POZDRAV PETRU KŘIČKOVI.
Oblohy hladinou slunko dnes pluje jak ze zlata člun,
les šumí nad hlavou harfami basových strun.
V modravých dálkách pahorky září jak hora Tábor
v den Proměnění.
Kraj voní jablky; z javorů stepilých vlaje červený fábor
a barvy duhově mění.
V korunách osyk jako by stříbrní hnízdili ptáci
a paže jeřábů v náramcích z korálků rudých se ztrácí.
V takový opojný léta už babího den
na tvůj les na chlumu hledím jak na tvrz omšených stěn.
Bílý štít rychty průsekem kyne jak pajmáma v zástěrce čisté
hostům o posvícení.
U cesty šípkový keř se šarlatem oděl – parádník jistě!
pocestným pro potěšení.
Na plášť tvých borovic zlatý prach ručejem srší,
s větví však umdlených suché již jehlice prší.
Jdu po tvé stezce jak přítulný ohař lovcovou šlépějí,
jedno mi, kam jdu, jedno kam dospěji.
Jak školák v slabikář do snů jsa vnořen
jistě jsem překročil bloudivý kořen.
Najednou v kouzelné zajat jsem kruhy,
žasna, že potkávám lesní tvé druhy.
45
Hle, tu je Elf, jejž zřel jsi kdys v smrtelném loži,
dnes ještě skotačí zahradou boží;
sklání se nad potok, obraz tvůj hledaje,
potom zas do mechu pod pestrý slunečník sedaje
písničku z „Ogarů“ vrbovou píšťalkou píská,
netuše, vražedná Jeseň že hrozivě blízka.
Hle, Diviženky, – srub mají pod Černou Skalou prý kdes –
hřiby a ryzce v ošatku sbírají dnes.
Divno, že nevětří splašeny,
– a nejsou to ani ošklivé stařeny.
Nejhezčí z nich se jak malina rděla,
zvídajíc, co ten hoch z rychty ve světě dělá?
Řekl jsem ovšem, že spisuje noc a den v potu tváří
u pana Kvapila v kanceláři.
A děda Hejkal, jemuž kroucený tabák nosíval prýs,
– šelma, zdráv dosud jak buk a silný jak rys! –
vojanskou čapku po tobě na hlavě lysé
v pasece výslunné sekyrou – bác! – ohání se,
pařezy dobývá, slunkem jak z palírny opit,
by měl čím přes zimu v brlohu topit.
Hned spustil lamento, že už ho hejkání přestalo těšit,
nelidskou čeládku nechá prý hřešit, –
beztak měl ondyno již opletání,
že strašil lotry, jež druzi stávkami chrání.
Tejcí už po pensi a funkci přežilé ukáže paty,
jen co se strašidlům upraví platy.
A že ho Křičkova Pavlínka litery učila říkat,
bude si v pensi víc na čtení zvykat.
Nestojí ovšem o verše, protivné cingylinky –
kalendář starý si vypůjčí z rychty od bábinky. –
46
Z dáli výsk vlak – a přeludy mizí! Dým kalí hluboké nebe.
To je ta saň, co na sklonku léta nám unesla tebe!
Stesklo se po tobě všem v lesa tiši, –
proto ti v rýmech pozdravy píši
z kraje, jenž medovou kaší nekrmí rodáků svých,
za to však vtisk pečeť věrnosti do srdcí bohabojných,
z města, v němž stříbrné Kunhuty žalmový hlas
dětinné srdce tvé tužbami svíral jak čarovný pás,
od staré školy v rynku, kde v soumraku dní
ještě prý ozvěna housliček tvého „tatounka“ zní,
z hor, jejichž mračivý vzdor i horalských paží statečný vzruch
ve výhni lásky v epopej skuje tvůj duch! –
A již se sklání stmívání zvon...
krví se zalil slunéčka skon.
Z brambořišť kouř začpěl křišťálným vzduchem.
Jdu domů. Však huštiny u Hořké Studánky obejdu,
nechci se potkat už se žádným zakletým duchem.
Ty se měj dobře – a vzpomeň si na strejdu!
25. IX. 1920.
47