PŘÍCHOD JESENĚ.

Jan Karník

PŘÍCHOD JESENĚ.
Proč mne tak zabolí slezových žerdí honosná krása, když jejich špalír, jak řada svěc votivních s růžemi voskových lesků, u plotů zahradních barvami zoří i západů jásá? Proč obzory duše se zachmuří černými oblaky stesku, když z bujné zeleně loubí zvědavé jiřiny vyskočí, kynouce koketním pozdravem chodci a snílku, jakoby v srpnový soumrak mu radostnou chystaly chvilku? Proč jak prst výhružný píchne mne do očí zlatisté divizny zářící žezlo, květ svůdné krásy jak hřích, jenž prvotní radost promění ve zlo? Proč na všecky struny v mém srdci usedá jíní zlé předtuchy, když jako podzemních plamenů sirnaté výbuchy k nebi se vyšvihnou zlacené slunečnic misky? Proto, že všecko to pyšné v dvořanských úborech kvítí purpurem královským plane a zlatými krajkami svítí, – když příchod Jeseně, vládce zádumčivého, je blízký... 25