SLOKY INTIMNÍ.
I.
Má dcerunko, já v mládí čas,
když kvet’ nám proutek rozmariny,
jsem opěvoval tmavý vlas
a černé oči maminčiny.
Však dosud její rytíř jsem
a věrně barvy její nosím,
by střehla u nás nad krbem
posvátný oheň, ždám a prosím.
Ač jíním už prokvet’ řidnoucí vlas
a do zpěvu dech se mi krátí,
přec k loutně dnes notu hledám si zas,
snad píseň se na chvilku vrátí,
bych – okovy spoután! – opěvat směl
tvých očí blankytné moře,
a v duši Cheruba vroucně ti vpěl
českého srdce úzkost i hoře...
1916.
II.
Na mezi sedíš, z pomněnek
věneček splétáš roztomilý,
16
a klasům šepce větérek,
by se ti dvorně poklonily.
A zatím táta s Josuou
k nebesům vzpíná mdlé ruce:
Neluč se s modrou oblohou,
zářivé, zázračné slunce!
Zůstaň stát v skvělém zenitu,
stanou též času zlí oři, –
ať drahou hlavu zřím oblitu
jen jitřních paprsků zoří!
III.
Širokým štětcem malovaný
již koberec kdos zavěsil
na širé stráně, žírné lány
a štědře po něm rozesil
dukátů nových tisíce
a zlata plné měřice.
A přijde den, kdy v rubínový
háv pivoňky se odějí,
vzduch zvlní oblak kadidlový
a s věží zvony zaznějí,
řad družiček se zabělá –
Jdou hájem břízek z kostela...
Oh žel, jak oři rozděšení
čas letí hvězdným prostorem – – –
17
Je řada let, co v rozechvění
pod svadlé slečny dozorem
jsem v liliovém družic vínku
zřel prvně naši Marulinku.
Žel, třikrát žel, že vyzula se
již z družiččiných střevíčků,
že víckrát v serafinském jase
neuzřím drahou hlavičku –
čas mávnul křídly zlehýnka:
a z dítěte je slečinka.
Zří jasným okem ve dny příští –
leč taťka k nebi šepce vzdech:
Ó Pane, v zprahlém úhořišti
jí růže štěstí vzpučet nech
za květů hrst, jež ručka malá
kdys na Tvou cestu rozsévala.
1917.
IV.
Jak netopýři krouží smutek v hlavě
a stesk mi zvoní pěnic ze zpěvu,
zří očka květů na mne vyčítavě,
že neraduji se z jich úsměvu.
Sad kolem zlacen slunkem červencovým, –
já zřím však jenom trní ciziny,
když patřím, závidě, jak pod stromovím
se k otci vinou paže dívčiny,
18
a rybízu kde zrají hrozny rudé,
tam klouček ryčně vábí sestřičku:
nechť přijde Zoška, nežli pozdě bude,
než smlsá sladké perly s keříčků –
Můj Bože – a kde vy jste, děti moje,
v ten rozjásaný, červencový den!
Zda na borůvkách v stínu vonné chvoje,
či v rybníce, jenž v zlato roztopen?
Tam za horami mladost vaše kvete,
nad hrůzou doby smíchem vítězí, –
zda aspoň večer táty vzpomenete,
jenž nevolnické vláčí řetězy,
a jenž by všecky cizokrajné vnady
dal za ten ždibec půdy domácí,
kde oblačné si budujete hrady,
než úder sudby vám je pokácí!...
Bochnia 1918.
19