DĚDKOVY RÝMY
l
Vrabčí chásko, ani muk!
Žádný šprým a žádný hluk!
Usíná mi na kolébce
napapaný vnuk.
Nesmí rušit jeho sny
ani kohout pod okny,
věru bych mu podříz hrdlo
za zpěv řehotný.
Ani zlato s měsíčka
nesmí kanout na líčka,
aby se mi nebudila
drahá hlavička.
Jenom v slastné závrati
holoubek smí vrkati,
při bubláků kolébavce
možno dřímati.
19
II
Zahořela nad východem
zlatá růže rozvitá –
s jitřních hodin chorovodem
vnouček ze sna procitá.
Jako lesní doupňák houká,
rozhazuje ručkama,
rtíky špule sladce brouká
slova zcela neznámá.
Potom přijde slavná chvíle,
jeden z divů přírody,
naháčka když ruce milé
vážně kladou do vody.
To je krása k nepopsaní:
v lázni klouček růžový,
modrá očka k zulíbání – –
inu, zázrak hotový.
20
III
Jen se k práci zasedne,
už je tady poledne.
Náhle vše jak bez hlavy,
horečné viz přípravy.
Jako když král v pohádce
s komonstvem si vyjet chce,
na ruby je celý dům,
slyšet shon až k sousedům.
Konečně je po zmatku,
v nejlepším vše pořádku.
Jak když vezou vikáře,
kluk si hoví v kočáře.
Sláva! Už jsou na cestě,
princ náš jede po městě,
sem tam hokus pokusy:
šup s palečkem do pusy!
21
IV
Knihy veršů stranou dávám,
tklivě dojatý
uctivě se rozžehnávám
s pěvců knížaty.
Nevoní mi ani nová
kvítka z Parnasu,
i když sám se Pegasova
třímám ocasu.
Ode dne, co středem světa
stal se Venoušek,
je mi dražším nad Hamleta
Raisův Bezoušek.
22
V
Pacholíčku roztomilý,
netušíš, jak oloupili
jsme tvůj dětský sen –
dlouhá za tebou je cesta,
v dusný kotel velkoměsta
byl jsi odsouzen.
Truchlí pro tě horské stráně,
kde jsi v zlaté jitřní bráně
uzřel boží svět,
kořínky tvé vytrženy,
jako bys byl zavržený
rodné půdy květ.
Meluzina v peci hvízdá –
tys tak vzdálen svého hnízda,
jinde domov máš;
punčošku tvou nenajde tu,
až se zase sníží k světu
biskup Mikuláš.
Vrať se aspoň před vánoci,
svaté lásky čaromocí
až se zjasní zem,
u stromečku ve svic záři
kéž tě jako na oltáři
spatřím s Ježíškem!
[23]