NÉNIE.

NÉNIE. Marii Bažantové.
Ó, krutě kalené své střely jsi mířil, tvrdý Osude! Kam dojíti jsme v touze chtěli už dojít možno nebude... Je sborcen domov dětské něhy, rozhledů vábných v troskách věž. Když s hor se valí mráz a sněhy, náš hřejný krb, ach, kde je, kdež?! * Jsme dnes jak ptáci uděšení, jichž teplé hnízdo topol nes, až v divé bouře burácení rozeklán bleskem střemhlav kles. Nad hlavou straší zžehlé stropy... My v hořké sudby údělu chvil v štěstí prchlých zlaté stopy hledáme marně v popelu. * Vztek živlů plástve medu zmrhal, když závistivým k útěše 37 červený kohout zakokrhal nad úlem dělnic na střeše. Včel pilných křídla popálena, let k pelu již je nezvedne. I česna troudem obalena – roj ubohý kam usedne? * Stav, kde jsme přízi štěstí tkali, kde člunek lítal jako míč, stůl, s nějž jsme štědrá sousta brali, plamenů žhavý šlehal bič. Skřet, jenž tu rodu střežil bydlo, v krov cizí prchal vyděšen, – – – jen lásky nelze zničit sídlo, to cítím, v hoři potěšen. * Skryj slzu, jež se v řasách třese, dál putuj na vzdor vývrati. Jak děti, které bloudí v lese, ruce si třeba podati. Kdo sám, ať volá, druh se ozve, a siroba víc nemučí. Z nás každý trpícího pozve okřáti v bratra náruči. 14. X. 1920. 38