V DEN VÝROČNÍ
Fr. Drobnému
Je v nebes Ráji koutek milý,
kde voní balšám s resedou,
tam moji drazí usadili
se hovornou dnes besedou.
Strýc Jan tu s bleskem ducha v oku,
strýc Josef jak byl ruměnný,
můj otec zmladlý o řad roků,
i tetky, vlídné stařeny,
ti všichni, kteří číši blínů
pozemských dávno dopili,
teď usedli v lip vonných stínu,
jež v zlatý květ se rozvily.
Z nich nejstarší, řeč trochu pleta,
se právě k otci obrací:
„Dnes, švagře, jsou dvě plná léta,
co po trudech a po práci
jste opustil dům rodný, milý,
a veden Smrtkou kostnatou
sem vkročil branou přes mohyly,
by žeň jste sklidil bohatou
za život žitý v Boží bázni,
za děti, jež jste učil kázni.
Hrob schránku pojal ztroskotanou,
vy zde však zas jak horský buk,
jak když jste chodil na čekanou
v houšť smrkovou a v ticho luk.
A proto, brachu, na oslavu
dnes přihneme si z kalíška!“
53
Však otec vzdychá, klopě hlavu:
„Kdyby tu byla Františka!“
Hned „Dolní“ tetka pohotova
mu ostře vyčíst levity:
„Ty, Josef – je sic škoda slova,
vím, že jsi v stesku zarytý –
byls tuze zvyklý na Františku,
jak Marta v péči unylá
i když už měla sedm křížkůkřížků,
jen na rukou tě nosila.
Leč pro světců i světic sbory,
jež věnčí palem ratolest,
to věru není velká čest,
že na pozemské myslíš tvory,
jen tesknotou se souže stále –
už andělé si všimli tě,
že málo zpíváš k Boží chvále,
vzdychaje kdesi v úkrytě.“
Však otec stále hude jednu:
„My přes padesát svorně let
šli v parném srpnu, v mrazném lednu –
lze v máji věčném zapomnět?
Mou Františku víc nepomate
svět kejkly svého mumraje.
Zde její místo – v obci svaté,
jen ať už spěchá do Ráje!“
Strýc Jan tu outek řeči chytí.
„Los lidský nelze urychliti:
Trp, vzdychej, žaluj, toužně volej,
oči si vyplač do krve,
54
až v lampičce jí dojde olej,
pak se jí dočkáš teprve.
Jen přej jí ještě řadu roků,
by setrvala na zemi.
Života podvečerní sloku
ať dozpívá tam se všemi,
kdož přitulí se v náruč její,
když vítr duje mrazivo,
s ní večer v klubko navíjejí
vzpomínek křehké předivo.
Ač světem divá bouře zmítá,
mír svatý v jejím přístřeší.
Toť hnízdo v houšti ořeší,
jež uštvaný pták vděčně vítá,
když po něm v letu střeleno
a hbité křídlo zlomen o“zlomeno.“
V tom nebes Týn se zaskvěl v nachu
a k besedníkům anděl letí:
„Již zhostěte se země prachu!
Blíž k Tvůrci, pošetilé děti!
Že Slitovníkem dobrotivým
vin vašich skvrna smazána,
před věčné lásky Bohem živým
s Cheruby pějte Hossana!“
55