Podobizna.
Tak stojí přede mnou: Má v oku divný čar,
bruneta štíhlá jest – osmnáct čítá jar.
Dívám se pátravě: Toť pravá záhada.
Jak plaše dívá se. Jak sladká Naiada,
tak křehké, zrosené má kouzlo puberty.
Sotva že hovoří a pevné tiskne rty,
jakoby skrývala bolestné tajemství:
mlčí a dívá se a nic vám nezjeví.
Prudce však profilek zachví se chvílemi,
jak vzkřiknout chtěla by: Život již dejte mi!
Ty tam jsou dívčí hry, o závod s ptáky zpěv.
Již ve mně žena zrá a žhavě kypí krev.
Mne tíží přetvářka a prosta lživých pout
hruď hocha statného chci šťastna obejmout.
Chci žít, chci žít, chci žít. Ne v stínech živořit:
Chci slunce, prostor, vzduch, chci plesně zabouřit.
Ať se mnou stane se, co ženy osudem.
Ne, loutkou nechci být, chci býti člověkem!...
Tak v oku požár žeh. Však již zas zapadá.
Zas němě dívá se – ta malá záhada...
1911.
29