ROMANCE JESENĚ.
Tříšť zlatých fáborů a rudé baldachýny
k svým hodům svatebním když Jeseň rozvěsil,
sám časným soumrakem kol šeré rozvaliny
jak švarný lovec šel a srny vyděsil.
Pak stanul zamlkle, vpřed slídě sivým okem,
kde Léto, děvčice, jak rudé zlato vlas,
šla z polí sklizených, šla s písní plavným krokem,
až kyprý chvěl se prs a plný bok se třás.
Když došla v rozcestí, kde lovec lačně čekal,
je sloučil polibek – však chmurný milenec
se vymknul z objetí, jak by se vášně lekal,
pak vbodl v bílou hruď jí dýku po jílec.
A skokem prchá v dál, leč vzteklé feny za ním,
a vyjí skučivě, jak zardoušenců sten –
den ze dne v sirou poušť ho ženou divým štvaním,
až kraje zlatohlav je zdrán a popleněn...
26