I.
Svoje jaro, svoje leto
já tu – pochoval.
Hviezdoslav.
[9]
ZPĚV NÁVRATU.
Již křehká vesla spuchřela a člun můj valně sešel,
i stožár zlomen, na který jsem hrdou vlajku věšel.
Čas nejvyšší, bych z cizích vod se k rodným břehům stočil
a před soumrakem u krbu své bratry ještě zočil.
To plavba byla nádherná, když vlny tancovaly
a se skalisek omšelých se oči Siren smály,
když v bouřném vichru vanutí se hloubky otevřely,
a na dně palác mořských vil se zjevil zlatoskvělý.
Když blesky mračny křížily a hromu pozoun hučel,
dav utopenců mátožný kol člunu žalně skučel, –
v té chvíli hrůzy velebné, kdy stěžně blesky sráží,
já cítil s dravou rozkoší jsem sílu vlastních paží.
Dnes ruka již se zachvívá a veslem vládne těžce.
K svým poutí znaven vracím se – a prázdné vezu měšce.
Já zlaté zámky sice zřel, na sloupech stály slonních,
z nich hudbu slyšel čarovnou, – leč nevkročil jsem do nich.
A spěchám v tichý přístav svůj, kde v rybářově chatce
chci ještě čelo vrásčité své staré zlíbat matce,
na břehu sedě písčitém chci v západ hledět rudý
a slzou vděku pokropit své rodné země hrudy.
11
To bude večer velebný... Zem, moře v tiché kráse,
jak bledý opál v blankytu, hle, luna kolébá se,
z chat rybářských se vine kouř, chvoj lesní z něho voní –
já sepnu ruce: klekání mým drahým zvonem zvoní!
Ó sladké kouzlo domova, kdys v půlnočních hvězd kraje
jsi provázelo kroky mé jak zaslíbení ráje, – –
dnes poutník, který čelit chtěl zlu Herkulovou prací,
– jen v holých rukou čistý štít! – se z marné cesty vrací.
Ó vítej, země otců mých, jich krví, kostmi svatá!
V Týn bezpečný a velebný už noha v touze chvátá,
již v branách skláním kolena, pochodní zvedám hlavně,
svých bratří službě pokorné se zaslibuji slavně...
12
JITŘNÍ PÍSEŇ.
Luna, věčný samotář, v závoj halí bledou tvář, –
nad horami začíná rdít se vatra Zořina.
V zlaté stáji za ní slýchat ořů ržání,
kvapí k zapřahání Heliova družina.
V ohnivý vůz mladý Den sedá, Zoří ověnčen...
Počíná zas nový trud, v nové touhy, v nový blud
bláhové se srdce řítí, kde mní rajské prahy zříti,
starých strastí vlnobití ztišilo se poněkud.
Cestou, kde jsem včera kles, třeba znovu vléci dnes
Božetěchův těžký kříž, – kéž by aspoň hvězdám blíž!
Svůdnými bych vidmy zmámen nezbloudil, sem v štěrku kámen
sešli, Pane, jeden pramen světla, jemuž vévodíš!
13
POUTNÍKOVA PÍSEŇ VEČERNÍ.
Frant. Čechovi
Co’s chtěl v mládí dnech,
když tvůj kahan dohořívá,
vrací se to v snech.
Tiše stranou jdeš,
z dálky jenom na bojiště
plaše pohlédneš.
Jako starý lev,
když jde zhynout v tmavé doupě
krváceje z cév.
Máš to přání jen:
aby vztýčil na korouhev
kdos tvůj jarní sen.
Půjdeš klidně spat,
když tvůj prapor v dravých větrech
bude k slunci vlát!
14
PÍSNIČKA PRO MOU ŽENU.
Když jsem vyšel v jitřní čas,
s květů pel jsem cestou třás’,
byla jsi z nich nejkrásnějším, –
vsunul jsem ho za svůj pás.
Poledne je žhavé hned...
Já se hložím prodral vpřed,
studánkou tys byla lesní,
chladil jsem v ní žhavý ret.
Večerní už stíny jdou...
Stala jsi se duší mou,
doposud v ní jarní vody
do vysoka vlny dmou.
Černá noc než spoutá svět,
kéž smím s tebou večeřet
vzpomínkové lívanečky,
sladší, sladší nežli med!
15
SLOKY INTIMNÍ.
I.
Má dcerunko, já v mládí čas,
když kvet’ nám proutek rozmariny,
jsem opěvoval tmavý vlas
a černé oči maminčiny.
Však dosud její rytíř jsem
a věrně barvy její nosím,
by střehla u nás nad krbem
posvátný oheň, ždám a prosím.
Ač jíním už prokvet’ řidnoucí vlas
a do zpěvu dech se mi krátí,
přec k loutně dnes notu hledám si zas,
snad píseň se na chvilku vrátí,
bych – okovy spoután! – opěvat směl
tvých očí blankytné moře,
a v duši Cheruba vroucně ti vpěl
českého srdce úzkost i hoře...
1916.
II.
Na mezi sedíš, z pomněnek
věneček splétáš roztomilý,
16
a klasům šepce větérek,
by se ti dvorně poklonily.
A zatím táta s Josuou
k nebesům vzpíná mdlé ruce:
Neluč se s modrou oblohou,
zářivé, zázračné slunce!
Zůstaň stát v skvělém zenitu,
stanou též času zlí oři, –
ať drahou hlavu zřím oblitu
jen jitřních paprsků zoří!
III.
Širokým štětcem malovaný
již koberec kdos zavěsil
na širé stráně, žírné lány
a štědře po něm rozesil
dukátů nových tisíce
a zlata plné měřice.
A přijde den, kdy v rubínový
háv pivoňky se odějí,
vzduch zvlní oblak kadidlový
a s věží zvony zaznějí,
řad družiček se zabělá –
Jdou hájem břízek z kostela...
Oh žel, jak oři rozděšení
čas letí hvězdným prostorem – – –
17
Je řada let, co v rozechvění
pod svadlé slečny dozorem
jsem v liliovém družic vínku
zřel prvně naši Marulinku.
Žel, třikrát žel, že vyzula se
již z družiččiných střevíčků,
že víckrát v serafinském jase
neuzřím drahou hlavičku –
čas mávnul křídly zlehýnka:
a z dítěte je slečinka.
Zří jasným okem ve dny příští –
leč taťka k nebi šepce vzdech:
Ó Pane, v zprahlém úhořišti
jí růže štěstí vzpučet nech
za květů hrst, jež ručka malá
kdys na Tvou cestu rozsévala.
1917.
IV.
Jak netopýři krouží smutek v hlavě
a stesk mi zvoní pěnic ze zpěvu,
zří očka květů na mne vyčítavě,
že neraduji se z jich úsměvu.
Sad kolem zlacen slunkem červencovým, –
já zřím však jenom trní ciziny,
když patřím, závidě, jak pod stromovím
se k otci vinou paže dívčiny,
18
a rybízu kde zrají hrozny rudé,
tam klouček ryčně vábí sestřičku:
nechť přijde Zoška, nežli pozdě bude,
než smlsá sladké perly s keříčků –
Můj Bože – a kde vy jste, děti moje,
v ten rozjásaný, červencový den!
Zda na borůvkách v stínu vonné chvoje,
či v rybníce, jenž v zlato roztopen?
Tam za horami mladost vaše kvete,
nad hrůzou doby smíchem vítězí, –
zda aspoň večer táty vzpomenete,
jenž nevolnické vláčí řetězy,
a jenž by všecky cizokrajné vnady
dal za ten ždibec půdy domácí,
kde oblačné si budujete hrady,
než úder sudby vám je pokácí!...
Bochnia 1918.
19
V PŘEDJAŘÍ.
O chtěl bych ještě v jarní proud
na vratkém člunu s písní vplout, –
snů prapor v sedmi barvách duhy
na přídě slavně rozvinout!
A potom s mládí výsadou
čarovnou bloudit zahradou,
rek touhou, srdcem šťastné dítě,
vítězit láskou nad zradou!
A chtěl bych, třeba škůdci bit
zlobě leb vzdornou roztříštit,
břeh svaté země lidí dobrých
pak uzříti a polibit!
Zakotvit v zemi zázraků,
kde není zla ni bídáků,
kde v bratrské a věrné ruce
Bůh deští mannu s oblaků...
20
V MÁJOVÝ DEN.
Pavlíčkovi.
Májový den jak ze zlata
a medem líbezně voní.
Obloha slavně rozpjata,
stříbrná jako lvíčata
honí se obláčky po ní.
V kvetoucím sadě usedám,
pěnice hudou i včely...
Lhostejný k pěvců besedám
přemítám, děti moje, kam,
kam jste se rozletěly?
V růžovém jitra usmání
ztrácíte již se mdlým očím –
kéž dobrý vítr pohání
plachty a při dne skonání
ať člun váš v bezpečí zočím!
1921.
21
JARU PRCHAJÍCÍMU.
Nech si svoje květy, nech,
nech si líbezný svůj dech,
když tě u nás všecko píchá,
když máš taký spěch!
Z tuhého jsme kořene!
Vločky sněhu zvířené –
to je kvítí pro horáky
jako stvořené!
Jsme jak bodlák u plotu,
zvyklí na mráz, na slotu,
mozolem si vyplácíme
cestu k životu.
22
ROMANCE POZDNÍHO LÉTA.
Dozralého žita lány zlaté,
matky Země roucho zrnaté,
k modravým se lesům rozléváte,
plavé moře, vánkem rozehřáté,
alejí lip šumnou proťaté!
Stulen do stinného stromů klína
barokový zámek v dřímotě.
Kdys tu laškovala Colombina –
v jeseni teď jenom Meluzina
kvílívá zde v žalné tesknotě.
Jdu lip klenbou... Vrzly parku dvéře –
s rudým parasolem dívčina
v šatu bělostném se ke mně béře,
svěží, jak když vábně kyne s keře
sladkou šťávou kyprá malina.
Jak bych nepoznal svou Colombinu!
Vstříc jí chvátám, v toužné žádosti
již ji k srdci nedočkavě vinu –
avšak žasnu, patře na vidinu,
kterak půvab ztrácí v blízkosti.
Na vždy pohas’ oheň čarných zraků,
na vždy sesinal rtů žhavý nach,
23
vlas, dřív závoj tmavší nočních mraků,
zšedivěl té dívky na přízraku,
plížícím se v náměsíčných snách.
Jsou to granáty či rudá stužka,
co ji hadem šíji ovíjí?
Oh, co zřím! Má milovaná družka
jak by z katanského prchla lůžka –
krev jí třísní hrdlo z lilijí!
Tuším vše!.. Má Mladost-Colombina
hrůzovládou Času souzena!
Sladkou hlavu sťala guillotina – –-
proto ke mně náruč nerozpíná,
na věky už pro mne ztracena!
Její stín jen kmit se za večera
před zámečkem v stmělé aleji,
rozplývá se do vlahého šera...
A v mém nitru marná touha sterá
vzplanula jak jiskry v nístěji!
Dozralého žita zlaté klasy,
matky Země roucho zrnaté,
naposled vám větřík čechrá vlasy,
kam květ modrý chrpa zapletla si, –
zítra švihem kosy skonáte!
24
PŘÍCHOD JESENĚ.
Proč mne tak zabolí slezových žerdí honosná krása,
když jejich špalír, jak řada svěc votivních s růžemi voskových lesků,
u plotů zahradních barvami zoří i západů jásá?
Proč obzory duše se zachmuří černými oblaky stesku,
když z bujné zeleně loubí zvědavé jiřiny vyskočí,
kynouce koketním pozdravem chodci a snílku,
jakoby v srpnový soumrak mu radostnou chystaly chvilku?
Proč jak prst výhružný píchne mne do očí
zlatisté divizny zářící žezlo,
květ svůdné krásy jak hřích, jenž prvotní radost promění ve zlo?
Proč na všecky struny v mém srdci usedá jíní zlé předtuchy,
když jako podzemních plamenů sirnaté výbuchy
k nebi se vyšvihnou zlacené slunečnic misky?
Proto, že všecko to pyšné v dvořanských úborech kvítí
purpurem královským plane a zlatými krajkami svítí, –
když příchod Jeseně, vládce zádumčivého, je blízký...
25
ROMANCE JESENĚ.
Tříšť zlatých fáborů a rudé baldachýny
k svým hodům svatebním když Jeseň rozvěsil,
sám časným soumrakem kol šeré rozvaliny
jak švarný lovec šel a srny vyděsil.
Pak stanul zamlkle, vpřed slídě sivým okem,
kde Léto, děvčice, jak rudé zlato vlas,
šla z polí sklizených, šla s písní plavným krokem,
až kyprý chvěl se prs a plný bok se třás.
Když došla v rozcestí, kde lovec lačně čekal,
je sloučil polibek – však chmurný milenec
se vymknul z objetí, jak by se vášně lekal,
pak vbodl v bílou hruď jí dýku po jílec.
A skokem prchá v dál, leč vzteklé feny za ním,
a vyjí skučivě, jak zardoušenců sten –
den ze dne v sirou poušť ho ženou divým štvaním,
až kraje zlatohlav je zdrán a popleněn...
26
SMUTNÁ MOUDROST.
Zářijový teskný den, kalné nebe, tichý les,
mlčí sosny, mlčí smrk, nesměle jen šepce vřes.
Opatrně houštinou plížil jsem se k mýtině,
chtěje víly uvidět, tancující v roklině.
Protírám si pilně zrak, brejle čistím horlivo,
v smrčí hustých pavučin protrhávám předivo –
avšak marné toužení, prchly sladké bohyně,
neuzřím už tanec vil v šeré lesní huštině.
Spatří je zas mladý zrak, mladé srdce najde je –
ty už v smutné moudrosti vzdej se na vždy naděje!
Opatrně lesem choď, bys neklopýt’ přes kořen,
místo vil už houby jen hledej, lety pokořen.
27
ZÁŘIJOVÉMU SLUNKU.
Mateřsky vlídná stálice,
když soumrak číhá z lesních cest
a ještě chvíli třeba nést
žernov své sudby na hlavě,
slunéčko září měsíce,
svit ještě, sviť nám laskavě!
Sviť, oko božské milosti,
vždyť ještě aspoň dětem vhod
česat chcem sadů zralý plod,
věneček uvit s korálky,
z jeřábu, stromu hořkosti,
co rudě hoří do dálky.
Sviť, zlatá hvězdo jesenní!
Ještě chcem z nížin na hory,
pozdravit nové obzory,
na štítech, než se svečeří,
zázračné trhat koření,
pro srdce, která nevěří...
28
POHÁDKA.
U nás doma chodívalas ke mně
v zimních večerech, kdy v čeledníku
basy kolovratů zněly temně
doprovodem k zkazkám přástevníků.
Na obloze hvězdy třpytily se, –
jejich sestra, přišlas v říze bílé,
do ní sladké údy halily se,
v klínu astry vadly zasmušilé.
Závoj s líce tajemný jsem nestáh’,
a přec jeden večer nepřišla jsi...
Od té doby valné přešly časy,
já tě hledal na všech prašných cestách,
až jsem po letech tě našel zase
v dětských oček poměnkovém jase.
1905.
29
BABÍ LÉTO.
Jako včelky písně bzučí,
zmladlo srdce... Čím jen je to?
Svět bych objal do náručí!
Bože – vždyť mám babí léto!
V sadě zdravým nad kořenem
vlídným slunkem zrají plody;
v rodě, morem ušetřeném,
děti rostou jako z vody.
Bezvětří je... Do daleka
zírám modrou pod oblohu.
Loď s mým zbožím nese řeka
bez zlých vírů... Díky Bohu!
1919.
30
ŘÍJNOVÁ VZPOMÍNKA.
V říjnový den s losem smířený,
soumrak kdy s nocí se bratřil,
starý svůj kufr odřený
po letech zase jsem spatřil.
Vzňala se vzpomínka v duši mi hned
na léta studentských lásek,
zašuměl večerem omamný svět
promenujících krásek.
Zachvěl se v kořenech života kmen
a teskno v duši mi padlo,
jako když skládala v kufr mi ten
maminka šaty a prádlo.
A tak mi bylo, jak po škole kdys
kufr bych otvíral v předměstském hluku:
matčiny tváře zřím posvátný rys
a v duchu líbám zvadlou jí ruku...
31
SKROMNÉ PŘÁNÍ.
A časem taká přijde chvíle:
Nic nevábí, nic neláká,
zavíráš mrzut knihy milé
a hledíš v kalná oblaka.
A náhle uzříš kout svůj rodný:
Dvůr, chlévy, slípky, krocana,
zříš každodenní rytmus plodný
se zapřaháním za rána,
s kuchyňským chvatem dopoledním,
se štědrou chvílí dojení,
s čeledě halekáním všedním,
a nebeských včel rojení
když oblohou se jiskří v noci,
jež nestřežena měsícem – –
oh, doma na pec vylézt moci
a usnout v ruce s krajícem...
32
NOČNÍ CESTA.
V mraku tone srpek bílý.
Meluzina v krbech kvílí,
v okna šlehá sníh.
Jako mloci v tmavé sluji
sousedé se zahnizďují
v teplých postelích.
Mne však sladké ze dřímoty
žene do té tmy a sloty
přísný zvonku hlas.
Větry jako feny ječí,
co krok číhá nebezpečí,
závěj, rokle, mráz.
Saně letí sněžnou plání...
A mne na té cestě chrání
matčin otčenáš.
Ohřívá dech babky Zimy,
u rozcestí postaví mi
andělíčků stráž.
33
ŠTĚDROVEČERNÍ.
Pastýřská píseň dozněla,
stromečku světla shášela,
čmoud křídlem duchů vlál,
chvoj smolná šerem voněla,
krb štědrým teplem hřál...
V tu chvíli tichou besedu
já s mrtvými jsem měl,
jim snášel lásky koledu
a mlčky připíjel
všem hochům, s nimiž na kůře
v radostný mládí čas
jsme zpívali, – ne nejhůře! –
až klenby svor se třás.
A přešla řada adventů,
a přešel mnohý půst, –
sám s dvěma druhy zbyl jsem tu,
kde kořen můj i vzrůst.
Čas letí jako pápěří,
když vichrem strženo, –
kolik těch štědrých večeří
nám ještě souzeno?
34
ADAGIO.
Jak pěnivými plyne ručejemi
čas nenávratný v nedozírnou dál,
v soumraku duše náhle jasno je mi:
já celý život před branou jen stál!
Jen mřížemi jsem do zahrady hleděl,
kde pro jiné kvet růží háv a nach,
že nesmím vstoupit, sám jsem dobře věděl,
leč nezáviděl panstvu v komnatách.
Když za kovanou branou v zámku stmělém
se lustry vznítily a hudby tón
zněl vyvoleným v souzvučení stkvělém,
já ruce sepnuv, hledal Orion.
A notě taneční, jež parkem zněla
přes hlavu nakloněnou v noční šer,
sluch marnivý má duše odepřela,
se otvírajíc tiché hudbě sfér...
35
ZBLOUDILÉ SRDCE.
Srdce mé, zpět! Chceš mladosti krajem
na věky ztraceným blouditi zas?
Mníš, že ti novým rozkvete májem,
vzklíčené tužby že dozrají v klas?
Nevěř, že pro tebe hrozen v něm sládne,
nevěř, že vzpruží tě čarovný mok!
Víly, jež potkáš, jen Šárky jsou zrádné,
dýkou ti zaměří v nekrytý bok!
Holoubci, vyslaní v zahrady slasti,
před cílem klesají na hluchý snop,
nedej se polnice vábením zmásti –
člun marných nadějí v bezedno stop!
36
NÉNIE.
Marii Bažantové.
Ó, krutě kalené své střely
jsi mířil, tvrdý Osude!
Kam dojíti jsme v touze chtěli
už dojít možno nebude...
Je sborcen domov dětské něhy,
rozhledů vábných v troskách věž.
Když s hor se valí mráz a sněhy,
náš hřejný krb, ach, kde je, kdež?!
*
Jsme dnes jak ptáci uděšení,
jichž teplé hnízdo topol nes,
až v divé bouře burácení
rozeklán bleskem střemhlav kles.
Nad hlavou straší zžehlé stropy...
My v hořké sudby údělu
chvil v štěstí prchlých zlaté stopy
hledáme marně v popelu.
*
Vztek živlů plástve medu zmrhal,
když závistivým k útěše
37
červený kohout zakokrhal
nad úlem dělnic na střeše.
Včel pilných křídla popálena,
let k pelu již je nezvedne.
I česna troudem obalena –
roj ubohý kam usedne?
*
Stav, kde jsme přízi štěstí tkali,
kde člunek lítal jako míč,
stůl, s nějž jsme štědrá sousta brali,
plamenů žhavý šlehal bič.
Skřet, jenž tu rodu střežil bydlo,
v krov cizí prchal vyděšen, – – –
jen lásky nelze zničit sídlo,
to cítím, v hoři potěšen.
*
Skryj slzu, jež se v řasách třese,
dál putuj na vzdor vývrati.
Jak děti, které bloudí v lese,
ruce si třeba podati.
Kdo sám, ať volá, druh se ozve,
a siroba víc nemučí.
Z nás každý trpícího pozve
okřáti v bratra náruči.
14. X. 1920.
38
PROSTÝ MOTIV.
Bože, jaký smutný den!
Nebesa skly šedivými
nahlížejí do oken,
když v té poušti lovím rýmy.
S truchlou písní okapu
myšlenky jdou jednotvárně,
jak drzého otrapu
odháníš je přes práh marně.
Jen se v koutku přikrčí
a dál hudou notu prostou:
V jedlinách či ve smrčí
na rakev ti prkna rostou...
Ať si jásáš nebo Ikáš,
neujde ti sudba jistá:
Kdos ti přede na rubáš,
kdos ti tvrdé lůžko chystá...
39
SUSPIRIA I.
Včeličky, sestry, dělnice,
když tichou píseň pějíce
pel odnášíte k česnu,
vám věru lze jen závidět, –
vždyť díla mého nevidět,
svůj úl zřím prázdný ve snu...
Ó, Pane, z jehož úradků
jsem vyslán v tuto zahrádku,
kde s trním květ se střídá,
verš jeden mého podletí
kéž srdci, když má trpěti,
med v hořký kalich přidá!
40
SUSPIRIA II.
Až, Pane, drahou věčných hvězd
nastoupíš jednou k Soudu vjezd,
slyš bědných duší zaúpění:
Než přísně zvážíš každou vinu,
jíž puklé srdce ztíženo,
než vyřkneš ortel zavržení, –
ó pozři na tu křehkou hlínu,
z níž tělo naše stvořeno!
41
II.
Ó přátelé, zda vyslovím,
co lásky v srdci probouzíte?
Proč, běda, jeden za druhým
již bez návratu odcházíte?
Petr Křička.
[43]
POZDRAV PETRU KŘIČKOVI.
Oblohy hladinou slunko dnes pluje jak ze zlata člun,
les šumí nad hlavou harfami basových strun.
V modravých dálkách pahorky září jak hora Tábor
v den Proměnění.
Kraj voní jablky; z javorů stepilých vlaje červený fábor
a barvy duhově mění.
V korunách osyk jako by stříbrní hnízdili ptáci
a paže jeřábů v náramcích z korálků rudých se ztrácí.
V takový opojný léta už babího den
na tvůj les na chlumu hledím jak na tvrz omšených stěn.
Bílý štít rychty průsekem kyne jak pajmáma v zástěrce čisté
hostům o posvícení.
U cesty šípkový keř se šarlatem oděl – parádník jistě!
pocestným pro potěšení.
Na plášť tvých borovic zlatý prach ručejem srší,
s větví však umdlených suché již jehlice prší.
Jdu po tvé stezce jak přítulný ohař lovcovou šlépějí,
jedno mi, kam jdu, jedno kam dospěji.
Jak školák v slabikář do snů jsa vnořen
jistě jsem překročil bloudivý kořen.
Najednou v kouzelné zajat jsem kruhy,
žasna, že potkávám lesní tvé druhy.
45
Hle, tu je Elf, jejž zřel jsi kdys v smrtelném loži,
dnes ještě skotačí zahradou boží;
sklání se nad potok, obraz tvůj hledaje,
potom zas do mechu pod pestrý slunečník sedaje
písničku z „Ogarů“ vrbovou píšťalkou píská,
netuše, vražedná Jeseň že hrozivě blízka.
Hle, Diviženky, – srub mají pod Černou Skalou prý kdes –
hřiby a ryzce v ošatku sbírají dnes.
Divno, že nevětří splašeny,
– a nejsou to ani ošklivé stařeny.
Nejhezčí z nich se jak malina rděla,
zvídajíc, co ten hoch z rychty ve světě dělá?
Řekl jsem ovšem, že spisuje noc a den v potu tváří
u pana Kvapila v kanceláři.
A děda Hejkal, jemuž kroucený tabák nosíval prýs,
– šelma, zdráv dosud jak buk a silný jak rys! –
vojanskou čapku po tobě na hlavě lysé
v pasece výslunné sekyrou – bác! – ohání se,
pařezy dobývá, slunkem jak z palírny opit,
by měl čím přes zimu v brlohu topit.
Hned spustil lamento, že už ho hejkání přestalo těšit,
nelidskou čeládku nechá prý hřešit, –
beztak měl ondyno již opletání,
že strašil lotry, jež druzi stávkami chrání.
Tejcí už po pensi a funkci přežilé ukáže paty,
jen co se strašidlům upraví platy.
A že ho Křičkova Pavlínka litery učila říkat,
bude si v pensi víc na čtení zvykat.
Nestojí ovšem o verše, protivné cingylinky –
kalendář starý si vypůjčí z rychty od bábinky. –
46
Z dáli výsk vlak – a přeludy mizí! Dým kalí hluboké nebe.
To je ta saň, co na sklonku léta nám unesla tebe!
Stesklo se po tobě všem v lesa tiši, –
proto ti v rýmech pozdravy píši
z kraje, jenž medovou kaší nekrmí rodáků svých,
za to však vtisk pečeť věrnosti do srdcí bohabojných,
z města, v němž stříbrné Kunhuty žalmový hlas
dětinné srdce tvé tužbami svíral jak čarovný pás,
od staré školy v rynku, kde v soumraku dní
ještě prý ozvěna housliček tvého „tatounka“ zní,
z hor, jejichž mračivý vzdor i horalských paží statečný vzruch
ve výhni lásky v epopej skuje tvůj duch! –
A již se sklání stmívání zvon...
krví se zalil slunéčka skon.
Z brambořišť kouř začpěl křišťálným vzduchem.
Jdu domů. Však huštiny u Hořké Studánky obejdu,
nechci se potkat už se žádným zakletým duchem.
Ty se měj dobře – a vzpomeň si na strejdu!
25. IX. 1920.
47
LESNÍ MOTIV.
Flétny plachých hudců hrají
z lesní houštiny.
Na pařízku sedím v kraji
zkvetlé mýtiny.
Hledím k stěnám chvějné chvoje
smrků mladistvých,
pestrokřídlé bzučí roje
z květů zlatistých.
Smrky, jedle pohrouženy
v klidu pravěkém –
Viz! V tom stařík nahrbený
mih’ se průsekem.
Teď jak přízrak v mladém boučí
kmit’ se stínů hrou –
ký duch bludný se to loučí
s lesem Ochozou?
Lesní dědek – sivé tváře
obrost lišejník,
jak by bál se slunka záře
v temnou houšť mi znik’.
48
Proč mi srdce buší prudce?
V hrdle vázne hlas –
vzpínám divně dojat ruce,
kostmi projel mráz.
Což – jestli tu chodí v šeru
nebožtík náš děd,
jehož pilné ruky věru
všude kolem sled?
Bludného jak samotáře
potkati mám dnes,
jenž tu kdysi v potu tváře
sázel mladý les?
Vyprosiv si letmý návrat
v drahé okolí,
přišel shlédnout z věčných zahrad
símě vzešlo-li?
To tam kouzlo!.. Trakař hrčí
cestou výmolnou.
Stařík fajče veze smrčí
rukou mozolnou.
Ticho... Časem lesní hudci
pausu učiní...
V dálce klušou bosí kluci
k trsům maliní.
49
A vzduch jako drahé ženy
horké polibky...
Smolnou vůní zrají kmeny
– v rakverakve, v kolíbky.
50
V POLSKÉ VSI.
Ó, není větší slávy v polské vsi,
než zlatistě když lípy kvetou!
Poutníče, v stínu jejich pohov si,
než křídla větrů zlato smetou.
Jak jiskyjiskry tryskající z požárů
sem včely ze všech úlů letí,
roj celý used’ v zkvetlém stožáru
a k hodům neustává pěti.
Slyš! V zasnění tvé šumí dumný zpěv
a opájí tě sladké ve sny.
Ta hudba tlumená ti čeří krev
jak ve dnech ztracené tvé Vesny.
A jsi zas doma hochem rozverným,
kdes v doušce mateří si hovíš,
svým druhům v pastvě v mžik jsijsa nevěrným
sám čmeláky si pro med lovíš.
A náhle slyš, – co z městečka sem zní?
Co bzučí tam a dudle sladce?
Toť jako hudba o mši půlnoční –
nuž za tím! – Kluk se rozhod’ krátce.
51
Už běžím k městu, – západ krvácí –
mně v patách kluše bosá četa
a Jobeš řičí: Jsou tam dudáci!
Hý! Cahy! Po pastvě dnes veta!
I ženou, ženou kozy šmatlavé
a urputně je v chlívky vhání – –
Ó, hrejte, dudy, v notě bručavé –
a dudy hrály do klekání...
Dnes v červencový den zas po letech,
– v čas krvavého krupobití –
co včely hudou v lípách na květech,
ty dudy z dávna slyším zníti.
A jak mi včelky krouží nad hlavou,
tak touhy k rozletu se vzpialy, –
ó letím, letím širou dálavou,
jsem zase kozipasec malý,
jenž domů žene prašnou ulicí,
kde svatvečerní Ave zvoní,
kde maminka ho čeká s krajíci –
oh, rozpínám již náruč po ní!...
Ostrów Królewski 1918.
52
OHLAS.
Pro koho rostl chudý sad ten?
F. Skácelík.
V dojetí čtu tvých veršů spád sladký;
v zakletou studnu okov se hrouží...
V zamlklý sad se ohlížím zpátky,
kde tažní ptáci v odletu krouží.
Žel, že tu větve sřezal zlý sadař,
včely když v okvětí měly se rojit,
rány pak jitřivé blankytu vladař
zázračným dotekem zapomněl zhojit!
Zde mihl se jedenkrát duhový pták,
chtěl v rašícím zapěti keři,
naň číhal však plazivý netvor – a pak
jen krvavé pod keřem rdělo se peří...
I stezka již zarůstá v trnitou houšť,
na kterou manna kdys padala s nebe,
a kde, než krok můj zabloudil v poušť,
potkal jsem v jarní den tebe!
53
IDYLICKÝ CHVALOZPĚV.
V mlhavé ráno ke vsi jdu v lípoví skryté.
Komíny jak strejci po práci pokojně pokuřují.
U cesty jeřáby hořkými hrozny jsou slité,
ovísek žloutne, zahnědlou natí brázdy se zachmuřují.
V důvěrném souzvuku se vším, co ve sladkost domova zraje,
co v píšťalce pasáků, borovin fagoty,
mlčením rybníků, povozů rachoty
z rodných niv k tanci i do pláče hraje,
šumí a proudí v srdci a cévách mi krev,
když notou šumařskou bzučím si radostný zpěv.
*
Na pustém strnisku, na slunkem vysmahlých mezích
zdravím vás bradaté tetičky, strakaté kozy!
Z olšinek, rozrostlých na křivých potoka březíchbřezích,
zvědavě patříte, pastvinek směšní, vousatí bozi!
Úvozem vymletým hopkáte jako srnčata v poklusu krotkém,
za provaz vedeny vlasatým mudínem, domácím šotkem,
jenž kolem očima střílí, jakoby šípy sršely z luku,
hlásaje zpupně, že se dnes nelekne ani patnácti kluků!
Žehnána buďte vaše veménka těžká jak hodin kostelních závaží,
54
veménka růžová, jež jako slovenských gazdin buclaté džbány
nesete z pastvin do nízkých chaloupek na stinná zápraží,
kde vlídným úsměvem hovorných matek jste uvítány.
Hned na to jako když májový deštík hustými provázky prší,
do lesklých plecháčů bílé paprsky srší.
Mléko pak v buclaté hrnéčky nalité večerní mannou se stane.
Ó jak se rozzáří tvářičky tři umazané,
když drobní naháči skrčeni u kamen na lávce
košilku přes snědá kolénka stydlivě stáhnou,
hrnéčky za roučky ke rtíků studánce nahnou,
načež slyšet jen v pauzách hluboký oddech a po krátké přestávce
v hrdélkách dětských zažblunkne lahodný mok.
Smráká se... Ze dvorka matčin slyš mazlivý hlas a bedlivý krok...
*
Na chudém pastvisku, kde řídké jetele hlavičky
stydlavě v trávě se krčí, šmatlavá družino hovorných sousedek,
zdravím vás, v bělavých loktuškách pajmámy husičky,
kterých si váží výstavný grunt i chatrný podsedek!
V mrazivém březnu vídám vás v kuchyni horkem zalité,
– voní tam chlebové pecny a na plotně brambory šeptají ve varu,
jako když za pecí babička uspává malého nezdaru, –
55
vy tam jak figury z bělostné sádry na hnízdě nehybně sedíte,
jen občas z tmavého koutu se ozve prohnutých hrtánu kovový hlas,
– ó pozaunéř výborný každá je z vás! –
to nesmírnou mateřskou něhu, již nelze už tajiti, do světa troubíte.
Když potom milostné slunéčko jarní
po mezích rozsype zlaté orsejů kloboučky
a dnové jdou s úsměvy tak jako do tance slovenští šohaji švarní,
vodíte švitornou rodinu na slunné, omladlé paloučky.
Tu potom v zeleném pažitu jak by se koulely oživlé citróny,
vy pak, šlechetné matky, v ten rej po očku hledíte s klidem usedlé matróny...
*
Na lukách podzimních, kde kvetou ustydlé ocúny,
zdravím vás, plavky a stračeny, mazly a jahody,
oblé jež rohy nosíte vážně jak královské koruny
a mízou medovou od věků sytíte národy!
U rodin nevděčných za kojny sloužíte,
s výčitkou patříce člověku do tváře zlobou krvavě podlité.
Chvalozpěv pěju dnes vaší mateřské lásce.
Do šerých stájí, kde seno voní a kde vy stojíte tichou, zamlklou řadou,
přichází řezník, jemuž se vašeho zplozence zachce.
Když ruce chtivé osidlo na plavou šíji mu kladou,
56
s jakou to bolestí v hlubině moudrého oka
patříte na kroky hrozného soka,
s jakou to bolestí hledíte k zápraží,
kde jako bezcitné zboží váš plaváček přesně se odváží.
Když potom večer děvečka houpavých boků a jako obrázek z pouti buclatá
s náručí suché, chrastící jetele do chléva přichvátá
a v celé stáji svalnaté šíje po plné žebři rázem se vzpínají,
stračena osiřelá stojí tu se lbí až pod žleb schýlenou
a z chléva v krajinu tichou a zšeřenou
říve svůj nářek hlubokou mocného hrdla šalmají.
Žalostné surmy mateřské bolesti v zamlklá lada se rozletí –
marně, nedojdou k sluchu již mrtvému mláděti!
*
Kartuši, Broku, Pozore, drobní i velicí hafani,
z nichž jeden po dvoře kocoury zuřivě prohání
a druhý s klidem mudrckým po mouchách dotěrných čelistmi cvaká,
buďte mi zdrávi!
Když den se schýlí a ve vsi se smráká,
udeří hodina vaší horlivé bdělosti.
Dům, jenž vás denně jen miskou pomejí pohostí,
střežíte nezištně a věru s jistějším zdarem
než starý ponocný, který s osleplou lucernou
v kožiše zavrtán usne hned za pivovarem,
není-li z dřímoty líbezné vyrušen chasou na toulce rozvernou.
57
Buďte mi zdrávi pro svoji věrnost, se kterou od věků
vzácnými strážci jste statku a druhy dobrými člověku,
na něhož zříte jak na zázrak oddaným okem,
kolem nějž tančíte radostným krokem i skokem,
kterého v návratu vítáte přítulným halasem, –
i když je surovým necitou anebo nevrlým mamlasem,
nehodným božího vzduchu, nehodným sluneční záře,
nehodným bezelstné lásky, která je krásou zvířecí tváře...
58
BÁBINKA.
Dru Janu Mlinářovi.
Já dopis Tvůj dnes četla aspoň desetkrát
a netajím, že zrak mi slza zakalila.
Vím dobře, synu drahý, zveš mne k sobě rád
a jistě u Tebe jak v bavlnce bych žila, –
však přesadit strom starý – nelze!.. Kořeny
zde v grunty domovní jsou navždy vnořeny.
Víš – rok padesát devět! S mladým manželem
když do Benátek vlašských zamet’ nás běs války,
– to místo libánek nám bylo údělem! –
ó jak jsem toužívala k domovu z té dálky
a říkala vždy choti: palác nejskvělejší
mně kdyby darmo dali, bych tam zvykla si,
já zůstat nechtěla bych! A choť nejmilejší,
když na to vzpomněl, říkal: Dobře měla jsi! –
Mně život krásu světa nezatajil věru!
Znám jižních nocí čar i louč severních září, –
však za to Bohu vděčím: žití v podvečeru,
když manžel odešel a zaklepalo stáří,
že zvoliti jsem mohla za útulek vdovy
dům rodný, drahý odkaz po svém tatínkovi.
Jsem ráda zde a věř, že smutno mi tu není.
Jak z rána oči promnu, k oknu šinouc kroky,
hned tatínka už vidím: jak on dlouhé roky,
jen co se nad Kapliskem rozbřeskl jas denní,
59
zřel z okna pátravě na Mušínkovu střechu,
kam ranní vítr stáčí korouhvičku z plechu.
Když od Ochozy lesa koráb mračen ploval,
že může bouřit večer, v strachu prorokoval,
když chrpovou se modří nebe v jasu stkvělo,
vzdech’: Nikde ani mráčku – sprchnout by nám mělo!
Tak ať den v slunné záři, ať se mraky bočí,
já zrovna z rána spatřím tatínkovy oči.
Pak, jak bych jeho scvrklou uchopila ruku,
jdem do kuchyně spolu. Okno rozvírám,
– slyš! Z Míchov přes lučiny zazvonilo: Kuku! –
co na dvorečku drůbež s láskou obzírám.
Když po zahradě slunko hází zlaté mince
a netřeba se noze chladné rosy bát,
já tybetáček starý vezmu po mamince,
jdouc manželovým včelkám dobré jitro přát.
Tu každý strom a keřík radostně mi kyne
a každý známý kvítek voní vzpomínkou.
Sním: za včelínem manžel used’ v loubí stinné
a věnečky si pletou Máňa s Fanynkou.
K včel zvučným basám slyším sedmihlásky plesat
a vděčností bych chtěla zvony rozzvučet,
že přes noc novým květům Bůh dal rozpučet,
že denně nový div zřím let již osmdesát!
(Byt zatím poklidí mi Pepča z pazderny;
jak lasice je mrštná, skřítek rozverný.)
Pak omlazena slunkem, vůní, zpěvem, šumem,
jak bych se v samém víně byla koupala,
jdu do kuchyně vládnout hospodyňským umem –
mne kuchtit těší dnes jak v mládí bezmála!
60
Když smolné smrčí v peci začne praštět hlučně,
vždy oknem na stráň vyšlu pohled zvroucnělý,
kde s pahorkem Tří křížů sdružen nerozlučně
dvůr pod lípy se tulí, které šuměly
už tehdy, když má matka, dcerka šafářova,
zde trávu vyžínala v letním soumraku, –
však pod čepečkem zlatým sličnou zřím ji znova,
ó postůj, zůstaň, promluv, tichý přízraku!...
Žel, žalovaly záhy žalné hrany z rynku,
když do hrobu klad’ otec drahou Filipínku.
Ač mlád, víc neženil se. Mrtvou v srdci nosil
a krůpějemi lásky život dětem rosil.
Čas jako vítr letí, – snad jsou na tom viny
hodiny staré, které hrčí v kuchyni, –
hned poledne je. Venku zkrátily se stíny,
a u mne tichounko je jako v svatyni.
Teď na památném místě, otec Tvůj kde sedal,
kde v sychravých dnech čítal celé hodiny,
– když autor nudný byl, si schrup’ jak varhan pedál –
já na stůl denně kladu čerstvé noviny.
Víš pro koho? Mně klíží znavená se víčka,
nuž na chvilku si zdřimnu v loktech kanapíčka:
však jenom zavru oči, už je manžel tady,
jak byl by zrovna přišel od včel ze zahrady.
Pryč skličující stopy dlouhé nemoci:
zas tak je mužný, jak byl o Tvé promoci.
Ó, v očích milovaných jaké hvězdy září,
jak vnitřním ohněm zkrásněl v zamyšlené tváři,
když v denníku si čítá: Národ s erbem lva,
že odhodlaně žádá svatá práva svá,
61
že v stověžaté Praze v zlatých maje dnech
vzdor Slovanstva se vznítil v lásky plamenech,
ač saň germánské pýchy stohlavá se vzteká,
náš národ pravdu hájí, spravedlnost čeká,
když padá žezlo z chabé ruky trubcovy
a legiony mečem drtí okovy...
Psal’s, že mne aspoň večer trápí tesknice –
a zrovna večer není času k truchlivosti.
Já u kamen – a vás je plná světnice,
Ty, děvčata i vnučky jste tu jako hosti.
Tak s vámi v duchu slavím černou hodinku –
rač Pán Bůh všem vám dáti štěstí do vínku!
Když na oblohu hvězdy prosypou se zlaté,
tu lampu rozžehnuvši, při níž učil se’s,
jak poklad zakletý či ostatky spíš svaté
si na stůl kladu tretek památečných směs.
Zde z Verony je cetka z hrobu Juliina,
tam přání, Fanynka jež psala z Třebové,
tu nerosty Tvé ze skal od Jičína
i Marunčiny dětské vlásky zlatové,
list manželův – cit ryzí v rouchu střídmých slov,
též obrázek z mé dávné pouti na Vranov.
A časem nad lejstra se skláním, dozajista
jak nad foliant v kůži vepří alchymista.
Leč nechci šmelcovati rudy jalové –
jen po pradědech čítám smlouvy trhové.
Víc nežli modních veršů s tajenkami sbírky
mne staré kalendáře vábí od Pečírky.
Hned s chutí Pravdovu si přečtu povídku
62
a hlavně, co tu psáno rukou tatínkovou:
co zísalzískal na lenech kdy a co na žitku,
zač prodal selátka, kde koupil krávu novou,
kdy výdělek byl a kdy ztráta z řemesla,
též rok a den, kdy děti vrána přinesla.
Pro pána krále! Zatím čirá noc je tady!
Mám spánek dobrý, však to zdraví mého klíč –
jen ještě ohlédnu se, zamčeno-li všady,
a na dobrou noc: Pánbůh s námi a zlý pryč! –
Tak, nejmilejší synu, den mi za dnem plyne.
Sem přijeď brzy za mnou v jizby pohostinné, –
jen nechtěj, abych sama odešla z těch míst,
kde ptáčci vzpomínek se choulí do svých hnízd.
Já Brna bojím se, vždyť předtuchu mám temnou,
že moji drazí mrtví nešli by tam se mnou...
63
IN MEMORIANMEMORIAM.
(F. M.)
Lip s jasany je věnec nádherný,
kde po vezdejším dřímá trudu.
Zde v listí ševelu já důvěrný
s ní hovor časem vésti budu.
A uslyším, že sotva Smrtky stín
ji zakryl rozpiatými křídly,
v sad rajský uvedl ji Cherubín,
kde v slávě nebes šťastna sídlí.
Ctná křestní patronka hned při vstupu
se ujala jí vlídnou rukou,
ji k hloučku vedouc v jasném zástupu,
kde pokrevenců srdce tlukou.
Tam nejdřív objala se s maminkou,
již ztratila hned v mládí květu,
tak, jak v ní žila vroucí vzpomínkou,
rozmilá, sličná, dobrá je tu.
A manžel drahý jak ji uvítal!
Jak pod myrtovým druhdy věncem
tak ruměnec se znovu v líci vzňal,
když stála před svým vyvolencem.
64
Pak otec se strýcem, jak byli kdys,
s jiskřením vtipu v mírném zraku,
kol úst vždy dobrý, shovívavý rys
a moudré čelo prosto mraků.
Teď u nich beseduje bez strachu,
že chvíle rozluky se blíží,
a přec – už čista země od prachu –
zpět k zemi s nebes ráda shlíží.
Vždyť zapomenout nelze ani teď,
kdy rajskou sycena je mannou,
kdy Bůh dal na vše smírnou odpověď
a v jizvách srdce růže planou.
Všech vzpomíná, jimž život krášliti
by chtěla dojemnou svou něhou,
kdo v jejich stezkách budou choditi
a odkaz předků zbožně střehou.
A nejvíc na toho, jejž poprvé
kdys k mateřskému prsu vila, –
Smrt olovo jí vlila do krve,
leč lásky k němu nezničila...
65
ELEGIE.
11. XI. 1921.
Náš drsný kraj, k svým v lásce stálý,
v mlh sychravých se oděl šat,
a lípy jíním ztuhlé stály,
když přísné Smrti majestát
se dotknul bledé Vaší skráně,
náš milovaný tatínku,
a přerušil tak nečekaně
všem milou černou hodinku.
Co družným citem srdce jihla,
chlad ze zásvětí v jizbu vál.
Vám v zraku ruka čís’ se mihla,
neznámý na Vás zakýval...
Vy, jindy zvolna rozvážlivý,
jste vykročit chtěl v pospěchu –
však jako klas, jejž bouře skřiví,
jste shroutil se nám bez vzdechu.
Jak zachvěly se věrné krovy,
jež rod náš hostí věky tři,
když odešel jste v domov nový,
kde rány už se nejitří,
kam důvěrně Vás vedla víra,
již od dědů jsme přejali,
66
že Ráj se pro ty otevírá,
kdo lán svůj čestně orali.
Tam, hlavo drahá, odpočinku
Vám blaživého nutno přát.
Jen zdřimněte si na hodinku,
jak káže věčný světa řád, –
však duch se vrátí pod tu střechu,
kde lásku tajil přísností,
zde znova nám všem pro potěchu
ač neviděn se uhostí.
Dál bdíti bude nad stájemi,
by nevplížil se k stádu mor,
vždy z jara žehnat plodné zemi,
když skřivanů se ozve sbor,
a v sladký čas, až u besídky
rozkvete růže z Jericha,
on jako strážce noční hlídky
sad střežit bude za ticha...
67
DUMKA.
Hřbitov náš je tichý sad,
rozkvete v něm, kdo již zvad.
Staleté zde lípy šumí;
kdo je od nás, porozumí,
co si v dumy vnořeny
šeptají ty stařeny.
Věčný mír a věčný klid...
Cypřišovou chvojí skryt
v babího už léta lesku
divnému jsem podleh stesku,
mysle, až zde budem spát,
o čem se nám bude zdát?
Když se skřivan nad nivou
ozve písní jiskřivou,
z vlhké brázdy oráčovy
chléb nám bude vonět nový,
ucítíme v list a květ
pupeny se rozvíjet.
Doslechnem-li z ozvěny
nářek parní sirény,
zachvějí se naše kosti
jistotou, že u nás dosti
68
rukou, jejichž mozoly
plní spíže, stodoly.
Poženou-li večer z luk
děti s křikem kozí pluk
a poslední slunka šípy
budou zlatit naše lípy,
ke krbům vás budem zpět
domů z polí provázet.
Zapískne-li večer vlak,
to nám bude asi tak,
jako by náš přítel drahý
navracel se z matky Prahy
a přikleknuv na hrobech
sdílel pozdrav srdce Čech.
Když se v šera náruči
Ochoza les rozhučí,
budem s vámi po večeři
přísti len a dráti peří,
a těch, jež kdo míval rád,
vzpomínati na stokrát.
Z věžního jak okýnka
umíráček zacinká,
loučení vám nebuď trudem!
Příchozího vítat budem,
zvídajíce od něho,
co je u nás nového.
69
Vy tu sta a staletí
žijte v síly rozpětí!
Byť i v díži kvas byl nový,
ať jsou pevny dědů krovy,
starou slávou v drahý kraj
prapor se lvem hrdě vlaj!
70
BLEDNOUCÍ SELANKY.
Slast jediná, kdo chvilkou podvečerní
dlí u krbu, kol něho druzi věrní,
když zamknuv dvéře evropské té vřavě
dnů lepších paměť osnuje si v hlavě,
v sen o svém kraji vnořen přemítavě.
Mickiewicz (přel. Krásnohorská)
V záři slunka nad západem vyhřívá se ulice...
Domky, dávna pamětníci, u cesty se krčíce
zřely rod můj vyrůstati ze zdravého kořene,
zřely dědů přísné tváře, šíje věkem shrbené.
Stávaly tu kdysi řadou šelestivé topoly,
přes štíty a lomenice shlížejíce do polí.
Stály jako věrní strážci v bohatýrské pýše,
a jen občas jak by heslo druhu druh šept’ tiše.
Když pak večer měštěnínům klížily se zraky,
šedá garda topolová podřimla si taky.
Ze široka jako by se o souseda opíral,
rodný dům mi v uvítanou vlídně zakýval.
Však co vidím? – Pro Bůh! – Snad jsem naposled
jako Brouček nezbloudil zpět o půl kopy let?
Propad’ se dům přestavený, kupecký pryč krám,
stará vrata, stará okna blažen poznávám.
A mně sšedlé vlasy rázem ztemněly,
jako by mne v čarodějném mlýně přemleli.
71
Krev zas žilami se křepce prohání,
omlád’ jsem jak doktor Faust vždy v prvním jednání.
*
V ticho ulice jen vozy zarachotí...
Před našema sedí Azor, čenich se mu potí.
Dědoušek jde z lesa, v bledé modři očí
jak by hořké studánky měl jiskry ztajeny,
sukovici v ruce, burnus, klobouk zelený.
Babička hned s večeří se kolem děda točí.
Pojed’, popil. V peci praští tvrdá polena, –
hajdy, s bratrem oblehneme dědu kolena.
Na klíně mu oba krčíme se stuleni –
jenom, Bože, kdyby nechal toho kouření!
Takhle začne povídání překrásné –
v prostřed slova ve fajce mu vyhasne.
Potom křeše, protahuje, profukuje trysku,
to to trvátrvá, než se zase kouř vyvalí z pysků!
Vzpomínek se probíraje vonným herbářem,
vykládá děd, jak se v Polné učil mydlářem.
Jak se potom na zkušenou vydal na cestu,
kdež mu chtěli v Hodoníně vnutit nevěstu,
ale dědouš bál se prý tam tuze zimnice –
(Němky Katy Wachsmund asi bál se nejvíce!)
Z milostného turnaje tož utek’ zbaběle.
Ale doma rychle změklo srdce z ocele:
s Marjánkou se záhy vzali bez intrik a boje, –
potom chutě mýdlo vařil, máčel svíčky z loje.
Když čas přišel konstituce, gardy oblek’ kroj,
na komando cvičili se bodří mistři v boj,
72
čacky každé odpoledne v Michovy les táhli,
odkud jako rajská hudba do znoje a trudu
ozvalo se z černa lesa narážení sudu.
Na huštiny udeřili, šturm byl tuze náhlý,
neboť kdo se v šturmu zpozdil, pykal za chvíli,
když naň ani čtyři horké párky nezbyly!
*
Proti našim žlutý Procházkův je dům,
kožešnický se tam provozuje um.
Tam babička naše dobrá, ke každé jež trampotě
medicinu vždycky najde, po kuchyňské lopotě
chodí se mnou na besedu k družce dávné mladosti,
panímámě Matějčkové, dobračce též od kosti.
V scvrklých prstech stařen suše chřestí dráty,
svadlým hlasem vzpomíná se na děti a na pantáty,
jak když vítr v suchém listí šelestí.
Pokličky se nadzvedají z hrnků dávných bolestí.
Jak děti mřely, jak muž byl časem zlostný –
ale už nebolí starých křivd ostny...
Jak bylo doma za svobodna „na Bilisku“,
jak maminka se oháněla hřeblem při ohnisku...
„A všecko uteklo, jak když rukou mávne –
a dnes všecko horší!“ „Ani starodávné
písničky už nezpívají při mši svaté...“
„A ty nové? V notě – páté přes deváté!“
Pak se karta obrátí a místní noviny
objeví se v rozhovoru i klep nevinný.
Kdo psal z Ameriky, v lutrii kdo sází,
vdávat že se bude přece Tolmocova Stázi,
73
a jak Křivánkovou děti chudě pochovaly –
vždyť jí ani „Regemcui“ knězi nezpívali!
„To ti říkám, Matějčková, umru-li já spíš,
ať našemu pantátovi rovno vyložíš,
ač jsem v celém živobytí pejchy neměla,
přece funus jak se patřípatří, ať mně udělá!
Ať jdou cechy s postavníky, muzika ať hrá,
na rakvi ať tkalcovský se pokrov prostírá
na památku, že jsem byla taky „od stavu“,
nebožtíku tatínkovi buď to v oslavu.
U domu ať s valdhornami zahrají mi písničku, –
při tom báby mají slzy na samém hned krajíčku.
Dubovou chci rakev, vysmolenou, ať mám sucho k spánku,
šaty hedvábné mi dají, jak se sluší na měšťanku.
Zvážnělá tvář za chvilku však v úsměv rozkvetla,
jak vzpomněla, v „Kukátku“ dnes co si přečetla.
„Tendle Kosmák! To je hlava, dejž mu Pánbůh zdraví!“
uznale vždy na konec obě blahoslaví.
Ticho... Zdřimly stařenky... V hodinách jen tiky tak,
život letí... divý pták, divý pták...
Vozy venku zahrčely jak za lesy hrom.
Babička se zvedla: „Dobrou noc, už, holka drahá, musím dom.
Josef přijde z honu, boty rozbrouhaný a ukrutnej hlad,
mladá si šla k matce, tak mu sama musím jít milistrovat.“
*
K bílým domkům jak k holoubkům holubice
chalupa se nízká tulí, hledíc štítem do ulice.
74
Zde žil děd můj po mamince, neznal jsem ho ani,
ale v žilách cítím jeho krve pulsování.
Oral, vláčil, rozsel, tkalčil,
ani chvilku nezahálčil.
Život těžkým kladivem ho koval,
on však v duši tajný plamen tklivě opatroval.
Do Žďáru i do Bystřice přímrazky i blátem
na jarmaky pilně chodil, neplýtvaje zlatem,
za to hnedle od mladosti vzal si do zvyku,
pokaždé že nesl z trhu novou kroniku.
A když potom člunkem házel, přes podnožky skákal,
duhový pták fantasie v kouzla svá ho lákal.
V nízkou jizbu – z kuchyně tam zelná vůně vála –
s komonstvem svým vzácná panstva často zavítala,
Štilfríd, Bruncvík, Rožmberk zde rytířsky si vedli.
Papírové jejich zjevy podstatně však zbledly,
Tyl když přijel se svým světem zbájeným i pravým,
se Švandou i Jiříkovým losem dojímavým.
Potom „Kšaftem“ ozvalo se z Cerekve sem klekání
a též zvonek, „Jan za chrta dán“ co vyzvání.
Až konečně v „Babiččině“ nesmrtelné slávě
poznal děd, jak česká krev se rozproudila zdravě.
Dojat patřím na domeček, kde při olejovém blikátku
děd můj vídal krásnější svět v poesie zrcádku.
*
Domek čerstvě obílený lesklých oken dvojicí
směje se jak vyšňořená, maloměstská koketka,
jak by vědom svého ladu pyšně měří ulici.
Z prahu síně klenuté mne vítá strýček Plachetka:
75
„Ajta, studiosus astrologus, salve, salve, domine!“
A z kuchyně tetka zpívá: „Toť jsou hosti, jemine!“
V libou vůni kuchyňskou však jako pytel s ďasy
kozlovice z veřtatu se dotěravě hlásí.
Jizba vlídná. Stěny zdobí starodávné obrazy,
břečtan kolem smavých okem, květované záclony.
Šprýmovou řeč špikuje strýc latinskými výrazy,
pro vybraná slova skáče v poesie záhony.
Je to mudrc. V prázdných chvílích, které zbyly jircháři,
čítal ze knih v kůži vepří po bratrovi faráři.
Kytaru sňal, zadrnkotal a již píseň začíná:
Znám já jeden krásný zámek nedaleko Jičína...
Však už teta uzardělá ubrus nese sněhobílý,
na stole hned květované hrnečky se vyrojily,
mísa koláčů a káva jak o Božím hodě.
„Ach, tetičko, tuhle kávu studenti mít v Brodě!
Z čeho nám tam báby vaří šedou kávy podobu,
tajemstvím je, kvartýrské jež berou s sebou do hrobu.“
Při loučení dvourenčák mi tajně strýc v dlaň vtisk’,
věru často jsem tam chodil pro ten mrzký zisk.
Strýc vždy vlídně: „Přijď zas brzy, care amice!“
A z kuchyně tetka zpívá: „Pozdrav mamince.“
*
K Fidrýškovi na okamžik zaskočím si ještě taky,
bude těsto zadělávat na perník a na panáky.
Voříšek mne vztekle vítá, jak jdu do dveří.
V dílny zášeří
stojí Fricek dýchavičný, v umudlané zástěře,
na bradě má ještě zbytky od včerejší večeře.
76
Kloubnatými palci tlačí těsto v staré formy dubové,
k tomu – slyšte, bohové ! –
tvoře srdce perniková s hodinkami pro děti
deklamuje Vrchlického „Satanellu“ z paměti.
Potom z mandlí robí sladká pro poutnice vnadidla,
„Duch a svět“ a „Perspektivy“ těžkou vůní kadidla
opájí ho při tom zřejmě,
na každém si chutná rejmě,
anděle zří ctné i padlé, Venus v krásy nádheře –
v zanícení spíná ruce na své modré zástěře.
Když on zmlk’, já spěšně vyndal notýsek jsem svůj,
a teď – otče olympický, Fricka polituj!
Vytrvale čtu své jamby, drkotavé daktyly,
jež tak na ta perníková srdce by se hodily!
Přítel vyslech’ trpělivě, co já veršem snoval,
a mne ještě trestuhodně ve zlém utvrzoval.
Shovívavě rozepjetí chabých křídel měřil,
v novou hvězdu na Parnasse skálopevně věřil.
Když pak „Niva“ Roháčkova moje verše přinesla,
hned by mne byl uvelebil nesmrtelných do křesla!
Klenutá ty pernikářská dílno zšeřená,
jak jsme z tebe lačně k slunci rozpínali ramena!
Z větrných těch zámků, vidin luzných,
co nám zbylo po bouřích a ztroskotáních různých!?
Já byl šťastnější, neb cestou s ženou vyvolenou
aspoň z daleka jsem uzřel zemi zaslíbenou...
Leč ty, milý kamaráde, když opadl mládí květ,
osaměls a hořkým vtipem soudils maloměstský svět.
Před jarmakem mikulášským světce robils vousaté,
v perníková srdce lepil dívčí tváře okaté,
77
vytrvale jako vrána v kolébavé postýlky
kladls děti boubelaté, křehké z cukru andílky.
Při řemesle vlas ti řidnul, jarmarků a poutí vděk
jediným byl potěšením a přítelem Ječmínek.
S těžkým ponorem kdyžs v noci do přístavu vesloval,
s měsíčkem jsi o marnosti světské diškuríroval.
Za to v létě vstávals časně, jak zapěli kohouti,
pečliv, abys záhy zboží vyložit moh’ na pouti.
Až jsi posléz v trpitele šarlatu
na pout vyšel, z které není návratu...
78
BALADA KAŽDODENNÍ.
Stál bílý zámek u lesa
a nad ním modrá nebesa.
Žili tam rytíř s chotí ctnou,
štěstí jim bylo kmotřenkou
a láska snem i jitřenkou.
Proto den za dnem pomíjel,
jakoby hedváb navíjel.
Pod jeho čelem orlí zrak,
nad ním vlas jeden smolný mrak,
paní jak proutek lilie
s očima jak dvě studánky,
z kterých se slunko napije.
Děvušku měli s copánky
a hošík kudrn zlatistých
vlčkem se kroutil kolem nich.
V komnaty slunko chodilo,
kmotru sem rádo vodilo.
Sedalo Štěstí u dveří,
ať jitro, ať se svečeří,
stůl vždycky štědře pokrylo.
Jednoho rána nad zámkem
nerděl se východ červánkem,
a v černé mraky za rosy
79
slunéčko hřívu skrylo si.
Jako když jestřáb doráží,
choulí se ptactvo v zápraží.
A břízky sadu na kraji
do oken zámku šeptají:
Odvážný lovče, pozor dej,
lovu se dnešní večer vzdej!
Spanilá paní, s chotěm dnes
nejdeš-li sama v černý les,
podej mu nitě v klubíčku,
ať najde zpátky stezičku,
ať cestu zpátky nalezne
v objetí tvoje líbezné!
Od lesa vítr haraší...
Jako když ptáče vyplaší,
Štěstí se náhle pozvedlo,
jedenkrát jen se ohlédlo
a mizí branou zámeckou –
za ním muž s puškou loveckou.
Jen vkročil rytíř do lesa,
srdce mu divě zaplesá.
Palouk tu, lunou ojíněn,
na něm jak oblak z bílých pěn
tancuje čarný víly zjev –
lovci se v žilách bouří krev.
Zapomněl mžikem na choť ctnou,
na její věrnost počestnou,
zapomněl něžných polibků,
80
nedbá o dětskou kolíbku.
Vrhá se v svůdné náručí,
výčitek hlas ho nemučí.
Jakoby v síni z křišťálu,
tančí s ní, tančí k močálu,
tančí s ní tůně na kraji –
a sovy ze skal houkají:
Panenko lesní, svatbu stroj,
vzácný je ženich, hola hoj!
Štěstí, v něž žena věřila,
ruku svou když mu svěřila,
štěstí, jímž děti krmila,
pod srdcem když je nosila,
rytíř co dar svůj zásnubní
dá ti, – jen tancuj k prohlubni!
Objal se úže s mátohou,
mech se mu boří pod nohou,
žhavý zrak na ni upírá
a tůň se pod ním rozvírá,
mizí už, mizí v propasti,
lstné panny lapen do pasti...
Něm stojí zámek u lesa
a nad ním kalná nebesa.
Radosti svíce zhasnuty
a zlaté číše netknuty.
Paní má v očích těžký žal:
na otce když se hošík ptal,
výmluvy hledá úzkostně,
rukama lomí žalostně.
81
Děvčátko k matce tulí se:
Tatíček, viď, že vrátí se?
Co že by v světě hledal kde,
když zde je doma, a my zde?
Marno je otce čekati,
paní ví, že se nevrátí.
Paní ví, paní nevěří.
U krbu, jenž je vystydlý,
Vina má temné obydlí.
Nevkročí Štěstí do dveří,
kde jako had je uštknul hřích...
Marny jsou slzy nevinných!