BÁBINKA.
Dru Janu Mlinářovi.
Já dopis Tvůj dnes četla aspoň desetkrát
a netajím, že zrak mi slza zakalila.
Vím dobře, synu drahý, zveš mne k sobě rád
a jistě u Tebe jak v bavlnce bych žila, –
však přesadit strom starý – nelze!.. Kořeny
zde v grunty domovní jsou navždy vnořeny.
Víš – rok padesát devět! S mladým manželem
když do Benátek vlašských zamet’ nás běs války,
– to místo libánek nám bylo údělem! –
ó jak jsem toužívala k domovu z té dálky
a říkala vždy choti: palác nejskvělejší
mně kdyby darmo dali, bych tam zvykla si,
já zůstat nechtěla bych! A choť nejmilejší,
když na to vzpomněl, říkal: Dobře měla jsi! –
Mně život krásu světa nezatajil věru!
Znám jižních nocí čar i louč severních září, –
však za to Bohu vděčím: žití v podvečeru,
když manžel odešel a zaklepalo stáří,
že zvoliti jsem mohla za útulek vdovy
dům rodný, drahý odkaz po svém tatínkovi.
Jsem ráda zde a věř, že smutno mi tu není.
Jak z rána oči promnu, k oknu šinouc kroky,
hned tatínka už vidím: jak on dlouhé roky,
jen co se nad Kapliskem rozbřeskl jas denní,
59
zřel z okna pátravě na Mušínkovu střechu,
kam ranní vítr stáčí korouhvičku z plechu.
Když od Ochozy lesa koráb mračen ploval,
že může bouřit večer, v strachu prorokoval,
když chrpovou se modří nebe v jasu stkvělo,
vzdech’: Nikde ani mráčku – sprchnout by nám mělo!
Tak ať den v slunné záři, ať se mraky bočí,
já zrovna z rána spatřím tatínkovy oči.
Pak, jak bych jeho scvrklou uchopila ruku,
jdem do kuchyně spolu. Okno rozvírám,
– slyš! Z Míchov přes lučiny zazvonilo: Kuku! –
co na dvorečku drůbež s láskou obzírám.
Když po zahradě slunko hází zlaté mince
a netřeba se noze chladné rosy bát,
já tybetáček starý vezmu po mamince,
jdouc manželovým včelkám dobré jitro přát.
Tu každý strom a keřík radostně mi kyne
a každý známý kvítek voní vzpomínkou.
Sním: za včelínem manžel used’ v loubí stinné
a věnečky si pletou Máňa s Fanynkou.
K včel zvučným basám slyším sedmihlásky plesat
a vděčností bych chtěla zvony rozzvučet,
že přes noc novým květům Bůh dal rozpučet,
že denně nový div zřím let již osmdesát!
(Byt zatím poklidí mi Pepča z pazderny;
jak lasice je mrštná, skřítek rozverný.)
Pak omlazena slunkem, vůní, zpěvem, šumem,
jak bych se v samém víně byla koupala,
jdu do kuchyně vládnout hospodyňským umem –
mne kuchtit těší dnes jak v mládí bezmála!
60
Když smolné smrčí v peci začne praštět hlučně,
vždy oknem na stráň vyšlu pohled zvroucnělý,
kde s pahorkem Tří křížů sdružen nerozlučně
dvůr pod lípy se tulí, které šuměly
už tehdy, když má matka, dcerka šafářova,
zde trávu vyžínala v letním soumraku, –
však pod čepečkem zlatým sličnou zřím ji znova,
ó postůj, zůstaň, promluv, tichý přízraku!...
Žel, žalovaly záhy žalné hrany z rynku,
když do hrobu klad’ otec drahou Filipínku.
Ač mlád, víc neženil se. Mrtvou v srdci nosil
a krůpějemi lásky život dětem rosil.
Čas jako vítr letí, – snad jsou na tom viny
hodiny staré, které hrčí v kuchyni, –
hned poledne je. Venku zkrátily se stíny,
a u mne tichounko je jako v svatyni.
Teď na památném místě, otec Tvůj kde sedal,
kde v sychravých dnech čítal celé hodiny,
– když autor nudný byl, si schrup’ jak varhan pedál –
já na stůl denně kladu čerstvé noviny.
Víš pro koho? Mně klíží znavená se víčka,
nuž na chvilku si zdřimnu v loktech kanapíčka:
však jenom zavru oči, už je manžel tady,
jak byl by zrovna přišel od včel ze zahrady.
Pryč skličující stopy dlouhé nemoci:
zas tak je mužný, jak byl o Tvé promoci.
Ó, v očích milovaných jaké hvězdy září,
jak vnitřním ohněm zkrásněl v zamyšlené tváři,
když v denníku si čítá: Národ s erbem lva,
že odhodlaně žádá svatá práva svá,
61
že v stověžaté Praze v zlatých maje dnech
vzdor Slovanstva se vznítil v lásky plamenech,
ač saň germánské pýchy stohlavá se vzteká,
náš národ pravdu hájí, spravedlnost čeká,
když padá žezlo z chabé ruky trubcovy
a legiony mečem drtí okovy...
Psal’s, že mne aspoň večer trápí tesknice –
a zrovna večer není času k truchlivosti.
Já u kamen – a vás je plná světnice,
Ty, děvčata i vnučky jste tu jako hosti.
Tak s vámi v duchu slavím černou hodinku –
rač Pán Bůh všem vám dáti štěstí do vínku!
Když na oblohu hvězdy prosypou se zlaté,
tu lampu rozžehnuvši, při níž učil se’s,
jak poklad zakletý či ostatky spíš svaté
si na stůl kladu tretek památečných směs.
Zde z Verony je cetka z hrobu Juliina,
tam přání, Fanynka jež psala z Třebové,
tu nerosty Tvé ze skal od Jičína
i Marunčiny dětské vlásky zlatové,
list manželův – cit ryzí v rouchu střídmých slov,
též obrázek z mé dávné pouti na Vranov.
A časem nad lejstra se skláním, dozajista
jak nad foliant v kůži vepří alchymista.
Leč nechci šmelcovati rudy jalové –
jen po pradědech čítám smlouvy trhové.
Víc nežli modních veršů s tajenkami sbírky
mne staré kalendáře vábí od Pečírky.
Hned s chutí Pravdovu si přečtu povídku
62
a hlavně, co tu psáno rukou tatínkovou:
co zísalzískal na lenech kdy a co na žitku,
zač prodal selátka, kde koupil krávu novou,
kdy výdělek byl a kdy ztráta z řemesla,
též rok a den, kdy děti vrána přinesla.
Pro pána krále! Zatím čirá noc je tady!
Mám spánek dobrý, však to zdraví mého klíč –
jen ještě ohlédnu se, zamčeno-li všady,
a na dobrou noc: Pánbůh s námi a zlý pryč! –
Tak, nejmilejší synu, den mi za dnem plyne.
Sem přijeď brzy za mnou v jizby pohostinné, –
jen nechtěj, abych sama odešla z těch míst,
kde ptáčci vzpomínek se choulí do svých hnízd.
Já Brna bojím se, vždyť předtuchu mám temnou,
že moji drazí mrtví nešli by tam se mnou...
63