ZPĚV NÁVRATU.

ZPĚV NÁVRATU.
Již křehká vesla spuchřela a člun můj valně sešel, i stožár zlomen, na který jsem hrdou vlajku věšel. Čas nejvyšší, bych z cizích vod se k rodným břehům stočil a před soumrakem u krbu své bratry ještě zočil. To plavba byla nádherná, když vlny tancovaly a se skalisek omšelých se oči Siren smály, když v bouřném vichru vanutí se hloubky otevřely, a na dně palác mořských vil se zjevil zlatoskvělý. Když blesky mračny křížily a hromu pozoun hučel, dav utopenců mátožný kol člunu žalně skučel, – v té chvíli hrůzy velebné, kdy stěžně blesky sráží, já cítil s dravou rozkoší jsem sílu vlastních paží. Dnes ruka již se zachvívá a veslem vládne těžce. K svým poutí znaven vracím se – a prázdné vezu měšce. Já zlaté zámky sice zřel, na sloupech stály slonních, z nich hudbu slyšel čarovnou, – leč nevkročil jsem do nich. A spěchám v tichý přístav svůj, kde v rybářově chatce chci ještě čelo vrásčité své staré zlíbat matce, na břehu sedě písčitém chci v západ hledět rudý a slzou vděku pokropit své rodné země hrudy. 11 To bude večer velebný... Zem, moře v tiché kráse, jak bledý opál v blankytu, hle, luna kolébá se, z chat rybářských se vine kouř, chvoj lesní z něho voní – já sepnu ruce: klekání mým drahým zvonem zvoní! Ó sladké kouzlo domova, kdys v půlnočních hvězd kraje jsi provázelo kroky mé jak zaslíbení ráje, – – dnes poutník, který čelit chtěl zlu Herkulovou prací, – jen v holých rukou čistý štít! – se z marné cesty vrací. Ó vítej, země otců mých, jich krví, kostmi svatá! V Týn bezpečný a velebný už noha v touze chvátá, již v branách skláním kolena, pochodní zvedám hlavně, svých bratří službě pokorné se zaslibuji slavně... 12