ROMANCE JESENĚ.

Jan Karník

ROMANCE JESENĚ.
Tříšť zlatých fáborů a rudé baldachýny k svým hodům svatebním když Jeseň rozvěsil, sám časným soumrakem kol šeré rozvaliny jak švarný lovec šel a srny vyděsil. Pak stanul zamlkle, vpřed slídě sivým okem, kde Léto, děvčice, jak rudé zlato vlas, šla z polí sklizených, šla s písní plavným krokem, až kyprý chvěl se prs a plný bok se třás. Když došla v rozcestí, kde lovec lačně čekal, je sloučil polibek – však chmurný milenec se vymknul z objetí, jak by se vášně lekal, pak vbodl v bílou hruď jí dýku po jílec. A skokem prchá v dál, leč vzteklé feny za ním, a vyjí skučivě, jak zardoušenců sten – den ze dne v sirou poušť ho ženou divým štvaním, až kraje zlatohlav je zdrán a popleněn... 26