NOC NA HARUSOVCI
Arnu Novákovi
Den byl už sladce dozrálý.
Večerní zvony tichým krajem
nad lopotou i nad mumrajem
k loučení mu zahrály.
Když zlaté hostie kruh brunátný
kles v České Země kalich posvátný
za vrchy pomezní a Horu Zelenou,
my Harusovce strmým lesem
a pasek sametovým vřesem
jsme v chatu vešli roubenou.
Hor našich strážce, věrné duchy,
jsme uctívali zdravicí,
a bujný žert i humor suchý
byl pomazánkou krajíci.
Bratrský hovor sládl v med –
a půlnoc byla hned.
Cit mámivý tu za ruku mne jal.
Sám na rozhlednu k plachým výrům
a samotářským netopýrům
jak somnambul jsem vyšplhal.
V sinavé záři nad Kaplisko
plul měsíc, štědré dobrotisko.
Jak pestrá šachovnice stříbra závojem
kraj zahalen byl noci velebností,
les vábil v temno luny šalebností
a sladké vůně dýchal příbojem.
69
Když pohlédl jsem stranou k městu,
cos šerem kmitlo bez šelestu –
až v kosti mrazí děs!
Hle, u zábradlí v tiši tajemné
kdos objevil se vedle mne.
Kdo tu? Odpověz!
Truchlivým dechem zavoněly
z podsvětných lučin asfodely
a ledový sem zadul van,
můj soused ohlédl se – Štursa Jan.
To jeho tvář i postava,
na skráni pečeť krvavá.
A jako kdys tak srdečně se ozval hlas:
„Rád vidím vás tu, příteli,
proč byste jako prut se třás’,
Honzíka tady zříte-li?
Pro nás, to víte z Erbena,
dálka že málo znamená.
Kdo v propast věčna vážil skok,
sem z Vyšehradu má jen krok.“
Před hostem ze záhrobí stojím v ostychu.
Sám zahovořil potichu:
„Co za oponou, tázat nesmíte se,
až rolí dohráte, sám dovíte se.
Lze říci jen, že srdce neztišené
zpět ke kolébce touha žene.
Marná je sláva, vavřín hořkne brzy,
let bouřných řad jsem z mysli vymazal,
na dílo opuštěné vzpomínati mrzí,
70
z všech koutů Prahy volá klam a žal –
jen tady kyne radost čistá,
kde rost jsem matce v náruči
jak hřib, jenž v mechu vypučí.
Jak nevracet se v drahá místa!
Noc měsíčná, duch směr si nezmátl,
zas před očima celý Najštátl!
Hle, v záři luny – jaké štěstí –
dům rodný vidím na náměstí.
Že slyšet křik až před vrata?
To jistě na Štursovy kluky
zas žalovala frajle Muki
a právě byla výplata.
Hned naproti věž zasmušilá,
což bývala to skrýše milá!
Tam ve skloubení vazby z trámů
my s nebezpečím špatné z mravů známky
jsme kouřívali první drámky.
V té tmavé kobce vedle chrámu
pak mnohý ztrávil chvíli smutku
a kormoutil se od žaludku. –
Kůr pod věží – tam Jedlička vlád’ partesy.
Když taktem jsme se obmeškali,
zle sebou zmítal nad pedály
a potom „Štugzovi“ hráb v pačesy.“
Tu přízrak vedle smál se srdečně,
i já rty zkřivil bezděčně.
Pak dál se kochal vzpomínkami:
„Rád kostelík zřím pod lipami.
V den poutní voněl marcipánem,
71
pod mlskami se prohýbaly stánky,
a kluků vykřičeným chřtánem
lák okurkový lokán od Lučanky,
co nedaleko zídky Alt, chlap z ocele,
z hmoždířů vypaloval strašné perele.
Když procesí pak došlo z rynku,
jsem perníkové srdce koupil pro Pepinku...“
Než optal jsem se, kterou –
dál libuje si Štursa: „Kolikerou
jen rozkoš utajily hvozdy Ochozy!
Jak jezevci jsme hověli si v houšti
s pistolí starou, rzivé spoušti,
jež jako kanón hlomozí,
a když tak z huštiny se náhle střelí,
kdejaká babka padne do drápelí.
Tam o výletě za krejcárky
mzdy ministrantské koupili jsme párky
a s krutou pýchou na kluky pak hleděli,
co na tu rozkoš groše neměli.
Tam také ke kumštu jsem prvně čichl,
v hře rytířské Kamená Jitrnice
titulní roli hraje, kluk jak rukavice.“
Mistr ztichl.
Pak ruku vztáh’, kde pod březinou
zář zrcadlila se nad hlubinou:
„Hle, Cihelňák, náš přítel, v parném létě
divochy v člunu nosil na svém hřbetě.
V den rybolovu místo školní nudy
jsem po nos bahnem bředl pro úlovek chudý.
Pak arci výslech, výprask, lázeň – krátkém po čase
72
zas jsem se zaskvěl městu k okrase...
Po letech nad vln ametystem
už v první lásky citu čistém
za měkké hudby březového háje
jsem potkal milou holčičku,
a milostí se zajíkaje
jí ukrad první hubičku –“
Zpěv kohouta vtom jako meč
plášť noci proťal. A Jan končil řeč:
„Tradiční znáte pravidla,
zpět musím v smrti osidla.
Oh, studí mramor, věnce dusí –
Všem u nás rcete, jak rád vzpomenu si...“
– – –
Sám na pavlánu v mrákotě jsem stál.
Z červánků den už vyrůstal.
A rozsévajíc z mísy zlaté
jas, vůni, žár a zrání svaté
šlo slunko krokem junáckým
nad obzorem horáckým.
73