ZPĚV NÁVRATU.
Již křehká vesla spuchřela a člun můj valně sešel,
i stožár zlomen, na který jsem hrdou vlajku věšel.
Čas nejvyšší, bych z cizích vod se k rodným břehům stočil
a před soumrakem u krbu své bratry ještě zočil.
To plavba byla nádherná, když vlny tancovaly
a se skalisek omšelých se oči Siren smály,
když v bouřném vichru vanutí se hloubky otevřely,
a na dně palác mořských vil se zjevil zlatoskvělý.
Když blesky mračny křížily a hromu pozoun hučel,
dav utopenců mátožný kol člunu žalně skučel, –
v té chvíli hrůzy velebné, kdy stěžně blesky sráží,
já cítil s dravou rozkoší jsem sílu vlastních paží.
Dnes ruka již se zachvívá a veslem vládne těžce.
K svým poutí znaven vracím se – a prázdné vezu měšce.
Já zlaté zámky sice zřel, na sloupech stály slonních,
z nich hudbu slyšel čarovnou, – leč nevkročil jsem do nich.
A spěchám v tichý přístav svůj, kde v rybářově chatce
chci ještě čelo vrásčité své staré zlíbat matce,
na břehu sedě písčitém chci v západ hledět rudý
a slzou vděku pokropit své rodné země hrudy.
11
To bude večer velebný... Zem, moře v tiché kráse,
jak bledý opál v blankytu, hle, luna kolébá se,
z chat rybářských se vine kouř, chvoj lesní z něho voní –
já sepnu ruce: klekání mým drahým zvonem zvoní!
Ó sladké kouzlo domova, kdys v půlnočních hvězd kraje
jsi provázelo kroky mé jak zaslíbení ráje, – –
dnes poutník, který čelit chtěl zlu Herkulovou prací,
– jen v holých rukou čistý štít! – se z marné cesty vrací.
Ó vítej, země otců mých, jich krví, kostmi svatá!
V Týn bezpečný a velebný už noha v touze chvátá,
již v branách skláním kolena, pochodní zvedám hlavně,
svých bratří službě pokorné se zaslibuji slavně...
12