník dobré Musy za odpuštěni, že se vloudil do jejich sadů. Čtenář toužící po tom, aby byl oslněn neobvyklými motivy a nádherou básnické formy, snad by opravdu shledal ve sbírce „chudobnou žeň“. Než máme-li oči otevřeny pro opravdové poklady života, najdeme jich v knize dost a dost. Kolikrát dal nám básník nahlédnouti v ráj dětských radostí, jež poznal poslouchaje s napětím, jak děd předčítá v čeledníku Kuldovy pohádky, kdy nevinný hošík probíhal se bezstarostně po dvoře otcovského domu, kdy naslouchal teskné písni bábině třebas jí ještě nerozuměl – později pak, kdy sám nořil chtivé zraky do tklivých knížek Benešových! Kolikrát po letech vzpomínkou zaletěl do krásné mladosti, do dob studentských,
„kdy na sázavských březích duše snila.“
Když pak věda lékařská básníka připoutala k Praze, jak blažen býval vědomím, že se černooká děva jeho tmavých kadeří dívá v českou stranu a také vzpomíná! Básník měl ještě jiného anděla strážného:
„A oči mé matky! V těch zvadlých, podzimních sadech pláč zdrojů léčivých večerem vlahým se chví, z těch zahrad v mou duši van líbezný zadech’, když výhružně bušilo na brány mé – Zoufalství.“
79 Pak musel pěvec náš „na robotu“. Bylo veta po bezstarostném mládí. Básník-lékař stojí stále u zdrojů i konců života. Vidí bídu dělníkovu, který je otrokem stroje, jsa po celý život k němu připoután; cítí s chudým tkalcem, otcem rodiny, bídou a nemocí zkrušené:
„V komůrce vlhké světlo bliká plaše a teskně líbe dětských čtvero hlav – ten tkadlec jak by tkal jen na rubáše, tak smutnou, smutnou notou rachotí mu stav!“
Kolikrát byl básník svědkem posledního loučení hospodářova s rodinou, rodičů s umírajícím dítětem, dětí s matičkou, jež u trůnu Božího bude za ně orodovat. Pěvec je i k sobě upřímný, a cítí-li vinu, ví dobře, kde hledat léku. Jistě vidí i vady drobného našeho lidu, který se celý den dře, aby večer utápěl poslední groš v bídné krčmě. Než tento lid je ujařmen a v básníku bije vřelé srdce české, aby dovedl zvážit okovy jeho a včas varoval před lstivým vrahem. Šťastný pěvec zpívá o věrné ženě, o dětech, vyprošuje jim z nebes štěstí a teď sám jim vypráví Kuldovy pohádky. Nuž, neukázal básník pokladů dost, jimiž nás obdaruje život? Třebas život prostý, život na chudém, studeném Horácku.
*
Druhá sbírka Karníkova vyšla až 15 let po prvé, jak básník naznačil úvodním veršem:
„Po letech zas loutnu starou zvedám.“
A zas ve své skromnosti přiznává:
„jsa pěvec neznalý a nehodný“.
80 Dalšími pak verši klade vznik knihy do doby,
„když hrdlo sevřeno je smyčkou strachu a nelze žalovat ni nebesům!“
Světové války se básník činně zúčastnil jako lékař. Rozloučiv se s rodinou spěchá za časného jitra májového k nádraží. I tam vidí scény loučení. Naposled pohleděl na rodné Nové Město, věže kostelní, hřbitovní lípy, „kde šeptají nad pradědy“, spatřil ještě z dáli les Ochozu a rodný kraj zmizel jeho zrakům. Básník musí, musí i jiní na místo hromadných poprav. K čemu májová krása přírody, k čemu písně pěvců, ba, k čemu i ta úroda polní! Člověk se nepotěší, smutek opuštěných matek se nezaplaší, ani nesetrou slzy ztrápených nevěst! A přece – kdo tu hrůzu všechnu způsobil? Jen lidé a lidé. „My všichni špatně jsme seli!“ A pěvec ví:
„Hluboko nutno přeorat nelidské úhory niter, má-li se zrodit věčný mír v úsvitu zářivých jiter.“
V daleké cizině krajan je básníku milým druhem, s ním vzpomíná drahého domova. Vyznáváť:
„Snáze se trpělo spolu, když tyranské nutnosti drábi skuli nás v železná, do krve hryzoucí pouta.“
Tak vedlo se našim předkům za dob kruté roboty a pro toho, kdo by se rád ozval, tehdy i nyní zněla jediná rada:
„Tak si vlez, chomoute, na houpačku!
81 Pěvec dumá o hrozné době a ptá se s konejšivou nadějí: Bude ta krvavá seč očistou pro lidstvo, nebude marná? 2. oddíl sbírky se začíná básní erbenovsky krásné formy „Tiší hosté.“ Duchové padlých putují za noci do osiřelých domovů.
Mrak černý lunu pohltil; už přeletěli tři sta mil. Ves rodná když se zjevila, Slyš! – jedenáctá odbila.
Jirka Lukšů je zvědav na své hospodářství, Tomeš nahlédne do okénka dívčina, Jambor spatří zvadlé líce mladé ženy a drobných dětí, jediný synek vdovy mlynářky vidí bdící matičku „zhroucenu v starém lenůšku“ s nebeklíčem na klíně. A ku podivu, všem těmto opuštěným lidičkám se v noci zdálo o milé návštěvě drahých hospodářů, otců i synů. Nadešel rok 1917. I náš básník je pln nadějí, že vejde s českým lidem do země zaslíbené. Celý 3. oddíl této sbírky se ozývá tou nadějí. Válka zavedla pěvce do kraje polského, i vidí, jak bratrský lid trpí liticí válečnou, cítí s ním, ale protiví se mu polský Žid, který lid vyssává. Zde v bratrské zemi polské uloženy jsou kosti tisíců českých vojínů. Básník hovoří s mrtvými:
„Dřímejte zde, hoši, o domově snící, z vašich kostí sémě dračí nevzroste, jen by spadlo bělmo, prozřít zbraňující, to před trůnem soudným, vy, nám vyproste!“
Nezní z těchto slov duše slovansky měkká, pomsty neznající? Karník přilnul k Polákům, jak si už dříve zamiloval ujařmené Slovensko. I sní o statečném českém jinochu, který osvobodí slovenskou 82 děvu, hlídanou divým Šarkanem, aby ji pojal za ženu. Pak bude pro oba kmeny jedno jen, jediné štěstí. Závěrečný 4. cyklus sbírky obsahuje delší píseň „Moravská symfonie“, která dala celé sbírce jméno. Básník pěje o krásách země, o jejím pracovitém lidu, o slavných mužích rodné země a památných jejích místech. Ke každému kraji zahovoří jeho řečí, aby na konec pozdravil kraj rodný, teskné Žďárské hory. Co zachránilo národ v staletých bojích, prozrazuje sovovsky laděná báseň „Pod dubovým stolem“. Po staletí vyrůstal dub, zíral na kruté utrpení našeho lidu. Byv skácen, poskytl dřevo na stůl, který zas staletí sloužil předkům básníkovým. Jako dobří synové vlasti chvěli se o její osud a pěvec je přesvědčen, že tato láska nebyla nadarmo. Z kolika takových rodů je národ? Mnoho vytrpěli naši předkové pro vlast svou drahou a básník je šťasten, že zvěstovat jim může novinu velkou: národ má svobodu, po níž staletí marně toužil. Poslední básní pěvec pozdravuje mateřskou řeč, opovrhovanou, opomíjenou – a zve ji, aby nyní zněla též s nejvyšších míst. Karníkova „Moravská symfonie“ je krásný básnický čin, pěvec vyzpíval v ní svou úzkost z pohnuté doby za mnohé z nás, kteří jsme stejně trpěli, ale svou bolest vyslovit jsme nedovedli. Ano, i forma básní zhutněla, zlahodněla.
*
Šťastně se navrátiv z vojny a shledav ve zdraví všechny své miláčky, básník tráví své „Večery u krbu“. Oslaviv v tichosti své abrahamoviny, pěvec rád s věrnou ženou oživuje sladké vzpomínky, o jejích černých očích už nezpívá, teď dívá se do modrých oči dceřiných, jejíž duši by rád naplnil stejným zápalem vlasteneckým. Dcerušku vidí na louce, jak z pomněnek splétá roztomilý věneček, vidí ji o Božím těle mezi družičkami sypat květní lístky na cestu Spasiteli, vidí ji samu rozkvétat v půvabný květ dívčí krásy a prosí Boha za její štěstí. 83 V cizině často vzpomínal svých dítek, a když se navrátil, zas do světa je musil vyslat, jediné maje přání, aby je ještě sám spatřil jednou v bezpečném přístavu života. Básník cítě, že blíží se podzim jeho života, i přírodu opěvá nejraději v podzimním hávu. Život je drsný, horský kraj básníkův nerozmazluje synů svých, zde
„mozolem si vyplácíme cestu k životu.“
Pěvec však děkuje Bohu za poklidná léta, prohřívaná častěji a častěji vlahým vánkem vzpomínky. Tu spatřiv svůj starý studentský kufr, básník se přenese duchem do bezstarostných dnů studentských, o Štědrém dni vzpomíná druhů svého mládí, s nimiž pěl na kůru a z nichž zbyli už jenom dva. Dnů mladosti nepřivoláš. Básník ví,
neuzřím„neuzřím už tanec vil v šeré lesní houštině. Spatří je zas mladý zrak, mladé srdce najde je – ty už v smutné moudrosti vzdej se navždy naděje!“
Myšlenka na konec života obrací mysl k Bohu. Básník vroucně prosí Pána života i smrti:
„Než přísně zvážíš každou vinu, jíž puklé srdce ztíženo, než vyřkneš ortel zavržení – ó, pozři na tu křehkou hlínu, z níž tělo naše stvořeno!“
2. oddíl, jak moto hlásá, je posvěcen vzpomínce na živé i mrtvé přátele. Pěvec píše „v rýmech pozdravy“ krajanu spřízněnému, básníku 84 P. Křičkovi a sděluje mu, že zabloudil do kraje jeho dětských snů i vzpomínkových veršů. Jindy opět jda lesem básník má přelud, že vidí svého děda, jenž ze záhrobí přišel se podívat, jak vyrostl les, jeho rukou sázený. K. posléze pochoval pod věkovité lípy svého vlastního otce, věře
„však duch se vrátí pod tu střechu, kde lásku tajil přísností, zde znova nám všem pro potěchu ač neviděn se uhostí“.uhostí.“
Krok pěvcův často zamíří na milý hřbitůvek. Básník už se vidí v jeho hlíně a tuší, o čem tu bude jednou s drahými bytostmi sníti. Jak rozepěl se snivý básník v obšírné skladbě „Blednoucí vzpomínky“? Hledě na rodný dům, zapomíná jeho nynějšího vzhledu, myslí si jej tak, jak býval za děda mýdlaře-gardisty z r. 1848; vzpomíná, jak s babičkou za večera putovával k sousedce přes ulici, jak obě ženy probíraly Kosmákovo „Kukátko“ nebo zašlé časy; připomíná si děda tkalce, který si z každého jarmaku nosil domů tlustou kroniku, jak horlivě čítal chudičkou ještě českou literaturu; myslí i na strýce Plachetku, který studenta vítával latinskými drobty, teta pak ctila jej kávou, jakou brodské báby vařit nedovedou.
„Při loučení dvourenčák mi tajně strýc v dlaň vtisk’, věru často jsem tam chodil pro ten mrzký zisk.“
Na konec vzpomněl básník přítele pernikáře, horlivého čtenáře moderní tehdy poesie Vrchlického, jehož verše odříkával hněta perníkové těsto. Když ustal, vytasil se náš básník s plody své mladé Musy a Fidrýšek ho na rozchodu k věrnosti k ní povzbuzoval. – Sbírka se končí nadějně verši epilogu:
85 „Hvězda, jíž náš soumrak se sluncem se loučí, rozhoří se dětem v novou jitřenku!“
*
Čtvrtá básnická sbírka svým názvem „Červená a bílá“ naznačuje, že obraz básníkův dokresluje po stránce vlastenecké. Na vlast K. nikdy nezapomínal, jak jsme často viděli, než poměry v osvobozené vlasti nutkají jej, aby se nad ní ještě více zamýšlel. Básník volá „jako věštec Mickiewicz“ otčinu a přeje si, aby v její náruč opět přivedl národ, z velké části svedený. Je si ovšem vědom, že vlasteneckými verši nepřiláká mnoho posluchačů. Splývaje s duší lípy šumí proti těm, kdo by chtěli podtít její kořeny, sotva se znovu rozpučela. Věrní synové vlasti volají sice plni radosti:
„Ke cti všem, kteří za ni šli mřít: na vlastním budem orat a žít!“
Než řady milovníků vlasti, po 300leté porobě znova oživlé, víc a více řidnou, a básník hledaje oporu modlí se k sv. Václavu, aby chránil dědictví své svaté. Volá ke všem strážným duchům, k duchu Husovu, Komenského i Havlíčkovu, aby zašuměli perutí nad hlavou národa, aby zažehnali bratrovražedné boje, které vždy hubily národ, a posílili jej k zápasu s vnějším nepřítelem, jenž číhá už za humny. Pěvec věří v kouzelnou moc hudby Smetanovy:
„Přijď, Mistře Smetano, na českou zem! Ač zhoubný příboj už nahlodal břehy, Ty vlny utišíš písničkou něhy, srdečnou notou když pohladíš duši, procitne síla, jež prokletí zruší.“
86 Byly doby, kdy jeden zvon celý národ zval k obraně i práci, bohužel, je nyní roztříštěn. Rozbroj, který vládne v národě, v malém už se jeví v každé vsi, kde jenom smrt některého souseda spojí na chvíli všechny obyvatele v jeden pohřební průvod. – Karník, odevždy vroucí ctitel ujařmeného Slovenska, s bolestí vidí pusté vladaření vlastních bratří v sesterské zemi, sotva osvobozené. Básník dále ukazuje na pokrytectví líných trubců, kteří tyjí z pilné práce včeliček volajíce: Práci čest! A jak by zkušenému lékaři unikly stopy hrozného mravního moru, který podrývá kořeny bytí národního! Básník svou myšlenku – v duchu lidové poesie – pěkně vyjádřil baladou o hříšné duši báby andělíčkářky, která stojíc před soudným trůnem Božím dostává přímluvou svaté Panny milost, že se smí vrátit na zemi, aby napravila zlo, které dosud působila. Ale ženy nechtějí nového hlasu jejího slyšet. Je mnoho ještě v národě duchů prozíravých, kteří – jako plavec lodi rozhlodané krysami – vidí hrozící nebezpečí, ale ve své rozpačitosti mlčí, nedůvěřujíce síle vlastních slov, jimiž by národu zavčas zahřměli do duše. A zatím se ujímají v národě nové zhoubné nauky, šířené z východu, ze země, bohužel, slovanské – myšlenky o novém ráji lidstva, které už nebude znáti jednotlivých národů. Básník neustává volati ospalé bratry k ostražitosti, aby vlast, sotva osvobozená, ve jménu nových hesel nebyla znovu vržena v otrocká pouta. Škůdců vlasti je mnoho, jak vtipně vyjadřuje „Zpěv o šesti čertech“. Skrývají své čertovské kopyto na místech, kde bychom jich sotva hledali: v nejvyšších úřadech, v redakcích žurnálů, v škarohlídství mnohých občanů, v řadách vojáků, dělníků i vychovatelů „nadějné“ mládeže. Než byť se i podařilo škůdcům znova zbořit „dům po pradědu“, básník chce vytrvat, třebas na sutinách, a vyznává: „Já opustit ho nedovedu.“ Pěvec náš se na konec omlouvá, že snad vidí poměry ve vlasti příliš černě; považoval však za svou povinnost včas ukázat na zlo, aby nebylo pozdě k jeho nápravě. Pěje zas skromně:
87 Hoden-li„Hoden-li verš chudý hany, aspoň to mi zmírní bol: před věky že husí chřtány zachránily Kapitol.Kapitol.“
*
Nová sbírka „Závětří“ doplní ovšem tu a tam portrét básníkův, který zajisté verši radostnými oslavil svou novou hodnost dědečka, starostlivého prozatím o zdárný tělesný vývoj vnukův. Nemaje ještě nové sbírky v ruce, nerozepisuji se o ní. Ostatně není toho třeba. K čtenáři, který ji zatím obdrží, volám: Vezmi a čti!
*
Obraťme se nyní k prose Karníkově! Karníkova prosa obsahuje vedle delší povídky „Soumrak rodu Jamborova“ (vyšla knižně r. 1921) drobné povídky a vzpomínkové črty, sebrané ve dvě sbírky „Sladké s hořkým“ (1925) a „Listy z kroniky“ (1926). Třebas náměty jejich jsou skoro tytéž jako ve sbírkách básnických, přece vzpomínkové črty svou bezprostředností pěkně zaokrouhlují známý nám už portrét básníkův; stejně činí i povídky těchto sbírek, jež mají většinou reálný podklad, čerpaný z vlastního života nebo z tradic rodových, takže i tu bývá k pravdě přimíšeno jen tolik básně, aby nemohlo býti prstem ukázáno na nedávnou skutečnost. O svých vlastimilovných předcích a hlavně o otci, bodrém a váženém měšťanu novoměstském, a také o svém dětství zpravuje nás K. v črtě „Náš tatínek“; studentských let ztrávených na gymnasiu brněnském a německobrodském dotýká se v několika číslech, na př. ve „Sjezdu“, kde léta ta osvětlena vzájemnými vzpomínkami na schůzce spolužáků, konané ve východočeském městě se starobylými domy malebných barokových štítů 20 let po maturitě. Kdo zná Karníka a jeho vřelý zájem o literaturu domácí i písemnictví slovenské a polské, 88 poučí se v knihách shora jmenovaných o zdroji těchto zájmů. Četl-li 8letý hoch s radostí v modrých sešitcích Besídek malých, měl student štěstí, že působením vlasteneckých profesorů láska k české knize byla v něm utvrzena, takže se potom sám dychtivě obírá novou tehdy poesií Čechovou, Zeyerovou a Vrchlického; u staršího druha spolubydlícího spatřuje po prvé „Slovenské Pohľady“ a noří se v krásy Hviezdoslavovy „Hájnikovy ženy“, zde upoutává ho také „Slovanský sborník“ Edvarda Jelínka a seznamuje s písemnictvím polským.V Praze poslouchá slavné mistry lékařské fakulty K. Maydla a F. Michla (jichž po letechžletech vřele vzpomíná a oceňuje činnost i význam jejich). V době universitních studií, v letech 90. prožívá s přítelem krise, v něž uváděl věřící duše styk s tehdejší positivistickou vědou, oba se pak utvrzují u víře zářným příkladem J. Zeyera a hnutím Katolické moderny. Konečně jako venkovský lékař z úzkého styku s lidem a jeho názory zachycuje drobné anekdoty, veselé i smutné, shrnuté do oddílu „Sladké s hořkým“, s nímž se setkáváme v obou knihách shora jmenovaných. Nezapomeňme ani na domácí prostředí, ve kterém básník vyrůstal a do kterého se nejprve jen občas vracel, aby v něm konečně zase trvale zakotvil. Velmi pěkně je autor vylíčil v některých črtách a drobných povídečkách, ať už šlo o rozsáhlé příbuzenstvo, jehož některé rysy povahové (vlastenectví, zálibu v četbě, lásku ke kraji a rodu v něm od staletí usazenému) shledává K. na sobě, ať o sousedstvo a jeho vzpomínky, slýchané na častých večerních besedách, ať o rodné Nové Město a jeho tradice, z nichž vyrostl umělecký genius sochaře Jana Štursy. Z povídky „Soumrak rodu Jamborova“, nejdelší beletristické práce Karníkovy, ovane vás vůně rodné hroudy. Tragika rodu Jamborova, usedlého v Studnicích u Nového Města, vyrůstá z nenasytné lakoty a chmurné tvrdosti a pýchy posledních tří generací jeho a dovršuje se na Franckovi, který bratra i sestru chce připraviti o dědictví i štěstí. Bratra uklidí s cesty Boží posel, ženicha sestřina zbaví Francek živo- 89 bytí a sestru uvede v šílenství, jímž zachvácena uškrtí jeho vlastní nemluvně. Když pak nelidským zacházením i ženu připravil do hrobu, osaměl, stíhán byl neúrodou, oloupen o hotové peníze a zhynul posléze bídou, hladem a nečistotou. Třebas hrůza námi zachvěje při pohledu na pyšný rod neodvratné záhubě propadající, je nám přece všem milá kniha Karníkova, že první zpodobuje a navždy zachovává mizející již z paměti minulý život našeho kraje novoměstského na Českomoravské vysočině, kouzlí před zrakem naší duše rázovité postavy novoměstských měšťanů a měšťanek, osob, jež jsou staršímu pokolení ještě známy, nebo o nichž slýchalo aspoň od svých otců. Mnohá z těchto figurek zahřívá nás jadrným humorem svých nápadů a místních vtipů. S duší plnou radostí provázíme spisovatele známými místy rodného kraje, k nimž víží se výroční slavnosti lidu jeho (pouť na Zelené hoře nebo „na kostelíčku“). Čtouce knihu Karníkovu hovoříme s otci a dědy svými, hovoříme s duchem rodného kraje a jeho střediska, milého nám Nového Města. Přehlédli-li jsme takto básnická a prosaická díla Karníkova, shledáváme, že K. je romantik, stále zasněný do starších lepších časů svého horáckého kraje – vždyť aspoň kousek jich sám ještě zažil – romantikem je K. svou zálibou v minulosti, ale není fantastou, neboť tvoří na reálném podkladě, z vlastních vzpomínek nebo ze vzpomínek osob blízkých. To je jeho živel nejvlastnější, a čerpá-li z tohoto pramene, vytváří kousky nejumělečtější. Vzpomeňme ještě aspoň „Romanetta J. Sladkého“, jedinečné to písně mládí, lásky a přátelství! Je jisto, že Karník byl horlivým posluchačem svých dědů, stýcůstrýců a babiček, jichž slova svěže podržel v paměti, aby je po letech živě vybavoval. Pro nás, jeho krajany, je cena Karníkových spisů i v tom, že v čas svrchovaný zachytily mnoho z pěkných tradic našeho horáckého městečka a okolí jeho.
*
90 Karník básník i K. prosaik ukázal na četných místech svých děl,* jak lne od studentských dob k Polákům a jak zvláště 4letý pobyt mezi Poláky za války (nejdelší v Bochně v Haliči) utužil jeho lásku k slovanským bratřím na Visle. Opravdový pomník svému polonofilství však postavil knihou „Pod perutí bílého orla“ (1926), jejíž cíl vytkl poslední větou předmluvy: Sbližovati duše obou bratrských národů – to je také jediný účel této knížky. Předmětem prvé, nejdelší studie je humanistický básník, znalý renesanční literatury vlašské i francouzské, ozdoba zlatého věku písemnictví polského, Jan Kochanowski (1530–84), jehož dodnes svěží „Trény“ (žalozpěvy nad smrtí dcerušky Voršilky) vysílá Karník tyto dny v českém rouše na pouť po českých čtenářích (v Ottově Sborníku světové poesie). V 2. článku vyličuje K. svou účast v r. 1917 na národním svátku polském, oslavě konstituce 3. máje, která už před sto lety měla reformovati Polsku na zdravých demokratických základech. Slavnost se začala bohoslužbou a vlasteneckým kázáním, K. vyznává: „Cítím, že po dnešním zážitku, kdy byl jsem účastníkem chrámové slavnosti vpravdě národní, rozumím lépe duši polské, chápu hlouběji sacerdotální intonaci hymnické poesie polských knížat básnických. A jedno je mi zřejmo: nesmírný význam náboženství pro polskou národní myšlenku.“ Dále klaní se K. památce národního hrdiny polského Tadeáše Kosciuszky. V Glossách k „Panu Tadeáši“ rozbírá toto arcidílo polské poesie, aby ukázal českým čtenářům „kus polského života ryzího“ „v podobě nejsympatičtější“. Karník, nepřítel komunismu, je rád, že může připomenout „několik výroků, jimiž komunismus jako nejhorší omyl lidstva odsoudil už velký genius národa polského, Zygmunt Krasiňski“. Stať „Matejko – člověk boží“ je vě-
* Srovnej např. báseň „ V polské vsi“ (Morav. symf., str. 42–43, nebo povídku „Vavřínkův Josef“, kde K. dává novoměstskému rodáku účastnit se polského povstání r. 1863. Také ve „Sjezdu“ ústy prof. Samohrda horuje pro polskou literaturu a velebí „synovský poměr nejjasnějších tvůrčích hlav učené i umělecké Polsky ke katolické církvi a náboženství Kristovu“ (Sladké s hořkým, str. 11).
91 nována malíři a vlastimilu polskému, který ve svých obrazech křísil národu celou jeho minulost a vedl jej k bohabojnosti. Ve chvíli, kdy Poláci v slavném triumfu převáželi mrtvolu Sienkiewiczovu ze Švýcar do Polsky územím našeho státu, vzdává Karník hold tomuto „bojovníku v říši ducha, jemuž náleží velká část zásluhy, že Polska objevuje se opět na jevišti dějin volná a sjednocená“. V posledních dvou statích obírá se K. „tvůrcem národních epopejí“ Vlad. St. Reymontem a sbírkou vlasteneckých statí Stefana Žeromského „Inter arma“, v nichž uložil Ž. svoje cestovní dojmy z plebiscitního území mezi Polskou a Gdanskem. I vidíme, že K. vybral vesměs zářivé zjevy duševní kultury polské, aby je dal svým krajanům za vzor a nadchl pro bratrskou shodu česko-polskou. Dílo „Pod perutí bílého orla“ vzbudilo v Polsku radostný ohlas. Autor jeho byl zajisté potěšen dosti obsáhlou a vřelou kritikou univ. Profesora Marjana Szyjkowského, uveřejněnou v přední vědecké revui „Slavii“, roč.VI., str. 518–19. Takové uznání je nejlepší odměnou jeho snah po přátelství českopolském. Doufejme pevně, že se stejného přijetí dostane i podobnému souboru statí o literatuře slovenské, jenž vyjde co nejdříve s názvem „Duch Slovenska“. Před válkou, v době, kdy zájem o písemnictví bratrské větve slovenské byl dosti nepatrný, plnil už Karník časopisy četnými staťmi, věnovanými především slavné trojici spisovatelské Svetozáru Hurbanu Vajanskému, Hviezdoslavu a Martinu Kukučinovi. Autor pořídil i výbory z děl Sv. Hurbana Vajanského a M. Kukučina ve dvou svazečcích Ottovy Světové knihovny, opatřiv je poučnými předmluvami. I můžeme mu směle přičísti zásluhu, že patří k předním průkopníkům československé vzájemnosti. Velmi četné jsou časopisecké příspěvky Karníkovy, jejichž předmětem vedle literárních zjevů českých, zhusta neprávem zapomínaných, jsou hlavně básníci a spisovatelé slovenští a polští, starší i novější. Jmenuji jen některé časopisy a noviny, jejichž sloupce K. po dlouhá léta už vyplňuje: Lidové noviny, Národní listy, Národní politika,
92 Osvěta, Zlatá Praha, Lumír, Zvon, Máj, Lípa, Čes. revue, Cesta, Pramen, Turist. obzor; – z katolických Lidové listy, Nový život, Obrázková revue, Vlast, Meditace, Archa, Náš domov, Rodinný obzor a j.
*
Shrneme-li literární činnost Karníkovu, vidíme, že K. je zjev, jehož nelze pominouti mlčením. Jeho význam bych shledával jednak v oživení tradic rodného Horácka, jednak ve snahách a práci pro slovenskočeskou a polskočeskou vzájemnost. Končím upřímným přáním, aby mu bylo možno v těchto oborech ještě mnoho a mnoho vykonati. Staň se!
F. S. Horák.
[93] JAN KARNÍK (MUDr. Josef Svítil) narozen 16. srpna 1870 v Nov. Městě na Mor. Studoval na gymnasiu v Brně a v Německém Brodě, na universitě v Praze, částečné i ve Vídni. Promován v Praze. Od r. 1899 obvodním lékařem ve Vel. Opatovicích u Jevíčka, od r. 1906 ve svém rodišti. Světovou válku prožil v Polsku.
Bibliografie:
Chudobná žeň, verše, vydal Nový život v Prostějově r. 1904. Moravská symfonie a jiné básně, vydal Obzor v Přerově r. 1919. Soumrak rodu Jamborova, kronika, vydal J. Khun v Nov. Městě na Mor. r. 1921. Večery u krbu, verše, vydal týž r. 1922. Červená a bílá, verše, vydal týž r. 1923. Sladké s hořkým, prósa, vydala Občanská tiskárna v Brně r. 1925. Pod perutí bílého orla, črty polské, vydal R. Promberger v Olomouci 1926. Listy z kroniky, prósa, vydal J. Khun v N. Městě na Mor. r. 1926. Závětří, vydala Družina literární a umělecká v Olomouci r. 1928.
Přeložil:
J. Kochanowského Trény a frašky, vyšlo ve Sborníku světové poesie u Otty v Praze r. 1928. Úvodem a slovníčkem opatřil tyto svazky Světové knihovny: Herodes a jiné básně od Svět. Hurbana Vajanského. Dvě povídky ze Slovenska od M. Kukučina. K vydání připraveno: Duch Slovenska, vyjde na podzim u Prombergra v Olomouci.
[94] OBSAH
Prolog5
I
Černá hodinka9 Jarní zpěv mrtvému hospodáři11 Před dům rodnýrodný...13 Intimní sloky pro mou dcerušku I–IV15 Dědkovy rýmy I–V19
II
Adagio27 Marnosti28 Zpěv červencové noci30 Intermezzo32 Podzim v duši I–V33 Po noční jízdě38 V těžké chvíli I–III40 Život mluví43 V knihovně44 Pallida mors45 Návštěva mrtvým46 Radovanovi na hrobeček48 Příteli A. N.49
[95] III
V den výroční53 Otec a syn56 Romance z pouti60 Romance o duši Jakuba J. Ryby66 Noc na Harusovci69 Rychtář a smrt74 Epilog77 Jan Karník79
[96] Vydala Družina literární a umělecká v Olomouci jako II. podíl svých knih na rok 1928. Vytiskly Lidové závody tiskařské a nakladatelské, spol. s r. o. v Olomouci L. P. 1928
E: ts; 2007 [97]