NOC NA HARUSOVCI

Jan Karník

NOC NA HARUSOVCI
Arnu Novákovi
Den byl už sladce dozrálý. Večerní zvony tichým krajem nad lopotou i nad mumrajem k loučení mu zahrály. Když zlaté hostie kruh brunátný kles v České Země kalich posvátný za vrchy pomezní a Horu Zelenou, my Harusovce strmým lesem a pasek sametovým vřesem jsme v chatu vešli roubenou. Hor našich strážce, věrné duchy, jsme uctívali zdravicí, a bujný žert i humor suchý byl pomazánkou krajíci. Bratrský hovor sládl v med – a půlnoc byla hned. Cit mámivý tu za ruku mne jal. Sám na rozhlednu k plachým výrům a samotářským netopýrům jak somnambul jsem vyšplhal. V sinavé záři nad Kaplisko plul měsíc, štědré dobrotisko. Jak pestrá šachovnice stříbra závojem kraj zahalen byl noci velebností, les vábil v temno luny šalebností a sladké vůně dýchal příbojem. 69 Když pohlédl jsem stranou k městu, cos šerem kmitlo bez šelestu – až v kosti mrazí děs! Hle, u zábradlí v tiši tajemné kdos objevil se vedle mne. Kdo tu? Odpověz! Truchlivým dechem zavoněly z podsvětných lučin asfodely a ledový sem zadul van, můj soused ohlédl se – Štursa Jan. To jeho tvář i postava, na skráni pečeť krvavá. A jako kdys tak srdečně se ozval hlas: „Rád vidím vás tu, příteli, proč byste jako prut se třás’, Honzíka tady zříte-li? Pro nás, to víte z Erbena, dálka že málo znamená. Kdo v propast věčna vážil skok, sem z Vyšehradu má jen krok.“ Před hostem ze záhrobí stojím v ostychu. Sám zahovořil potichu: „Co za oponou, tázat nesmíte se, až rolí dohráte, sám dovíte se. Lze říci jen, že srdce neztišené zpět ke kolébce touha žene. Marná je sláva, vavřín hořkne brzy, let bouřných řad jsem z mysli vymazal, na dílo opuštěné vzpomínati mrzí, 70 z všech koutů Prahy volá klam a žal – jen tady kyne radost čistá, kde rost jsem matce v náruči jak hřib, jenž v mechu vypučí. Jak nevracet se v drahá místa! Noc měsíčná, duch směr si nezmátl, zas před očima celý Najštátl! Hle, v záři luny – jaké štěstí – dům rodný vidím na náměstí. Že slyšet křik až před vrata? To jistě na Štursovy kluky zas žalovala frajle Muki a právě byla výplata. Hned naproti věž zasmušilá, což bývala to skrýše milá! Tam ve skloubení vazby z trámů my s nebezpečím špatné z mravů známky jsme kouřívali první drámky. V té tmavé kobce vedle chrámu pak mnohý ztrávil chvíli smutku a kormoutil se od žaludku. – Kůr pod věží – tam Jedlička vlád’ partesy. Když taktem jsme se obmeškali, zle sebou zmítal nad pedály a potom „Štugzovi“ hráb v pačesy.“ Tu přízrak vedle smál se srdečně, i já rty zkřivil bezděčně. Pak dál se kochal vzpomínkami: „Rád kostelík zřím pod lipami. V den poutní voněl marcipánem, 71 pod mlskami se prohýbaly stánky, a kluků vykřičeným chřtánem lák okurkový lokán od Lučanky, co nedaleko zídky Alt, chlap z ocele, z hmoždířů vypaloval strašné perele. Když procesí pak došlo z rynku, jsem perníkové srdce koupil pro Pepinku...“ Než optal jsem se, kterou – dál libuje si Štursa: „Kolikerou jen rozkoš utajily hvozdy Ochozy! Jak jezevci jsme hověli si v houšti s pistolí starou, rzivé spoušti, jež jako kanón hlomozí, a když tak z huštiny se náhle střelí, kdejaká babka padne do drápelí. Tam o výletě za krejcárky mzdy ministrantské koupili jsme párky a s krutou pýchou na kluky pak hleděli, co na tu rozkoš groše neměli. Tam také ke kumštu jsem prvně čichl, v hře rytířské Kamená Jitrnice titulní roli hraje, kluk jak rukavice.“ Mistr ztichl. Pak ruku vztáh’, kde pod březinou zář zrcadlila se nad hlubinou: „Hle, Cihelňák, náš přítel, v parném létě divochy v člunu nosil na svém hřbetě. V den rybolovu místo školní nudy jsem po nos bahnem bředl pro úlovek chudý. Pak arci výslech, výprask, lázeň – krátkém po čase 72 zas jsem se zaskvěl městu k okrase... Po letech nad vln ametystem už v první lásky citu čistém za měkké hudby březového háje jsem potkal milou holčičku, a milostí se zajíkaje jí ukrad první hubičku –“ Zpěv kohouta vtom jako meč plášť noci proťal. A Jan končil řeč: „Tradiční znáte pravidla, zpět musím v smrti osidla. Oh, studí mramor, věnce dusí – Všem u nás rcete, jak rád vzpomenu si...“ – – – Sám na pavlánu v mrákotě jsem stál. Z červánků den už vyrůstal. A rozsévajíc z mísy zlaté jas, vůni, žár a zrání svaté šlo slunko krokem junáckým nad obzorem horáckým. 73