DUMKA.

DUMKA.
Hřbitov náš je tichý sad, rozkvete v něm, kdo již zvad. Staleté zde lípy šumí; kdo je od nás, porozumí, co si v dumy vnořeny šeptají ty stařeny. Věčný mír a věčný klid... Cypřišovou chvojí skryt v babího už léta lesku divnému jsem podleh stesku, mysle, až zde budem spát, o čem se nám bude zdát? Když se skřivan nad nivou ozve písní jiskřivou, z vlhké brázdy oráčovy chléb nám bude vonět nový, ucítíme v list a květ pupeny se rozvíjet. Doslechnem-li z ozvěny nářek parní sirény, zachvějí se naše kosti jistotou, že u nás dosti 68 rukou, jejichž mozoly plní spíže, stodoly. Poženou-li večer z luk děti s křikem kozí pluk a poslední slunka šípy budou zlatit naše lípy, ke krbům vás budem zpět domů z polí provázet. Zapískne-li večer vlak, to nám bude asi tak, jako by náš přítel drahý navracel se z matky Prahy a přikleknuv na hrobech sdílel pozdrav srdce Čech. Když se v šera náruči Ochoza les rozhučí, budem s vámi po večeři přísti len a dráti peří, a těch, jež kdo míval rád, vzpomínati na stokrát. Z věžního jak okýnka umíráček zacinká, loučení vám nebuď trudem! Příchozího vítat budem, zvídajíce od něho, co je u nás nového. 69 Vy tu sta a staletí žijte v síly rozpětí! Byť i v díži kvas byl nový, ať jsou pevny dědů krovy, starou slávou v drahý kraj prapor se lvem hrdě vlaj! 70