Díky za to!
Tak jest mi, jak bych stanul na rozhledně,
na život prchající hledě zpět.
Sám dobře vím, že vinul se jen všedně,
netryskl v gejzír proud mých šedých let.
To nebyl komoň zdobně osedlaný,
by rytíř na něm cválal v slavný boj,
leč pouhý tahoun, větrem ošlehaný,
jenž poznal bič i střečků mrzký roj.
Od rána do noci jsem nosil cihly
a pod chrám příští základ vyzdíval,
prach dýchal jsem a vlasy potem splihly,
do krve písek ruce rozdíral.
Však za to směl jsem v klenbách svatvečerů
zrak nad ruch staveniště vznésti výš,
kde křídla duchů kmitají se v šeru,
a Staviteli octl jsem se blíž.
46
Těch jasných duchů výzvy tak mne vedly,
by tajemný plán stavby velebné
mé oči v oslnění na mžik zhlédly –
a zhrdly dílem zloby šalebné.
Tu, hadry odhodiv, jsem skláněl témě
před Králem věků, na smrt vydaným,
a kalich blaha nachýlil se ke mně,
že Jeho žezla smím být poddaným.
47