SLOKY INTIMNÍ.

Jan Karník

SLOKY INTIMNÍ.
I.
Má dcerunko, já v mládí čas, když kvet’ nám proutek rozmariny, jsem opěvoval tmavý vlas a černé oči maminčiny. Však dosud její rytíř jsem a věrně barvy její nosím, by střehla u nás nad krbem posvátný oheň, ždám a prosím. Ač jíním už prokvet’ řidnoucí vlas a do zpěvu dech se mi krátí, přec k loutně dnes notu hledám si zas, snad píseň se na chvilku vrátí, bych – okovy spoután! – opěvat směl tvých očí blankytné moře, a v duši Cheruba vroucně ti vpěl českého srdce úzkost i hoře... 1916. II.
Na mezi sedíš, z pomněnek věneček splétáš roztomilý, 16 a klasům šepce větérek, by se ti dvorně poklonily. A zatím táta s Josuou k nebesům vzpíná mdlé ruce: Neluč se s modrou oblohou, zářivé, zázračné slunce! Zůstaň stát v skvělém zenitu, stanou též času zlí oři, – ať drahou hlavu zřím oblitu jen jitřních paprsků zoří! III.
Širokým štětcem malovaný již koberec kdos zavěsil na širé stráně, žírné lány a štědře po něm rozesil dukátů nových tisíce a zlata plné měřice. A přijde den, kdy v rubínový háv pivoňky se odějí, vzduch zvlní oblak kadidlový a s věží zvony zaznějí, řad družiček se zabělá – Jdou hájem břízek z kostela... Oh žel, jak oři rozděšení čas letí hvězdným prostorem – – – 17 Je řada let, co v rozechvění pod svadlé slečny dozorem jsem v liliovém družic vínku zřel prvně naši Marulinku. Žel, třikrát žel, že vyzula se již z družiččiných střevíčků, že víckrát v serafinském jase neuzřím drahou hlavičku – čas mávnul křídly zlehýnka: a z dítěte je slečinka. Zří jasným okem ve dny příští – leč taťka k nebi šepce vzdech: Ó Pane, v zprahlém úhořišti jí růže štěstí vzpučet nech za květů hrst, jež ručka malá kdys na Tvou cestu rozsévala. 1917. IV.
Jak netopýři krouží smutek v hlavě a stesk mi zvoní pěnic ze zpěvu, zří očka květů na mne vyčítavě, že neraduji se z jich úsměvu. Sad kolem zlacen slunkem červencovým, – já zřím však jenom trní ciziny, když patřím, závidě, jak pod stromovím se k otci vinou paže dívčiny, 18 a rybízu kde zrají hrozny rudé, tam klouček ryčně vábí sestřičku: nechť přijde Zoška, nežli pozdě bude, než smlsá sladké perly s keříčků – Můj Bože – a kde vy jste, děti moje, v ten rozjásaný, červencový den! Zda na borůvkách v stínu vonné chvoje, či v rybníce, jenž v zlato roztopen? Tam za horami mladost vaše kvete, nad hrůzou doby smíchem vítězí, – zda aspoň večer táty vzpomenete, jenž nevolnické vláčí řetězy, a jenž by všecky cizokrajné vnady dal za ten ždibec půdy domácí, kde oblačné si budujete hrady, než úder sudby vám je pokácí!... Bochnia 1918. 19