NÁVŠTĚVA MRTVÝM
Kvítí ve všech barvách duhy rozkvetlo vám, moji drazí,
nad rovy, kde tiše spíte... Hrůzy dech tu nezamrazí.
Jenom mír vlá svatým polem, jako v šeru světničky,
před spaním kde křížkem žehná matka dětské hlavičky.
Korunou lip kanou na hrob zlaté záře krůpěje,
pod drnem se prach a popel dechem června ohřeje.
*
Viďte, bábi, že je vám tu pěkně jako na lavici
u kamen, z nichž smolná vůně koulela se po světnici,
když vy s dědem zahaleni v hustá kouře mračna
dýmku míru kouřili jste, a řeč tekla vláčná.
Vedle praděd, kovář, který železné kul svorníky
ke třem křížům z pevné žuly, aby byly pomníky
lásky Boží, která v čase vojny, moru zuření,
horský kout náš ušetřila zármutku a soužení,
že když jinde strachem mřeli, srdce hrůzou vadla,
když padaly mladé hlavy jako pod stinadla –
od Herálce do Pikárce bylo jako na zahrádce.
Nad krajem i nad horáky duhu sklenul věků Vládce.
*
Dobrý večer, Rézinko – tož jdu s tím pozdravem,
jak jsem kdysi na besedu chodil před krámem
na lavičku při měsíčku v jarním soumraku,
šťasten, že ti hvězdy jiskří z hlubin ve zraku.
Z krámu voněl svatojanský chléb a citrony,
za oknem nás přísně střehly oči matrony.
46
Ani ona v nedůvěřenedůvěře, ni ty s žhavou důvěrou,
ani srdce studentovo, zápasící s nevěrou,
netušilo, že tak krátká bude sladká písnička,
že ta láska spíše zvadne nežli v sadě srdíčka.
A dnes stoje nad tvým rovem cítím stesk a žal,
jak bych zase v jarní noci před vašimi stál.
Zamčen krám a nevítá mne nikdo s lavičky,
zavřely se černé oči drahé hlavičky.
Jak kdys mými pocely – na věky se zavřely,
aby hocha nevěrného víckrát nezřely...
*
Sousedé a sousedky, děvčátka i stařeny,
rozpory a zápletky srovnány a smířeny.
Tak tu jako zrno Boží spíte každý v úzkém loži –
všecky rány zahojeny, skvrny setřeny.
Spěte sladce v zemi svaté, přijdu zase k vám,
snad mne ani nepoznáte – znám se sotva sám.
Líchu Pánem přikázanou rád bych viděl zoránu,
potom přijdu na besedu – a již zůstanu.
47