JARNÍ ZPĚV MRTVÉMU HOSPODÁŘI

JARNÍ ZPĚV MRTVÉMU HOSPODÁŘI
Zas v lázni sluneční zhřívá se snědá hruď ornice a jako dobrodruh do dálky láká vytuhlá silnice. Už skřivánčí soprán s pěnice altem o závod novinu hlásá, že jako Zelený vítěz do měst i do samot vrací se jarních dnů milostná krása. Stezkou jdu polní, s ostychem blíže se místu, kde v půdu vložena nejdražší semena, kde k dobrému pastýři na kříži, Kristu, rozpíná jasan bezlistá ramena, ztrnulá v modlitbě za tiché spáče. Proč náhle srdce se chvěje jak lapené ptáče? Hle, vidím žasna – hřbitovní přes zídku vyhlíží milá tvář otcova, jako by měl tam v loubí svou besídku. Není už zsinalá jak ocún zvadlý, jak jsme ji na podzim do rakve kladli... On tu, náš dobrý duch domova, po svém se újezdu rozhlíží, pátraje přísně, zda údy závaží lenosti netíží, zda na jitřní výzvu skřivánčí písně na lány otcovské oráč již vyjíždí, švihaje v žertu grošnaté valachy po hýždi. Ó vy náš otče, hlavičko drahá a bdělá – žel, jen váš přelud má duše v předjarním toužení zřela! 11 V zahradě Boží však dřímati můžete svatě... Dědictví vaše se neslehne v úhory pusté, vyklíčí v klasů porosty husté a v časném podzimku zlatem se prosype pod cepy v mlatě. Půjdeme ve vašich šlépějích stezkami drahého kraje. Rád jste se míval s ním jak s bratrem rodným, když se smál červencem, v náruči snopy dozrálé maje, i když chtěl krátký den přespati, zakután v závějích. Vždy v jeho půdě po širém okolí viděl jste předků svých stopy a mozoly, jsa jejich čestné paměti dědicem nad jiné hodným. Cítíme na rádle teď vaši ruku, jak vede brázdu pro setbu synů a vnuků. Žijete s námi, žijete s krajem, jenž kvete a klasy metá, budete rozsévat s pravnuky – do konce světa! 12