PODZIM V DUŠI

PODZIM V DUŠI
I
Zemáky se v těžkém měchu vozí do statků, děti pálí pro potěchu pýře hromádku. Básník při tom lelky loví v pošetilý rým, zemáky jsou sousedovy, jeho z pýře dým. Čas je ozim rozsévati, aby vzešla z lích, nežli závoj jinovati ulpí na větvích. Účastně zřím k ruchu tomu přeje dílu zdar – sám však v mošně nesu domů jenom veršů pár. Prázdné ruce, prázdné sýpky, jen těch veršů na otýpky – žel, že jimi byt nelze vytopit! 33 II
Teskním jako klavír hluchý v šeré komnatě, hovořit jenž s mrtvých duchy umí dojatě. A přec časem kdosi sedne zlehka k nástroji, zaprášené víko zvedne, zpěvem opojí, až se v staré tónů skřínce pedál roztřese. To tak Mladost ve vzpomínce srdce dotkne se... 34 III
Už se valem připozdívá, rosný padá chlad, sbírá Jeseň zádumčivá plody ze zahrad. A já dosud neztih’ svézti žatvu poslední – vězí ještě síla v pěsti jak v žár polední? Dopřej vlídně sil i času, dnů mých Vladaři, až bych snopek zralých klasů složil k oltáři! 35 IV
Ohlížím se sklizní novou, kterou ve chvatu, mládež s pýchou Kolumbovou sváží k výmlatu. Snopů dost, leč hluché klasy, v zrnu mnoho plev, slyším ženců zpilé hlasy – ale žádný zpěv. Pro setbu se do ciziny jezdí v zástupech – vzácnější chléb ze stuchliny nežli pecen z Čech. 36 V
Na stráni ohýnky pasáků, sivé z nich valí se čmoudy, jako by průvody přízraků kráčely přes hnědé hroudy. Jako by na mžik se vraceli, kdo zde kdy do krve dřeli, aby rtů vychladlých pocely na půdě dědičné lpěli. Vítejte, dědové z podsvětí, vítejte, přemilí hosté, stín vaší šlépěje posvětí brázdy – a nová žeň vzroste. 37